Muzeum, kapitola třináctá

Předchozí

Tlačítko výtahu nejde stisknout. Je to jen další rekvizita. Chci vrazit prsty mezi křídla dveří výtahu. Nejde to. Žádná mezera. Rozběhnu se dolů po schodech. Sotva je vidím. Přede mnou setmělá chodba. Rozrážím první dveře po levé straně.
Za nimi není vůbec nic.
Zabouchnu je. Srdce mám až v krku. Odskočím co nejdál. Další dveře nemají kliku. U třetích zaváhám. Chci vědět, co je za nimi? Nechci se schovat, chci najít cestu ven, a pak najít cestu zpátky a vysvobodit Ginette. Možná, zadoufám, Ginette zná cestu ven.
Trhnu dveřmi. Horní pant praskne a dveře se zaseknou napůl otevřené a napůl vykloněné.
Ze stropu kape voda. Na zemi leží chumel pevné látky a řemenů. Na zdi krvavá skvrna. Vycouvám. Rozběhnu se chodbou.
Najednou ztratím pevnou půdu pod nohama.
Visím v černém prostoru. Semknu víčka, aby rychleji přivykla tmě. Zahlédnu svůj vlastní odraz. Pak odraz mého těla převráceného naruby.
Dotkne se mě průhledná mlha, zrcadlo mizí za ní. Kopnu přes sebe. Nohou narazím na cosi měkkého. Nechci vědět, co to je. Nechci to vědět.
Přede mnou se z ničeho zformuje chuchvalec hmoty, barev, tvarů. Ucuknu. Ta věc stále visí ve vzduchu. Když se na ni podívám pořádně, vypadá jinak. Zamrkám. Detaily se neustále přeskládávají, jako kdyby na nich řádil šílený sochař se stovkami rukou. Visí v prostoru a čeká. Na co?
„Co s tím mám ksakru dělat?” vyplivnu frustrovaně. Vůbec neslyším vlastní hlas. Jako kdyby kolem vůbec nebyl vzduch…
Nadechnu se. Jde to. Natáhnu ruku. Necítím nic, jen vatovitý odpor. Tady jsem celou dobu, pochopím najednou, vše ostatní byla iluze.
Pohnu se, udělám krok do strany. Nehnu se ani o píď, anebo mě ta spatlanina následuje. Kdybych se o ni odrazila…
Prsty narazím na povrch.
prošla jsi na okraj vrať se zpátky moc se nerozhlížej nechce abys viděla více chráníme chráním ji před bylas příliš blízko nemělo se to stát dotkli jsme se tě ukotvili v časoprostoru tvar perfektní do posledního uložený v paměti umím znovu uspořádat jen tady teď dokážu vytvořil i tvoji formu
„Chci odtud pryč.”
určitě chceš pryč v příštím momentu zemřeš potřebujeme tě potřebuji tvoji pomoc
Hlava mi třeští. Spousta slov najednou. Nedokážu odtrhnout ruku.
jen takhle s tebou dokážu mluvit omezený čas dochází ti nepřirozené pro člověka tlak v hlavě krev musíš se vrátit do iluze tvar tvého světa nebo čekat až se probudí Ginette

Ginette se stále neprobudila. Sednu si na prázdné lůžko. Přitisknu si studené ruce ke spánkům. Pořád mi ještě buší v hlavě.
„Jak dlouho?” zeptá se Ginettin kolega.
„Cože?” zavrčím.
„Udržel jsem kontakt nejdéle dvacet vteřin,” řekne. „Myslel jsem, že mi v hlavě praskl nádor a umírám. Viděl jsem se… spousta krve.” Ukáže si na nos. „Přetlak v hlavě.”
Jeden zlomek vteřiny. Jeden zlomek vteřiny jsem myslela, že všechno chápu. Přešlo to rychle.
„Říkal jsi, že jsi lidská forma. Persona.” Konečně mě napadlo lepší slovo.
Trojrozměrná fotka přesná do posledního kvarku. Včetně vzpomínek. Pořízená v jednom momentě v času, když se ho dotkl démon. Může zduplikovat i mě, jako zduplikoval Jirku. Takové jako v momentě, kdy se nás dotkl. Jinou personu vytvořit nedokáže.
„Ano. Někdy zapomenu. V téhle formě nedokážu myslet.”
To už je na mě moc. Obraz se rozpadá. Chvílemi dává smysl. Chvílemi všechno ztrácím. Lidský mozek to nedokáže pobrat. Démoni zjevně ovládají bájný multitasking.
„Jak se jmenuješ?” napadne mě.
„Proč se ptáš zrovna na —” zarazí se uprostřed slova a sklopí pohled.
Ginettina ruka svírá tu jeho.