U bosých karmelitek

Nevěřil jsem tomu, že Mirek bude mít dostatek sil. Celou cestu jsem si říkal, že v další minutě omdlí, Tomáš vykrvácí.

Filip se ale řítil po dálnici a jak jsme vjeli do Prahy, spustil houkačku. Jindy bych mu za takový styl jízdy vynadal, ale teď jsem ho pobízel, aby přidal.

Když jsme konečně dojeli na Hradčanské náměstí, dovolil jsem si oddychnout. Začal jsem věřit, že má Tomáš naději.

V klášteře si Tomáše převzaly karmelitky a daly se do práce. Nám se jejich počínání zdálo zmatečné, ale evidentně věděly, co dělají.

"Bude v pořádku," pronesl jsem nahlas a sám tomu věřil.