20. kapitola

Obecně vzato je čeština jazyk naprosto příšerný. Jelizaveta si pochopitelně její záludnosti uvědomovala velmi dobře, nicméně byla přesvědčena, že ji nic nemůže překvapit. Z omylu ji vyvedla druhá březnová neděle roku 1923, kdy se měli setkat s Felixovými přáteli.
K ranní kávě servírovala sladké arabesky. Dopoledne se Felix věnoval práci na Velekněžce magie, svém posledním románu, a ona cvičila. Mimo různých skoků i několikeré arabesky. To pořád ještě šlo. Po obědě měla asi hodinu času, kterou se rozhodla věnovat četbě. Volba padla na Nerudovy Arabesky, což Felixe velmi pobavilo.
Kavárna, v níž se jejich schůzka s Felixovým spolužákem z gymnázia a jeho manželkou Johankou, byla zdobená ornamentálními vzory. Jelizaveta je velmi obdivovala – přesně do okamžiku kdy jí Felix s rošťáckým úsměvem sdělil, že tento dekor se nazývá arabeska. Odpoledne ubíhalo celkem příjemně. Vrchol ovšem nastal, když na piano umístěné v rohu místnosti začal jakýsi neznámý mladík hrát skutečně kouzelnou skladbu. Na Jelizavetin dotaz potěšeně odpověděl, že se jedná o Debussyho Arabesku č. jedna. Zbledla a Felix se začal hlasitě smát.
Že ji tu noc ve snu pronásledovalo oživlé pečivo zdobené květinovým vzorem, předvádějící naprosto dokonalé baletní figury na tu jistou Debussyho melodii a hromovým hlasem předčítající Nerudu, mu nikdy nepřiznala.