Oběd

Stázi není schopná polknout ani sousto.

Přetrpěla mlčky řvaný žalozpěv nad zlaťáky vyhozenými z okna, když každá podruhyně si najde chlapa bez rozhazování, zatímco cumploch ze mlejna na to potřebuje bankety, teď mlčky snáší otcovo blábolení o obilí a mletí, o drahotě a daních.

A k tomu všemu Anděla, roztržitá a rozklepaná, s rukama volšovýma.

Proto zatíná nehty do dlaní a nemluví, protože kdyby otevřela pusu, rozkřičela by se a nepřestala, jekot by přebil cinkání příborů, vyvalil se z oken, letěl nad sadem i poli, zapadl do černých lesů, kde by v hluboké propasti schoulený číhal navěky jako divé zvíře.