10 - Hostinec na kraji nekonečna

Ethan ukázal oběma, aby si sedli na barové židličky. Ten co hrál orka se bez problémů posadil. Zato ten, co se snažil předstírat hobita, vůbec netušil jak na to.

„Na hobita moc vysoký, co?“ rejpnul si Ethan a během chvíle před oba postavil půllitry s pivem.

„Ale co placení?“ vykoktal „ork“.

„Tady se platí stejnejma penězma, co u tebe doma. Takže beru zlaťáky, nikláky, bronzový kroužky, keramický kolečka, pokreslená dřívka, natisknutý papírky, prostě co máš, tím platíš,“ vysvětlil Ethan, čímž mladíka uklidnil. „Takže, vy dva jste se sem vůbec neměli dostat, ale osud měl dneska asi velký smysl pro humor.“

„Kdepak,“ skočil mu „pulčík“ do řeči. „Osud jen sleduje, co je psáno v Knize, ve které je popsaný osud celého Vesmíru. Pokud něco udělal, tak proto, že se dočetl v Knize.“

Ethan po něm šlehl pohledem a mladík rychle popadl půllitr, aby se napil a nechal Ethana, aby jim vše vysvětlil. V průběhu vysvětlování si všiml, že z kuchyňského kumbálu vyšel i Nathaniel. Ethan na to neřekl ani slovo, v duchu si jen poznamenal, že mu neuškodí, když si to celé poslechne ještě jednou.

„Tak co, hoši, chápete?“ zakončil Ethan svůj monolog a sám se s chutí napil piva.

„No jasně! Chyceni ve víru bouře reality jsme poutníky v čase, mýtu a představivosti v tajemném hostinci, kde panuje Vodní příměří. Jen je fakt děsná škoda, že tu nejde platit vyprávěním příběhů. Tak skvělé místo je tu a jen tohle chybí k dokonalosti,“ odpověděl „pulčík“ a Ethan jen protočil oči ke stropu.

„No tak! Budeš je tam týrat ještě dlouho!“ houkl kdosi z lokálu a pár dalších hostů hlasitě přitakalo.

„Jestli chce platit příběhy, tak proč ne. Nech ho, ať nás pobaví a my se na něj klidně složíme,“ ozval se další.

„Barda tu stejně nemají, tak si vystačíme s bláznem,“ dodal kentaur.

Nevypadalo to, že by se ten kluk urazil. Právě naopak. Celý se rozzářil, seskočil z barové židličky a vyrazil za hosty, kteří ho přivítali pobaveným smíchem.

„Hele, mladej, co básničky a písničky, umíš nějaký?“ ozval se kdosi a mladí bez váhání jednu spustil.

Znám já hospodu, starou hospodu
rád se tam jdu potěšit;
dobré pivo tam vždycky vaří se,
až k nim přišel sám člověk z měsíce,
jednou večer pivo pít

Ethan se otočil k mladíkovi, který nevypadal, že by hodlal opustit bezpečí baru.

„Kdo a kolik ti platí, abys s ním vydržel?“ zeptal se pobaveně a snažil se ignorovat neskonale falešný zpěv.

Jejich podomek, ten má kocoura,
kterej na skřipky umí hrát;
jednou vysoko vrže písničku,
potom dole zas bručí chviličku,
všecičko zafidlá.

„Upřímně? Dělám to zdarma,“ povzdychl si „ork“ a vypil pivo na ex. „A na Larp jsem ho vzal jen protože jsem prohrál sázku.“

„Jo, tomu už bych věřil,“ pokýval hlavou Ethan a natočil mu další pivo. „U všech bohů a bohyň, z toho kraválu brzy popraská veškerý sklo, co tu máme,“ zavrtěl hlavou.

Hostinský zase pejska má,
ten má vtipy hrozně rád;
když se povede pěkná zábava,
ucho natáhne, smíchem štěkává,
může se potrhat.

„Hele, vy se ho po dnešku zbavíte. Já ho budu mít na krku dál. Ono příbuzný si nevybíráte, ty jsou vám přidělený za trest. Já fakt musel být děsná svině v minulým životě, protože tohle je krutý trest,“ pronesl „ork“ smutně. „Kdybyste viděl o kolik holek jsem kvůli tomu vocasovi přišel, když jsem ho musel hlídat. A teď? Dostanu se do mýtickýho hostince a myslíte si, že mi to někdy někdo uvěří? Jak tenhle spustí, zase si budou ťukat na čelo, že je to magor a házet po mně soucitné pohledy.“

„Jo, živote není med,“ pokýval Ethan hlavou a postavil před mladíka panáka. „Na účet podniku. Ale moc se o tom nerozšiřuj, ještě by ho pak chtěl každý.“

Mladík se pousmál a rukou naznačil, že si zamyká ústa. Popadl pivo a panáka a vyrazil za svým bratrancem, který se nadechoval, aby pokračoval v prznění Tolkienova díla.