Název: Domácí výuka

Autor: Umeko

Přístupnost: od 12 let

Varování: AU, depresivní

Shrnutí: Když se chce osud pomstít, splní vám přání - třeba v jiném vesmíru.

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, postavy patří J. K. Rowlingové.

Poděkování: Velice děkuji Ness, NoRuthin a Noctifer za betaread. Také děkuji Mathildě za laskavé zapůjčení citrónového čaje z její povídky 20 věcí, které jste bezpochyby chtěli vědět, ale báli jste se zeptat

DMS: Pokud se vám bude povídka líbit, zašlete prosím DMS projektu Rodina a její cesty. Dárcovská SMS ve tvaru DMS PRORODINY na číslo 87777 stojí 30 Kč.

Domácí výuka

Nechce se mi tam. Nejde nijak zvlášť o to, že nepříliš bystrých a mizerně vychovaných mláďat mám v Bradavicích za celý rok až po krk. A že dávat domácí lekce nemám zapotřebí.

Nejspíš jsem neměl souhlasit. Ale Lily - je prostě Lily. Dokonce i když se vynoří po všech těch letech, s tlustým nánosem líčidla na obličeji a uhýbavýma očima. Jako bych jí nestál za pohled. I tak jsem to nedokázal odmítnout. Kdyby ano, patrně bych se dostal na přední stranu Denního věštce - muž, který dokázal něco odmítnout Rodině, která přežila. Ne-před-sta-vi-tel-né!

Novináři by mě milovali. Asi tak pět minut. Spíš tři. Pět to bylo tenkrát. Potter se mohl zbláznit, jak mi záviděl. Temný napravený hrdina je zkrátka víc sexy než hodný obětavý taťka. Ovšem svůj díl dokázal využít dokonale. Všichni muži dokážou být věrní. Někteří i více ženám najednou. Manželkám to většinou vadí. Dávají to najevo. A make-up dokáže skrýt… prostě ledacos.

Při první návštěvě jsem ji potkal na chodbě. Lépe řečeno, vrazila do mě, když na chodbu vypadla z nějakých dveří. Nevyznám se u nich. Že by z ložnice? Držet v náručí Lily Evansovou býval můj oblíbený pubertální sen. Realita po dvaceti letech bohužel nebyla tak povznášející, jak jsem si kdysi představoval. Hlavní podíl na tom měl rychle rudnoucí otisk ruky na její levé tváři.

Přes slzy jí napřed nebylo moc rozumět, ale na ruku, kterou jsem natáhl po klice, abych Potterovi důrazně vysvětlil některé zásady chování k ženám, se mi pověsila dostatečně výmluvně.

„Nechoď tam. Nepleť se do toho. To bude dobrý. Jen jsem ho rozčílila.“

„Lily, vzpamatuj se. Tohle dělat nemůže. A taky nebude!“

„Byla to jen výměna názorů. Oběma nám ujely nervy. To se stane.“

„Nevykládej mi, že na tebe sáhnul poprvé. Nejsem idiot.“

„Ty to nechápeš. Nemáš rodinu, nevíš, jak tyhle věci fungují. Je to v pořádku, vážně.“

Nemám rodinu? Jako by mě vyseděl Brumbál z vejce, sakra! Ještě jsem se pokusil ji přesvědčit.

„Vždyť tady nejsi v bezpečí. Tohle není normální. Můžeš přece na čas odejít, obrátit se na Starostolec, na přátele…“

„Severusi, já si nepřeju, aby ses do toho míchal. Není to tvoje věc.“

„Věř mi, ten pitomec tě zničí! Copak nevidíš, jak se k tobě chová? To si přece nemůžeš nechat líbit.“

„Aha, tak tady to máme! Vždycky jsi nám záviděl a teď nás chceš rozeštvat! Dej mi pokoj a Jamesovi taky! Nenechám si od tebe zničit manželství, Srabusi!“

Nikdy jsem se nevnucoval a nebudu ani teď. Má pravdu. Moje věc je pouze deset předplacených lekcí základů magie.

Otvírá mi domácí skřítka.

„Vítejte, profesore Snape, pane,“ kvíká a vede mě dovnitř. „Pan Harry přijde, jakmile se převlékne. Hned donesu sušenky a váš citrónový čaj.“ Než zmizí ze studovny, ještě se ve dveřích otočí. „A paní Lily se omlouvá, že vás nepřijde pozdravit, necítí se dobře,“ dodá rozpačitě a vyklouzne ven.

Existují prostředky, jak si spravit náladu, když všechno stojí za houby. Ale po jejich požití není společensky přijatelné objevit se před hosty.

Pomalu upíjím čaj a posté si usilovně připomínám, že mě tu nezajímá nic jiného, než připravit malého Pottera do prváku.

Když se konečně objeví, je vidět, že před chvilkou slezl z koštěte. Rozcuchaný, udýchaný, s oprsklým výrazem. Syn svého otce.

„Ten esej jsem nestihnul napsat,“ hlásí hned na úvod. Můj výraz jeho frackovskou suverenitu mírně rozleptá. Ve škole postavím dvacet takových do pozoru jedním slovem. Na jeho vlastním území je to těžší. Ale ne zas o moc.

„Pokud nemáte v úmyslu věnovat magii patřičné úsilí, nastupte do mudlovské školy. Váš talent je stěží průměrný. Proč si myslíte, že mě vaše matka požádala, abych vás učil?“

„Protože mi táta domluvil tréninky s chytačem Holyheadských harpyjí. Nechtěla zůstat pozadu.“

Děti a blázni mluví pravdu. Tlumeně slyším otevírání hlavních dveří a mužský hlas. Jestli sem Potter senior strčí svou hrdinskou hlavu, vlastnoručně mu ji urazím.

„Projevujete podivuhodné selhání při základních logických úvahách. Je to vaše lenost nebo neschopnost? Laskavě zvažte, jestli aspirujete na vyšší cíle, než je krmení tlustočervů do konce života. Protože vaše matka…“ bla bla bla. Spouštím proslov na téma „Tvoje máma to s tebou myslí dobře a ty se koukej snažit“. Výklady studentům. Hrách na stěnu. Perly sviním.

K mužskému hlasu někde v domě se přidává ženský. Nejde rozeznat jednotlivá slova, jen intonaci. Stoupající. Ostré plesknutí. Tupou ránu. Nejspíš náraz na šatní skříň. Pak už ticho. Praktický příklad užití Silencia v domácích podmínkách.

Zmlknu. Stejně mě nevnímá. Zírá na dveře, směrem tam. Vlastně stejně jako doteď já. Za pár let budou oba jeho rodiče šíleně trapný. A on velkej frajer, co na ně zvysoka kašle. Jako všichni od třeťáku výš. Jenže teď…je sám. Sedí v místnosti se svým domácím učitelem a je sám. A kouše si spodní ret. Rychle zdvihne hlavu a podívá se na mě. Zachytí můj pohled a chvilku na sebe civíme jako dva pitomci. Desetiletí kluci občas slyší víc, než by měli. Pak odvrátí oči a namáhavě polkne. Strnule se dívá před sebe. „Chtěl bych, aby to bylo jinak. Jakkoliv.“