Tělo

Obrázek uživatele Rya

Uvědomí si, že ještě nikdy neviděla mrtvého člověka. Prarodiče i otec s matkou zemřeli spořádaně v nemocnici, v péči profesionálů, jak se sluší a patří. Ta, kterou má před sebou, také. Mrtvola. Nebožka. Zesnulá. Mršina – ale to se o lidech neříká, napomene se. Ale nemůže si snad myslet, co chce? Copak to mrtvému tělu vadí?
Pohodí hlavou. Hebké vlasy ji polechtají na krku. S rozkoší pohyb zopakuje. Má chuť se roztančit, ale v přítomnosti zesnulé by to bylo přinejmenším nevhodné.
Chtěla by zjistit, jestli je tělo skutečně tak ztuhlé a chladné, jak se píše v knížkách. Jenže je nejspíš ještě brzo. Lidé okolo si teprve unaveně sundávají roušky a čapky, odpojují přístroje, uklízejí. Občas cosi potichu prohodí. V chladné místnosti se vznáší atmosféra porážky stejně zřetelně jako zápach dezinfekce.
Ona žádnou skleslost necítí. Rozverně píchne do mrtvoly prstem. Naštěstí si jí nikdo nevšímá. Tělo je měkké. Zná ho tak důvěrně, každou podrobnost, každou nedokonalost. Příběh vepsaný do svalů, kostí a kůže. Sotva znatelná jizva na stehně: pád na kole, když jí bylo devět. Další, výraznější na paži: horolezecká výprava ve dvaceti. Ochablé břicho: tři děti a výrazná nechuť ke cvičení. Malé křížky na obou kolenou: operace menisků. Tři podobné v podbřišku: hysterektomie. Ještě zřetelné otisky zubů na zápěstí: ten zatracený sousedův jezevčík!
Odrůstající přeliv, kruhy pod očima, rozpraskané rty. Skoro žádné vrásky. Nebyla ještě tak stará. Odešla mladá, budou o ní říkat. Mohla tu být ještě spoustu let.
Mohla, ale nebude. Dívka u lůžka necítí žádnou lítost, ne nad tímhle tělem. Příliš dobře ví o neústupném nepříteli, který je rozežíral zevnitř. A také si pamatuje, jak strašně to bolelo. Přesto něčeho lituje; člověka, kterému zanedlouho zazvoní telefon a který bude muset předat smutnou zprávu dalším. Jaká slova zvolí? Zemřela? Odešla? Opustila nás?
Ale ona nikoho opustit nechtěla. Chtěla zůstat doma, ještě rozdat pár moudrých nebo pošetilých rad, ještě pronést několik vtipů znevažující fakt jejího umírání, ještě cítit ruce vnoučat na svých. Podrbat psa, pohladit kočku. Rozloučit se. Možná by to její život o pár dní prodloužilo. Možná zkrátilo. V každém případě by to stálo za to.
Co dělat. Má to za sebou, leží tu tichá, nehybná. Už na ni nebude myslet. Odvrátí pohled, zaměří pozornost na své tělo. Se zalíbením přejede rukama po štíhlých bocích. Napne svaly na nohou. Lehce se odrazí a rázem se octne až u stropu. Na chvíli znejistí, bojí se projít skrz zdivo, má strach o novou, dosud neporušenou kůži. Jenomže ví, že tohle krásné pružné tělo není skutečné. Ještě ne. Je to jen příslib čehosi hmatatelnějšího, opravdovějšího. Ale i pouhý příslib je tak dokonalý, že se jí chce smát, plakat, ječet radostí a mlčet úžasem, a to všechno najednou. Vznáší se výš, patro za patrem, až se ocitne nad střechou. Vítr jí rozcuchá vlasy, pohladí nahá prsa. Rozběhne se, běží dlouhými ladnými skoky, vychutnává si novou sílu, neúnavnou energii, vlasy za ní vlají a ona běží dál, dál ke zvoucímu ústí tunelu, který vůbec není tmavý, protože ho celý ozařuje světlo na konci.

Dole právě zřízenec přikrývá tělo prostěradlem.

Podporuji: 
Domácí hospic Cesta domů, http://www.cestadomu.cz/, DMS heslo CESTADOMU Poznámka: povídka je současně částí série Klišé Binga. Klišé: Nečekané omládnutí.

Komentáře

Obrázek uživatele Aries

to je krásně útěšné

Obrázek uživatele Rya

Díky! :-)

Obrázek uživatele ef77

Nadějné a krásné! Díky.

Obrázek uživatele Rya

Já děkuju! :-)

Obrázek uživatele Doktor

Moc krásné!

Obrázek uživatele Rya

Díky! :-)

Obrázek uživatele Iantouch

Velmi krásná povídka. Díky za ni. :)

Obrázek uživatele Rya

Děkuju! :-)

Obrázek uživatele neviathiel

To je moc krásné!

Obrázek uživatele Rya

Díky! :-)

Obrázek uživatele Danae

Jé, to je paráda!
Obrázek uživatele Rya

Jé, děkuju moc! :-)

Obrázek uživatele Aveva

Až bych řekla sluníčkově optimistické :o)
Hezká povídka.

Obrázek uživatele Rya

No to jsem přece celá já a ty taky! :-)
Díky!

-A A +A