11 - Hostinec na kraji nekonečna

Ethan stál za barem a rozhlížel se po lokále. Hosté rozvalení na židlích vypadali spokojeně. Poslední objednávku na jídlo přinesla Rebecca před půl hodinou a vypadalo to, že na čas po jídle nebude žádná sháňka.

„Ták, teď už si dát jen frťana na slehnutí, do druhý ruky řezaný a budu spokojenej,“ pronesl poslední strávník a potvrdil tak, co si Ethan myslel.

„Úroveň endorfinu a serotoninů u hostů pozvolna vzrůstá a hladina kortizolu se blíží k nule,“ ozval se za Ethanem kyborg.

„Já vím, všichni vypadaj spokojeně,“ souhlasil Ethan. „Podívej tamhle, Nathaniel se zrovna baví s kentaurem. A ten mu vůbec nechce zakroutit krkem.“

„Dle údajů z předchozích večerů lze předpokládat, že co nevidět to propukne,“ dodal kyborg.

„Hele, ten „pulčík“ je docela fajn,“ přiřítila se Imogen s hromadou špinavého nádobí a hned ho začala skládat do myčky. „Byla tu docela napjatá atmosféra, ale ten kluk to vůbec netuší, ale nějak to tu dokázal uklidnit. Přijde mi, že je tu teď pohoda a bude chvíli klid.“

Ethan si vyměnil pohled s kyborgem.

„Co se tu děje?“ ozvala se Rebecca a sáhla do lednice pro lahev s vodou a s chutí se napila.

„Dneska to odstartovala Im,“ odpověděl Ethan.

„Co jsem odstartovala?“ vydechla překvapeně Imogen a pak se chytla za pustu. „Do prdele,“ zamumlala přes ruce.

„Tys řekla, že bude klid? Neříkala jsem ti, že tohle nesmíš nikdy říct,“ zasmála se nevěřícně Rebecca a Imogen její slova potvrdila kývnutím hlavy.

„Tak jo, mládeži,“ tleskl Ethan rukama. „Blíží se naše černá hodinka. Holky, rychle všem doneste další pití, hoďte jim na stůl dostatek buráků, vyndejte karty a kostky. Já jdu vytáhnout terče a šipky a odemknout místnost s kulečníkem. A my už se můžeme jen modlit, aby se to tu neposralo ve velkým. A ty si z toho nic nedělej, Im, černá hodinka přijde každý večer. A zatím se to vždycky zvládlo.“