Muzeum, kapitola čtrnáctá

Ginette se zachvějí víčka. Do tváří se jí vrátí trochu barvy. Zaostří na mě, pak otočí hlavu k přízraku, který stále drží její ruku. Nevypadá překvapeně.
„Musíte vypadat zrovna takhle?” zašeptá a mně se zježí chloupky na rukou. Pak mám chuť sto chutí ječet a třást s ní, dokud ni konečně neřekne, co se tady sakra děje.
„Tahle forma je nejlepší. Nikdo jiný neudrží iluzi a nedomluví se s vámi oběma zároveň.”
„Monika,” vydechne Ginette. „Nechtěla jsem ji do toho zatahovat—”
„Už se stalo,” neudržím se. „Tvoje mlčení mi opravdu nepomohlo.”
Ginette zavře oči. Zdá se mi, že vidím slzu.
„Monika je doopravdy tady. Říkala jsi mi, ať se pro ni vrátím.”
„Jsi v pořádku…”
„Jsem,” řeknu zbytečně. Vztek je pryč. „Čekala jsem příšerně dlouho.”
„Jak dlouho?”
Obrátím se na Francouze. To je poslední otázka, kterou bych čekala. „Nevím. Možná dny. Nevím.” Na něco si vzpomenu, něco z proudu myšlenek démona rozbíhajících se do všech směrů, ze všech směrů. „Žádný čas neuplynul, ale připadalo mi to pekelně dlouho.”
„Něco se děje s časem poblíž démonů. Sám to nechápu. Tahle hlava to nedokáže pochopit.”
„Čas se ohýbá,” vyrazí ze sebe Ginette. Myslím, že se jí dýchá hůř než před chvílí. „Je to… horší. Smyčky.”
„Neměla bys… je složité vrátit částice kam patří. Bude to trvat ještě dlouho.”
Moje hlava nedokáže pobrat ani tohle.
Ginette přikývne. „Chce se mi spát,” šeptne. „Zůstaň tady, prosím… postarej se o ni.”
„Ano.”
Narovnám na ní přikrývku. Zaslechnu, jak se rytmu jejího dechu změnil. Teď jsme tady my dva. Čerstvá časostrážkyně a kdovíco v podobě kdovíkoho.
Mlčím, dokud on nepoloží její ruku na přikrývku.
„Dokážeš ji zachránit?” zeptám se.
„Já ne.”
„Víš sakra, jak to myslím,” odseknu. „Tvůj originál je po smrti. Doufám, že ses nesnažil zachránit jeho.”
„Ne. Proč?”
Co je to sakra za odpověď?
„Viděls ho umírat? Nebo si to pamatuješ?”
„Ne v téhle —” Nedokončí větu, najednou je pryč.
Výborně, to jsem ti pomohla.
Rozhlédnu se. Ve dveřích stojí Jirka a netváří se dvakrát chytře. „Nemůžu se zdržet dlouho,” řekne. „Pokud se opozdím s večeří, kočky rozhrabou záchodek vzteky.”
„Nejsi Jirka!” zaječím. „Jsi jen kus temporálního démona, co se vytvaroval podle Jirkovy trojrozměrné fotky! Vypadni!”
Klesnu na židli. Je studená, jako kdyby na ní nikdo neseděl. Další chyba v iluzi. Opřu si lokty o Ginettino lůžko. Nezbývá než čekat. Ginette ví, jak se s nimi domluvit. A já ji tady nenechám samotnou.
„Vincent,” řekne Francouz. Sedí na okraji lůžka, zády ke mně.
„Co jsi říkal?”
„Ptala ses mě na jméno.”