Moje články

Opravy pokračovaly v tíživém mlčení. K marodce, která vznikla stranou tábora, sotva zabloudili pohledem. Vlhkým vzduchem se šířil pach strachu. Z průzkumné výpravy nezůstal jediný zdravý muž. Další následovali. Nikdo si nemohl být jistý, na koho los padne příště.

Foleyho léčba nemocným neulevovala. Spíš naopak. A Frances nezbývalo než řídnoucí posádku štvát k padnutí, aby Betsy byla schopná plavby. S nákazou na palubě je do žádného přístavu nepustí. Nechtěla však u toho proklatého pobřeží déle zůstávat.
Tohle byl nepřítel, kterému nedokázala čelit. Ani před ním utéct. Připadala si bezmocná jako malé dítě. Její muži umírali a ona tomu nedokázala zabránit.

Hardy se k průzkumu pobřežních vod postavil se směsí mladického elánu a uvážlivosti člověka, který samostatně nejedná poprvé. Nechtěl zklamat kapitána ani rodinu. Především prastrýce. Neskousl by, kdyby admirála Parkera zostudil svou neschopností. Snad proto hleděl na svého druha trochu spatra.

Milton měl nadání. Ale pořád byl malý kluk. Ve všem viděl jen další dobrodružství. Hardy nevěřil, že by si poradil bez jeho pomoci. Netušil, že i malý Milton bude muset ukázat, co v něm vězí.

Uplynulo sotva několik dní, když si Hardy začal stěžovat na bolest hlavy. Do rána ulehl v horečkách. Byl to Milton, kdo zavelel k návratu.

Moře hořelo, když se chystali k přesunu na nové tábořiště. Milton ještě naposledy zkontroloval, jestli je člun dobře zakrytý větvemi, zatímco Hardy už netrpělivě přešlapoval. Kolem uší jim hvízdala mračna komárů. Bocman svíral mušketu a výrazem honícího psa hleděl k modrozelenému přítmí lesa. Trylkování ptáků vystřídaly skřeky nočních tvorů.

Námořníci je vedli po pláži až k místu, kde se džungle zvedala od pobřeží do mírného svahu. Než rozbili tábor, požár uhasl fialovým závojem. Mrknutí večernice zaplašily první nesmělé plamínky. Po skromné večeři si rozdělili hlídky. První si vylosoval Milton. Hovor utichl. Chlapec osaměl s mušketou na kolenou a inkoustovou tmou.

Kutr se ztěžka plavil podél pobřeží k jihovýchodu. Trápil ho nestálý vítr. Plachta často zůstala jen bezvládně viset a námořníci se museli chopit vesel.
K večeru vytáhli člun na břeh v nevelké zátočině. Zatímco dvojice kadetů se přela nad měřeními uplynulého dne, bocman s dvěma námořníky se vydal pro dřevo. Netroufali si tábořit na dosah džungle bez ohně. Stíny se rychle dloužily.
Když se slunce dotklo západu, vrátil se bocman sám.
„Měli bychom přesunout tábor, pane,“ oznámil staršímu z kadetů. Hardy zvedl hlavu od deníku.
„Z jakého důvodu?“
„Je tu bažina. To není dobré. Poslal jsem chlapce najít lepší místo.“

Ač levoboček původu pochybného již od štěněčích let má malé zvíře úroveň. Nikdy neudělá zbytečný krok a na svět vzhlíží s blahosklonným výrazem anglického lorda. Jediná věc, která mu kdy padla za oběť, byly zánovní dioptrické brýle. Samozřejmě teroristčiny. Prý za ten cvičák. Nožičky orazítkoval svým chrupem dokonale. Na nose už nikdy neseděly rovně a drbání za ušima se stalo jejich přidanou hodnotou.
Velké zvíře si na žádný hogo fogo nehraje. S oddaným pohledem a třiceti kily čisté lásky by vnutil balónek snad i kusu kamene. Ovšem nejlepší zábavou je rabování odpadkových košů. Pytlík umaštěný od salámu je nejcennější kořistí.

Úlovek přinesl závan spokojenosti. Jakmile smyli z paluby špínu, přiloudal se bocman, jestli by to chlapci nemohli oslavit. Frances nic nenamítala. Po přestálé bouři si trochu zpěvu a zvláštní příděl rumu zasloužili.

Pohoda by vydržela déle, kdyby Sullivan nenahlásil, že lodní felčar Foley je opilý. Námořníci se dušovali, že mu ze svých přídělů nedali ani kapku.
„Kápněte božskou, chlape!“ udeřila na něj. Felčar škytl. Sířil kolem sebe pach alkoholu a jalovce. Začínala tušit.
„Pane Sullivane, prohledejte jeho kajutu.“
Netrvalo dlouho a Sullivan s bocmanem přinesli čtyři lahve. Dvě poloprázdné.
„Juniperus... od... přivezl... z... Ho...“
„Odveďte ho. A vylejte tu břečku.“

Bouře udeřila prudce. Bez slitování. Provazce vody bičovaly oceán. Vlny běsnily v divokém tanci s oblohou. Betsy se zmítala v zoufalém boji. Malý Milton se choulil v podpalubí. Hubenýma rukama objímal vědro. Pevně tiskl víčka. Nechtěl vidět. Nechtěl ani slyšet. Trup šalupy řičel bolestí. Věřil, že udeřila jejich poslední hodinka.

U kormidla stáli tři. S vypětím sil se snažili udržet směr. Zarputile hleděli zpod pršiplášťů. Jakoby mohli silou vůle prohlédnout hradbu deště. Vichřice jim rvala slova od úst. Ohlušovala je. Pak nebe ozářil blesk. S ním zaburácel hrom. Loď zapraštěla. Jen koutkem oka zahlédli, jak se stěžeň řítí do vln.

Z přístavu je provázela pochmurná nálada a houf pirog. Mladí kadeti byli zamlklí. Malý Milton, který ještě včera s očima na vrch hlavy pozoroval hemžení přístavních ulic, ani pohledem nezavadil o nabízené mládě kočkodana a schlíple si šel po své práci. Frances nařídila snížit příděly. Bylo štěstí v neštěstí, že vrtošivý vítr zaměstnal posádku tak, že na brblání ani nepomyslela. Betsy pomalu plula k jihu a jediným společníkem jí byla tmavá linie pobřeží zahalená v oparu. Nemohli Mrože hledat. Museli si s průzkumem neprobádaných vod poradit sami. Večer se Frances opila. Protože slzy jsou přepych, který si kapitán dovolit nemůže.

Nebyl to nejčistší přístav, který kdy navštívila. Nad zkalenou hladinou estuáru se šířil zápach rybiny a rozkladu, ještě dřív než vůbec rozeznali nesourodý slepenec domorodých chýší a měšťanských domů. Bylo to však jediné místo, kde mohli doplnit kazící se zásoby vody i potravin. A také získat informace.

Příliš brzy zjistili, že nejsou vítanými hosty. Za maskou přátelského přijetí se šklebila faleš. Dvě lodě skončily na dně oceánu, čtyři se staly válečnou kořistí. Jejich admirál už si nepřihne z poháru. Skrývaný výsměch plivl do tváře. Nikdo nepodá ruku poraženému. Odpluli nazítří. Bez zásob a s vědomím, že Mrož je stále nezvěstný.

Byli na cestě už několik týdnů, když hlídka v koši spatřila plachty. Frances zadoufala, že by mohly patřit Mrožovi, se kterým se měla setkat. Stačil však jediný pohled skrze čočky dalekohledu, aby se její naděje rozplynuly. Blížil se k nim neznámý škuner. Rychlý dvojstěžník uháněl k severu s větrem o závod. Nemohly se minout.
Palubou se rozezněl kovový hlas zvonu.
„Pane Miltone, vyvěste vlajku!“ houkla na malého kadeta.
Slušelo se pozdrav opětovat. Ale škuner s odpovědí otálel.
„Pane Sullivane, varovný výstřel!“
Stačilo pohrozit. Vlajka se zatřepotala ve větru a škuner zvolnil.
Jmenoval se Kormorán. Vezl náklad koření a špatné zprávy.

Obrysy šalupy se přízračně rýsovaly v ranní mlze a jen pár stěžňů se vypínal nad šedavé chuchvalce, aby uvítal první nesmělé paprsky slunce. K probouzejícímu přístavu se neslo halekání námořníků.

Na nábřeží Catherine naposledy objala svého syna. Sullivan čekající v člunu taktně odvrátil zrak. Námořníci u vesel se potutelně šklebili. Chlapec se však z matčina náručí netrpělivě vymanil. Nebyl už přeci žádné malé děcko. Bylo mu dvanáct let a byl dost starý na to, aby se pustil matčiny sukně. Nasedl do člunu a bárka odrazila od břehu. Nesla ho přes záliv, kde už čekala Betsy, která ho odveze vstříc dobrodružství.

Působivé Vae victis od Jacomo - Protože historie často nepíše pěkné konce.
Moudrý Ten, jemuž králové vděčí za své jméno od Daina - Protože člověk nemusí být gramotný, aby byl osvícený.
Zábavný Vzteklý pláč minnesängerův od Lejdynky - Protože některé věci jsou stejné teď jako před stovkami let.
Zadumané Od nuly od Kumiko - Protože mne o tom takhle přemýšlet nikdy nenapadlo.
Syrový Nezvaný host od Daina - Protože atmosféra zoufalství z toho přímo sálá.
Podkůžideroucí se ...fronty od Kematy - Protože to člověk slyší.
Hloubavé Jak se jmenoval? od Talla - Protože byse nemělo zapomínat na ty, o kterých se nemluví.
Hrůzostrašná Přelomová operace od Talla - Protože slovy nedokážu popsat, jak na mě zapůsobila.
Nadějeplné Na východě od Kematy - Protože i dobré konce jsou potřeba.
Bolavé Nechtěné útěky od Jacomo - Kvůli kamenným valům, které svůj boj s vegetací už prohrály.

„Stáhněte vlajku,“ zavelela Frances bezbarvým hlasem.
Palba znaveně utichla za odevzdaného vrzání kladek. Překročila padlý stěžeň a zvolna se vydala vstříc svému protivníkovi.

„Pane, musím vás požádat, abyste mi odevzdal svůj meč,“ pronesl konverzačním tónem snědý muž, jakoby se setkali někde v krčmě a ne na palubě pokryté vrstvou zakrváceného písku. Stiskla rty. Ještě před chvílí by ji bez váhání zabil. A ona jeho. Se sebezapřením mu podala jílec své šavle.
„Bojovali jste statečně. Bylo mi ctí mít vás za protivníka.“
„Zdvořilosti si strčte za klobouk, pane, a radši přejděte k věci. O co vám jde?“
Ona se přetvařovat nedokázala.

Sullivan jí podal rozkaz zpátky.
„Dostala jste velení na Betsy.“
Přikývla.
„Bude potřebovat prvního důstojníka. Pokud chcete…“
Poprvé po dlouhé době se usmála.
„Kdy vyplouváme?“
„Za dva měsíce. Ještě stihnete navštívit rodinu.“
„Bude potřeba vypravit loď.“
„Nedohadujte se se mnou, pane Sullivane. Kdy jste byl naposledy doma?“
„Už to bude víc jak rok.“
Zahleděl se z okna. Začalo se stmívat.
„Nechcete někomu poslat zprávu? Měl bych to při cestě,“ zeptal se nečekaně.
Zavrtěla hlavou. Dopisy od ní dávno nikdo nečekal. Sullivan potřásl hlavou na srozuměnou. Společně pozvedli sklenky.
„Na návrat! A na Betsy!“
Cinknutí pohárů se ztratilo v hospodském hlomozu.

Admirálova pracovna. U okna stojí stůl.
Farnces Doyleová stojí před stolem a mlčí. Admirál sedí za stolem, v pravé ruce drží složené depeše.

Admirál (zpívá):
Za ztrátu vaší lodi
Měl by přijít trest.
Tak to přeci chodí!
Tak v řádech to jest!

Jenže, co teď s vámi?
To kvůli těm depeším.
Tak poraďte mi páni.
Jak jen tohle vyřeším?

Frances začne přecházet po pracovně a netrpělivě rozhazuje rukama.

Frances (zpívá):
Je to pravdou bolavou,
že jsem svou loď ztratila.
Tu listinu proklatou.
Jsem na palubě nechtěla.

Že přinese neštěstí
To byla zpráva jasná
Když se v dáli zjevila
Plachetnice velká. Krásná.

Pravda pěkná nebývá.
Pravda ta často bolí.
Těžko přesile čelit
s pouhými deseti děly.

Admirál odkládá depeše. Bere si brk a cosi rychle píše.

Admirál (zpívá):
Pravda je dáma vrtkavá.
Záleží na úhlu pohledu.
Také bych vám mohl
udělat z kabátu ostudu.

Že však ty tajné listiny
doručila jste v pořádku. (A včas!)
Zde máte nové rozkazy.
Ta briga má bílou kosatku.

Admirál odkládá brk a podává Frances popsaný arch papíru.

Admirál (zpívá):
Její jméno zní Betsy
Snad budete rozumět si.

Frances si bere rozkazy. Spěšně je pročítá a schová do kapsy u kabátu.
Salutuje a odchází z pracovny.

Tušili, že je nečeká vřelé přivítání. Přesto když stáli v admirálově pracovně, ticho šlehalo jako řemeny důtek.
„Vaše první plavba se nedá označit za příliš úspěšnou. Ani výnosnou. Ztratila jste šalupu, dvacet sedm mužů a dalších třicet šest bylo zajato. Chci slyšet vysvětlení.“ Ani nezvedl pohled od rozepsaného listu.
„Pane, myslím, že slečna Doyleová udělala vše pro to, aby…“ předběhl ji s odpovědí Sullivan. Měl hněvem napjaté tváře.
„Ticho! Vás se neptám!“
Frances místo odpovědi vytáhla nůž a rozřízla podšívku kabátce.
„Tady. Tajné depeše pouze do vašich rukou, pane.“ Položila obálku na stůl. „Nebyla úplně nevýnosná.“
Přinutila ho zvednout zrak.