Muzeum, kapitola jednadvacátá

„Já s tebou mluvím na rovinu,” odpoví Ginette.
Nezní to stoprocentně jistě.
„Zkus se vžít do mojí situace,” řeknu. „Jestli si šéf uvědomí, že jsem mu něco zatajila, zavolá si mě na kobereček. A já mu na to povím, že se někde ve Francii snažíte domluvit s temporálními démony, k tobě je jeden připoutaný nějakým slibem a našli jste někde v devatenáctém století chlapa, který to dokázal, a z nějakého důvodu je to děsně tajné? Co myslíš, že mi řekne?”
„Ty jsi to nepochopila, že?”
Jak u blbejch na dvorečku.
Sednu si na židli a složím hlavu do dlaní. Jsem pitomá kráva, která si právě podělala kariéru.
„Já ho našla a hned nato ztratila,” pokračuje Ginette naléhavě. „Řekla jsem ti to. Hned, když jsme se setkali. Porušila jsem pravidla. Měla jsem se od něj držet dál a od ode mě taky.” Ve tváři se jí cosi pohne a hned je to pryč. „Neřekli ti během výcviku, odkud víme o Lyamovi a Disentu?”
„Darknet,” odpovím automaticky.
„Blbost,” vyprskne Ginette. „Před dvěma lety jsem se vrátila z mise s dírou v hlavě a Lyamovou mrtvolou.” Dotkne se jizvy na čele. „Měla jsem být další cestovatel, co zmizel beze stopy. Jenže se k tomu připletl Vincent. Vyrval Lyamovi pistoli z ruky a vystřílel do něj celý zásobník. Bohužel přitom přišel k úrazu taky a moc dlouho ho nepřežil. Stačí?”
Ginette popadne dech a vztekle si otře slzy.
„Stačí.”
Když jste na misi, vyhýbejte se místním co nejvíce můžeme. Vidoucím obzvlášť. Způsobit tam někomu smrt… Jaktože mi to celou dobu nedošlo?
Zírám do zdi a zdá se mi nějak povědomá. Rozhlédnu se. Zamrazí mě.
„Ten pokoj,” vydechnu.
„Všimla jsem si toho okamžitě,” odpoví Ginette. „Tamten byl vytvořený ze vzpomínek, které tehdy ještě neexistovaly.”
Tohle je na mě moc.
„Věř mi, na tohle si nikdy nezvykneš.”
"To už je na mě moc."
"Vítej v mém životě."