Voldemort ve cvokhausu

T/N: Za geniální transformaci „whore crotches“ vděčím Frodovi. Za pomoc při rozklíčování „and beneath them in all other forms“ děkuju Wade Scott. Thank you, Wade.

Voldemort se probudil v neznámé místnosti připoután k neznámému lůžku. Lůžko to bylo čisté, vpravdě sterilní, takže mu bylo jasné, že není v Azkabanu. Pokrývky i stěny byly sněhobílé, takže mu bylo rovněž jasné, že není v Malfoyovic domě. Podle Malfoyových byla totiž bílá vhodná pouze pro pleť, vlasy a plebs. Kreténi.

Zachřestily klíče a dveře se otevřely. Muž, který vešel dovnitř s tácem plným jídla, byl Voldemortovi docela povědomý; pak si vzpomněl, že ho zahlédl při tom debaklu na ministerstvu. Pastorek, tak se jmenoval.

„Kde to jsem?“ zeptal se Voldemort nahlas.

Pastorek se zatvářil překvapeně, ale potěšeně a položil tác na nejbližší stolek.

„Rád vidím, že jste vzhůru, Tome. Vzhůru a při smyslech.“

„Přikazuji vám, abyste mě okamžitě dopravil k ministrovi kouzel!“

„Ajvaj, tak to sem trochu zakřik.“ Otočil se ke dveřím a zavolal: „Hej, Harry! Riddle se probral. Pojď sem!“

Voldemort šokovaně sledoval, jak do místnosti vstupuje Harry Potter.

„Pottere,“ ušklíbl se studeně. „To jsem si mohl myslet, že tu budeš. Tak povídej, jak jsi mě dostal?“

Potter na něj vytřeštil oči a pak se otočil na Pastorka. „Ukázkovej cvok, co?“

Pastorek se zamračil. „I když jsi ještě nedokončil ošetřovatelský výcvik, už bys mohl vědět, že takhle tu pacienty neoznačujeme. Je to vůči nim nezdvořilé.“ Pak znovu oslovil Voldemorta. „Tome, teď vám uvolním ruce z úvazů, abyste se mohl najíst. Když dokážete, že se umíte chovat, možná budete moct strávit nějaký čas i ve společenské místnosti s ostatními.“

„S ostatními?“ opáčil Voldemort. „Mí věrní Smrtijedi jsou zde také?“

„Naprostej šílenec,“ zamumlal Potter. Pastorek ho ignoroval.

Opatrně rozepnul úvazy na Voldemortových pažích a pomohl mu, aby se posadil. Pak přisunul blíž stolek s tácem.

Voldemort si znechuceně přeměřil jídlo na tácu. Takovým blafem by nenakrmil ani Nagini. Ale jestli mu jeho konzumace umožní setkat se se svými věrnými a zosnovat útěk z drápů ministerstva, pak bude dělat, co mu řeknou. Rychle uchopil vidličku a napíchl na ni mrkev, ale když ji nesl k ústům, o cosi zavadil. Překvapeně vidličku položil a jal se dlaněmi zkoumat svou tvář.

„Nos!“ vykřikl. „Já mám nos!“

Potter potřásl znechuceně hlavou. „Absolutní pako.“

Voldermort se na Pottera zadíval přivřenýma očima. „Kdybych tu měl svou hůlku, škemral bys teď, abych tě zabil!“

„Hůlku? Myslíte ten klacík, co jste tehdy vůbec nechtěl pustit? Hodili jsme ho do smetí.“

„Ty jsi vyhodil mou hůlku?“ zavřískl Voldemort a vyřítil se na Pottera, až překotil stolek. Jídlo se rozletělo po místnosti. „Já tě zabiju!“

Než se ale mohl Pottera dotknout, zastoupil mu cestu Pastorek a srazil ho zpátky na postel.

„Je agresivní!“ vykřikl Potter. „Můžu ho teďka prásknout paralyzátorem?“

„Ne!“ odsekl Pastorek.

„Ale vypadá nebezpečně! Fakt ho nemůžu prásknout?“

Pastorek věnoval zklamanému Harrymu vzteklý pohled. „Řekl jsem ne.“

„Do háje! Ještě jsem mu neoplatil, jak po mně hodil tu skleničku a trefil mě do čela. Určitě mi tam zůstane jizva!“

Voldemort, kterého Pastorek přidržoval vší silou na posteli a znova ho poutal, ze sebe vyrazil ječivý smích.

„Označil jsem tě jako sobě rovného a jednou tě zabiju!“

Pastorek s Potterem se po sobě podívali a Kingsley pokrčil rameny. „Aspoň že už nemluví o vymrdálech.“

***

Pastorek s Potterem dostrkali Voldemorta do ordinace. Otočil se a hrozivě se na ně zadíval. Už po páté namířil prst na Pottera a zařval: „Crucio!“ Už po páté se nestalo vůbec nic.

„Posaďte se prosím na vyšetřovací lehátko, pane Riddle.“

Poznal ten hlas. Rychle se obrátil a spatřil Snapea.

„Snape! Díky Bohu! Musíš mě odsud dostat!“

„Přesně to hodlám udělat.“

„A co máš v plánu?“

„Nejprve vás vyšetřím a pak vám poskytnu tu nejlepší lékařskou péči, abyste se mohl brzy vrátit zpátky do běžného života jako užitečný člen lidské společnosti.“

Voldemort měl náhle nepříjemný pocit, že Snape možná není tak úplně na jeho straně.

***

Voldemort se rozhlédl po společenské místnosti. Na různých židlích a gaučích tam posedávaly minimálně dva tucty pacientů. Potěšilo ho, když mezi nimi objevil několik svých věrných.

Obrátil se k ošetřovateli, který ho tam dovedl. „Co je tomuhle?“ zeptal se a ukázal na Luciuse Malfoye.

„To je šílenej případ. Myslí si o sobě, že je Bůh nebo tak něco.“

Lucius se očividně vůbec nezměnil.

Voldemort se uvelebil v křesle vedle Luciuse, který s jízlivým úšklebkem sledoval televizi umístěnou vysoko nad jejich hlavami.

„Ta ženská měla zrzavé vlasy. Zrzavé vlasy nemůžu ani cítit. Zrzavé. Hnusně zrzavé.“

„Jak by se ti líbilo pozabíjet všechny zrzouny na světě?“ otázal se Voldemort tiše.

Lucius se k němu obrátil a změřil si ho pohledem. „Pokračuj.“

„Mám v plánu ovládnout svět tím nejstrašnějším terorem a uvítal bych tvou pomoc.“

„To mi zní trochu moc jako práce,“ prohlásil Lucius odmítavě a obrátil se zpátky k televizi.

„Budeš bohatě odměněn,“ sliboval Voldemort.

„A čím?“

„Budeš mít moc, budeš poroučet. Muži i ženy se ti budou hrbit u nohou. Všichni tě budou obdivovat a děsit se tě.“

Lucius na něj chvíli netečně hleděl. „A budu smět vypnout televizi?“

„Cože?“

„Sestry mají dálkové ovládání na sesterně. Chtěl bych mít moc vypnout televizi.“

„Máš ji mít!“ zvolal Voldemort.

„Pak s radostí udělám všechno proto, abys ovládl svět. Jsem mnohem radši, když je televize vypnutá. Jenom tehdy můžu v obrazovce pořádně vidět svůj odraz.“

Voldemort na něj hodnou chvíli nevěřícně zíral. Lucius byl skutečně kretén.

***

Voldemort zjistil, že malování je v tomhle Bohem zapomenutém místě, kde ho uvěznili, jednou ze snesitelnějších volnočasových aktivit. Právě horlivě nanášel další barvu na plátno, když se za ním objevil doktor Snape.

„To je zajímavé,“ prohlásil. „Řekněte mi něco o tom obraze. Kdo je třeba ta osoba, co stojí nalevo?“

„To jsem já.“

„Vidím, že jste pozoruhodně zdůraznil svou mužnost.“

Voldemort na okamžik pohlédl na obraz, ale pak zavrtěl hlavou. „To je moje hůlka.“

Doktor Snape se na něj překvapeně zadíval.

„Moje kouzelnická hůlka.“

Doktor Snape se stále tvářil nechápavě.

„Hůlka, s kterou dělám kouzla,“ vysvětlovat Voldemort.

„Ach tak.“ Doktor Snape ukázal na velkou zelenou skvrnu. „A co to z ní vychází? Kouzla?“

„Kletba Avada Kedavra. Zabíjí to lidi.“

„A ta osoba na zemi je...“

„Potter. Zemřel mojí rukou! Všichni se budou klanět Pánu zla! Muhahahaha!“

Doktor Snape povytáhl obočí. „Mám dojem, že bych měl s kolegy probrat úpravu vaší medikace.“

***

Jednou, když byl Voldemort znovu eskortován Pastorkem a Potterem do ordinace doktora Snapea, zaslechl z přísně střežené chodby známý uširvoucí výkřik.

„Tohle je oddělení pro duševně choré zločince,“ vysvětloval mu Pastorek. „Jsou příliš nebezpeční, než aby mohli být pohromadě s ostatními pacienty.“

Voldemort zasvěceně přikývl. „Bellatrix!“ zahulákal. „Připrav se! Brzy si pro tebe přijdu!“

„Trotle,“ zamumlal Potter.

Voldemort se zprudka otočil a zpražil ho pohledem. „Až znovu získám moc, budeš se mi plazit u nohou a žadonit, abys mi mohl sloužit!“

Potter si ho vztekle změřil. „Všichni si tu myslí, že seš akorát blázen, ale já vím, co seš! Seš nebezpečnej! Tahle jizva mi to říká jasně!“ zvolal a ukázal na své poznamenané čelo.

„Jsem ještě nebezpečnější, než si vůbec dokážeš představit!“ zasyčel na něj Voldemort. „Až tě zabiju, budu vládnout tisíc let!“

„Možná bys měl přece jen požádat o přeložení,“ navrhl Pastorek Potterovi.

***

„Copak tu děláte?“ tázala se jedna ze sester Voldemorta, sedícího na židli poblíž rohu.

„Hovořím se svým nejvěrnějším služebníkem, sestro Tonksová.“

Sestry se snažily předstírat, že je jich tu víc. Přesvědčovaly ho, že mají přece každá jiné vlasy, oči a barvu pleti, že jsou každá jinak vysoká i široká. Voldemorta ale ošálit nemohly. Dobře věděl, že Tonksová je metamorfmág.

Sestra si k němu přidřepla, takže teď měla tvář ve stejné výšce jako on. „Kdo je váš nejvěrnější služebník?“

„Pochopitelně Pettigrew. Je to bezvýznamný slabošský ubožák, ale pořád dost užitečný.“

Sestra se rozhlédla kolem sebe, ale nikoho neviděla. „To je Pettigrew neviditelný?“

„A mám vás! Snape se mě pořád snaží přesvědčit, že v tomhle světě žádná kouzla nexistují, ale vy jste právě přiznala, že je možné stát se neviditelným! Věděl jsem, že tuhle šaškárnu nebudete moct předstírat do nekonečna!“

„Doktor Snape mě zabije,“ zamumlala sestra tiše.

„A co se týče Pettigrewa,“ pokračoval Voldemort, „nachází se právě ve své podobě zvěromága. Hned vedle odpadkového koše,“ ukázal prstem.

Sestra se zadívala směrem, který Voldemort naznačil, a vyjekla. „Krysa! Je tu krysa!“

Místností se rozezněly další výkřiky. Sladká hudba pro Voldemortovy uši.

Krysa se protáhla dírou ve zdi.

„Pamatuj si dobře všechny mé pokyny!“ křičel za ní Voldemort.

***

Voldemort tiše promlouval ke skupince natlačené kolem něj. „Jste připraveni?“

Všichni přikyvovali, tedy kromě Luciuse, který si právě odhazoval vlasy přes rameno.

„Kreténe,“ zamumlal Voldemort. Znovu se otočil ke skupině. „Máte všichni zbraně?“

Hrozivě zamávali svými důkladně oholenými štětci.

„Pamatujete si slova toho zaklínadla?“ Opět všichni přikývli, kromě Luciuse, který si právě zkoumal nehty.

„Tak tedy – do útoku!“ zvolal Voldemort.

Zavládl chaos.

Sestry volaly o pomoc a na jejich křik přibíhali lapiduši a ošetřovatelé. Mnoho bojovníků se štětci úplně zapomnělo slova zaklínadla a další ječeli „Abrakadabra“ a „Hokus pokus“. Lucius píchal svým štětcem do vzduchu a volal „Avon!“

Štětce se brzo z kouzelnických hůlek proměnily prostě v ostré klacíky, které se lapiduši i ošetřovatelé zoufale snažili bojujícím vykroutit z rukou.

V tom zmatku stanul Voldemort tváří v tvář Potterovi.

„Konečně se setkáváme!“ vykřikl Voldemort. „Teď tě čeká smrt!“

„Leda ve snu,“ odtušil Potter.

Poslední věc, kterou Voldemort zahlédl, než se mu zatmělo před očima, byl Potterův paralyzátor.

***

„Můj pane?“

Voldemort otevřel oči a viděl, jak se kousek od něj krčí Pettigrew. Rozhlédl se kolem sebe, a když shledal, že se nachází v domě svých předků, triumfálně se rozesmál.

„Znovu jsem zvítězil nad úklady nepřátel, které mě měly zničit!“

„Gratuluji, můj pane,“ podotkl překvapený Pettigrew opatrně.

„Za tenhle útok na mou osobu vzplane svět ohněm!“

„Jistěže, můj pane.“

Voldemort se maniakálně rozchechtal, náhle ho však cosi napadlo a smích mu odumřel na rtech.

„Můj nos mi ale bude scházet.“