Muzeum, kapitola dvacátá

Ne, nic se mi nestalo, i když mi jeden magor vystřelil přímo do ksichtu.
Ne, nepamatuji si z těch šestnácti hodin nic. Tedy nic, co by dávalo smysl.
Ne, nemám sebemenší tušení, co se to tady sakra děje.
Sedím na svém prvním debriefingu a lžu jako když tiskne.
Když odcházím, napadne mě, že vůbec nelžu.

Musím se zcivilizovat. Připadám si jako po víkendovém čundru bez sprchy. V zrcadle vypadám čerstvě a odpočatě. Jdu do sprchy. Nejradši bych zalezla do postele.
V lednici je plechovka piva a zbytek paštiky. Kolejní lednička, napadne mě, a najednou si vzpomenu, jak se šéf pořád dokola vyptával na Verču Svobodovou, a jak mi neodpověděl, když jsem se zeptala já jeho.
Zabouchnu dveře ledničky a uvařím si kafe.
Jsem příšerně unavená.

„Nechali si mě tady na pozorování.”
„Do terénu se stejně pár týdnů nedostaneš, i kdyby tě odtud pustili.”
Obě víme, co visí ve vzduchu.
„Vincent mi to řekl,” začnu opatrně. „Zná mě z dřívějška. Říkal mi, že pro mě všechno začíná. Že ho vidím poprvé.”
Ginette vypadá překvapeně. „Kdy?”
„Kdy co?”
„Kdy tě viděl?”
„To mi neřekl. Jen že jsme propojení. Já, ty, on, Lyam a Verčou. Nic víc. Nechápu to. Mám dojem, že on taky ne.”
„Cestování časem jako koncept v jeho době vůbec neexistovalo,” řekne Ginette. „Teorie relativity už vůbec ne. Ta myšlenka je mu naprosto cizí. Časovou smyčku mu nevysvětlíš vůbec. Snažila jsem se. Byl velmi inteligentní. Přišel na způsob, jak komunikovat s temporálními démony. Nevím o nikom jiném, kdo to dokázal. Je to slepá ulička.”
"A co ty?"
"Jak to myslíš?"
Nadechnu se. "Poslyš, tohle nedává smysl. Nemůžu ti krýt záda a riskovat vlastní práci, dokud se mnou opravdu nezačneš mluvit na rovinu."