Domácí výuka

Název: Domácí výuka

Autor: Umeko

Přístupnost: od 12 let

Varování: AU, depresivní

Shrnutí: Když se chce osud
pomstít, splní vám přání - třeba v jiném vesmíru.

Prohlášení: Povídka nebyla
napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové.

Poděkování: Velice děkuji
Ness, NoRuthin a Noctifer za betaread. Také děkuji Mathildě za laskavé
zapůjčení citrónového čaje z její povídky 20 věcí, které
jste bezpochyby chtěli vědět, ale báli jste se zeptat

DMS: Pokud se vám bude povídka
líbit, zašlete prosím DMS projektu Rodina a její cesty. Dárcovská SMS ve tvaru DMS PRORODINY
na číslo 87777 stojí 30 Kč.

Domácí výuka
Nechce se mi tam. Nejde nijak
zvlášť o to, že nepříliš bystrých a mizerně vychovaných mláďat
mám v Bradavicích za celý rok až po krk. A že dávat domácí lekce
nemám zapotřebí.
Nejspíš jsem neměl souhlasit.
Ale Lily - je prostě Lily. Dokonce i když se vynoří po všech těch
letech, s tlustým nánosem líčidla na obličeji a uhýbavýma očima.
Jako bych jí nestál za pohled. I tak jsem to nedokázal odmítnout.
Kdyby ano, patrně bych se dostal na přední stranu Denního věštce
- muž, který dokázal něco odmítnout Rodině, která přežila.
Ne-před-sta-vi-tel-né!

Novináři by mě milovali.
Asi tak pět minut. Spíš tři. Pět to bylo tenkrát. Potter se mohl
zbláznit, jak mi záviděl. Temný napravený hrdina je zkrátka víc
sexy než hodný obětavý taťka. Ovšem svůj díl dokázal využít
dokonale. Všichni muži dokážou být věrní. Někteří i více
ženám najednou. Manželkám to většinou vadí. Dávají to najevo.
A make-up dokáže skrýt… prostě
ledacos.
Při první návštěvě jsem
ji potkal na chodbě. Lépe řečeno, vrazila do mě, když na chodbu
vypadla z nějakých dveří. Nevyznám se u nich. Že by z ložnice?
Držet v náručí Lily Evansovou býval můj oblíbený pubertální
sen. Realita po dvaceti letech bohužel nebyla tak povznášející,
jak jsem si kdysi představoval. Hlavní podíl na tom měl rychle rudnoucí
otisk ruky na její levé tváři.
Přes slzy jí napřed nebylo
moc rozumět, ale na ruku, kterou jsem natáhl po klice, abych Potterovi
důrazně vysvětlil některé zásady chování k ženám, se mi pověsila
dostatečně výmluvně.
„Nechoď tam. Nepleť se
do toho. To bude dobrý. Jen jsem ho rozčílila.“
„Lily, vzpamatuj se. Tohle
dělat nemůže. A taky nebude!“
„Byla to jen výměna názorů.
Oběma nám ujely nervy. To se stane.“

„Nevykládej mi, že na tebe
sáhnul poprvé. Nejsem idiot.“
„Ty to nechápeš. Nemáš
rodinu, nevíš, jak tyhle věci fungují. Je to v pořádku, vážně.“
Nemám rodinu? Jako by mě
vyseděl Brumbál z vejce, sakra! Ještě jsem se pokusil ji přesvědčit.
„Vždyť tady nejsi v bezpečí.
Tohle není normální. Můžeš přece na čas odejít, obrátit se
na Starostolec, na přátele…“
„Severusi, já si nepřeju,
aby ses do toho míchal. Není to tvoje věc.“
„Věř mi, ten pitomec tě
zničí! Copak nevidíš, jak se k tobě chová? To si přece nemůžeš
nechat líbit.“
„Aha, tak tady to máme!
Vždycky jsi nám záviděl a teď nás chceš rozeštvat! Dej mi pokoj
a Jamesovi taky! Nenechám si od tebe zničit manželství, Srabusi!“

Nikdy jsem se nevnucoval a
nebudu ani teď. Má pravdu. Moje věc je pouze deset předplacených
lekcí základů magie.

Otvírá mi domácí skřítka.
„Vítejte, profesore Snape,
pane,“ kvíká a vede mě dovnitř. „Pan Harry přijde, jakmile
se převlékne. Hned donesu sušenky a váš citrónový čaj.“ Než
zmizí ze studovny, ještě se ve dveřích otočí. „A paní Lily
se omlouvá, že vás nepřijde pozdravit, necítí se dobře,“ dodá
rozpačitě a vyklouzne ven.
Existují prostředky, jak
si spravit náladu, když všechno stojí za houby. Ale po jejich požití
není společensky přijatelné objevit se před hosty.

Pomalu upíjím čaj a posté
si usilovně připomínám, že mě tu nezajímá nic jiného, než
připravit malého Pottera do prváku.
Když se konečně objeví,
je vidět, že před chvilkou slezl z koštěte. Rozcuchaný, udýchaný,
s oprsklým výrazem. Syn svého otce.
„Ten esej jsem nestihnul
napsat,“ hlásí hned na úvod. Můj výraz jeho frackovskou suverenitu
mírně rozleptá. Ve škole postavím dvacet takových do pozoru jedním
slovem. Na jeho vlastním území je to těžší. Ale ne zas o moc.

„Pokud nemáte v úmyslu věnovat
magii patřičné úsilí, nastupte do mudlovské školy. Váš talent
je stěží průměrný. Proč si myslíte, že mě vaše matka požádala,
abych vás učil?“
„Protože mi táta domluvil
tréninky s chytačem Holyheadských harpyjí. Nechtěla zůstat pozadu.“

Děti a blázni mluví pravdu.
Tlumeně slyším otevírání hlavních dveří a mužský hlas. Jestli
sem Potter senior strčí svou hrdinskou hlavu, vlastnoručně mu ji
urazím.
„Projevujete podivuhodné
selhání při základních logických úvahách. Je to vaše lenost
nebo neschopnost? Laskavě zvažte, jestli aspirujete na vyšší cíle,
než je krmení tlustočervů do konce života. Protože vaše matka…“
bla bla bla. Spouštím proslov na téma „Tvoje máma to s tebou myslí
dobře a ty se koukej snažit“. Výklady studentům. Hrách na stěnu.
Perly sviním.
K mužskému hlasu někde v domě
se přidává ženský. Nejde rozeznat jednotlivá slova, jen intonaci.
Stoupající. Ostré plesknutí. Tupou ránu. Nejspíš náraz na šatní
skříň. Pak už ticho. Praktický příklad užití Silencia v domácích
podmínkách.
Zmlknu. Stejně mě nevnímá.
Zírá na dveře, směrem tam. Vlastně stejně jako doteď já. Za
pár let budou oba jeho rodiče šíleně trapný. A on velkej frajer,
co na ně zvysoka kašle. Jako všichni od třeťáku výš. Jenže
teď…je sám. Sedí v místnosti se svým domácím učitelem a je
sám. A kouše si spodní ret. Rychle zdvihne hlavu a podívá se na
mě. Zachytí můj pohled a chvilku na sebe civíme jako dva pitomci.
Desetiletí kluci občas slyší víc, než by měli. Pak odvrátí
oči a namáhavě polkne. Strnule se dívá před sebe. „Chtěl bych,
aby to bylo jinak. Jakkoliv.“