Den tam, kde kostry tančí XXX.

Na sklonku devatenácté hodiny denní se tiše otevřou dveře do správcovského kabinetu. Vraspír vzhlédne od knihy a spatří Jaroslava. Ten tiše pozdraví.
„Přinesl jsem mu něco k jídlu. Obyčejně tu nemívá nic moc poživatelného,“ zašeptá.
„Děkuji. To vím.“ Ve Vraspírově hlase je znát pobavení, avšak ani jeden z mužů se nesměje.
„Jak je mu?“ ptá se Jaroslav pak.
„Spí. Probral se jen jednou,“ řekne Vraspír.
Danielův kolega si povzdechne. Musí domů, a tak se rozloučí a odejde.

„Jako pes, který se vrací ke hrobu svého pána,“ řekne Vraspír po jeho odchodu, ale v hlase má pochopení. Ani on nechce odejít.