Voldemort v blázinci

Hned po probuzení si Voldemort uvědomil, že se nachází v neznámém pokoji a je připoutaný k neznámé posteli. Všude čisto, bezmála sterilně, z čehož usoudil, že Azkaban to nebude. Povlečení všedně bílé, stejně tak i zdi, z čehož dále usoudil, že není ani na návštěvě v rodinném sídle Malfoyů. Ti totiž bílou barvu uznávali leda tak pro pleť či vlasy a ve všech ostatních případech byla pod jejich úroveň. Jak přízemní.

Zachrastily klíče a dveře se otevřely. Muž, který vstoupil do pokoje s tácem plným jídla, Vodemortovi někoho matně připomínal. Ano, zná ho od té pohromy na ministerstvu. Pastorek - tak se jmenuje.

"Kde to jsem?" dožadoval se Voldemort odpovědi.

Pastorek vypadal překvapeně, ale hned se spokojeným výrazem ve tváři položil tác s jídlem na stolek kousek od postele. "Jsem rád, že jste vzhůru, Tome. Vzhůru a při smyslech."

"Přikazuju ti, abys mě okamžitě dopravil k ministrovi magie."

"Ajajaj. Radoval jsem se předčasně." Pastorek se otočil ke dveřím a zavolal: "Hej, Harry! Raddle je vzhůru. Potřebuji pomoct."

Voldemort šokovaně pozoroval, jak do místnosti vchází Harry Potter.

"Pottere," ušklíbl se Voldemort, "to jsem si mohl myslet, že tady budeš. Řekni, jaks mě přemohl?"

Potter vyvalil oči. "Páni," otočil se k Pastorkovi, "on je snad vážně cáklej!"

Pastorek se zamračil. "Jste zatím sice jenom praktikant, ale už byste měl vědět, že tento termín nepoužíváme. Je to vůči pacientům neuctivé." A znova promluvil k Voldemortovi: "Tome, uvolním vám ruce, abyste se mohl najíst. Když se budete chovat slušně, budete moct jít na chvíli do společenky k ostatním."

"K ostatním?" zeptal se Voldemort. "Moji věrní smrtijedi jsou tu taky?"

"Ruplo mu v bedně," zamumlal Potter. Pastorek to ignoroval.

Pastorek Voldemortovi opatrně uvolnil ruce a pomohl mu posadit se. Potom přisunul blíž stolek s tácem.

Voldemort se na jídlo podíval značně znechuceně. Takovou šlichtou by nekrmil ani Nagini. Pokud to ovšem sní, možná se setká se svými následovníky a pak společně zosnují útěk ze spárů ministerstva. To se vyplatí. Popadl vidličku, nabodl mrkev a pomalu směroval sousto k ústům. Ale ruka se náhle o něco zarazila. Zmateně položil vidličku zpět na talíř a začal si rukama opatrně ohmatávat tvář.

"Nos!" vykřikl. "Já mám nos!"

Potter znechuceně potřásl hlavou: "Straší mu ve věži."

Voldemort přihmouřil oči a zlobně na Pottera pohlédl. "Kdybych u sebe měl hůlku, už by sis přál umřít."

"Hůlku? Myslíš ten klacek, který sis minule tak bránil? Ten jsme vyhodili do smetí."

"Tys zahodil moji hůlku?" zaskřehotal Voldemort a vymrštil se z postele. V cestě ku Potterovi mu ale překážel stolek s jídlem. Jak do něj narazil, jídlo se rozlétlo všude kolem. "Tak za to tě zabiju!"

"Dostal záchvat vzteku!" zavolal Potter. "Smím ho omráčit paralyzérem?

"Ne!" vyštěkl Pastorek.

"Ale je nebezpečný svému okolí! Určitě ho nemám omráčit?"

Pastorek věnoval zklamanému Harrymu pronikavý pohled. "Řekl jsem ne."

"Ach jo! Pořád jsem mu ještě neoplatil tu mrštěnou sklenici. A to mi asi na čele zůstane jizva."

Pastorek chytil Voldemorta a začal ho opět poutat k posteli. Ale ten se jen pronikavě smál.

"Označil jsem tě jako sobě rovného, a tak tě stejně jednou zabiju!"

Pastorek s Potterem se po sobě podívali a Pastorek pokrčil rameny. "Alespoň už nefilozofuje o svých nesmrtelných ideálech."

* * *

Patorek a Potter museli Voldemorta do ordinace dotlačit násilím. Celou cestu se po nich oháněl. Už popáté na Pottera zamířil prstem a zařval "Crucio!" Už popáté to nefungovalo.

"Pane Raddle, sedněte si sem na to lůžko."

Poznal ten hlas. Otočil se a uviděl Snapea.

"Snape! Díky bohu! Musíš mě odsud dostat."

"Ano, to mám také v úmyslu."

"A jaký máš plán?"

"Můj plán sestává z vašeho vyšetření a následného poskytnutí co nejlepší péče, abyste odsud mohl odejít a opět se stát společnosti prospěšným občanem."

Voldemort přestával věřit, že Snape je opravdu na jeho straně.

* * *

Voldemort se rozhlédl po pokoji. Ve společenské místnosti právě bylo něco přes dvacet pacientů různě rozptýlených po gaučích a židlích. Potěšilo ho, když mezi nimi poznal několik svých stoupenců.

Otočil se na svůj doprovod. "Co je tomuhle?" zeptal se a ukázal na Lucia Malfoye.

"Mimořádný případ. Myslí si o sobě, že je Bůh.

Takže Lucius se nezměnil.

Voldemort se usadil na křeslo vedle Lucia, který se právě posmíval televizi. Visela docela vysoko, rozhodně mimo Luciův dosah.

"Ženská s rezavými vlasy. Nesnáším zrzavé vlasy. Jsou zrzavé jako rezavé.

"Nechtěl bys svět zbavit všech lidí s rezavými vlasy?" zeptal se Voldemort potichu.

Lucius se pootočil a pohlédl na Voldemorta. "Hmm?"

"Plánuji ovládnout svět formou útisku a děsu a stál bych o tvoji pomoc."

"To nezní špatně," odtušil přezíravě Lucius a otočil se zpět k televizi.

"Čeká tě odměna," slíbil Voldemort.

"A jaká?"

"Budeš mít moc. Ostatní ti budou sahat leda po kotníky. Budou tě obdivovat a zároveň se tě bát."

Lucius se na něj chladně zadíval. "A bude v mé moci vypnout televizi?"

"Prosím?"

"Sestřičky mají ovladač stále u sebe. Ano, chtěl bych mít moc vypínat televizi."

"Máš ji mít," přisvědčil Voldemort.

"Tak to milerád podpořím tvé přání vládnout světu. Mám o dost raději, když je televize vypnutá, protože jen tak na obrazovce pořádně vidím svůj odraz."

Voldemort se na Lucia upřeně zadíval. Tak přízemního člověka snad ještě nepotkal.

* * *

Voldemort zjistil, že se malováním dá docela příjemně zabíjet čas na tomto zapomenutém místě. Dr. Snape k němu přistoupil právě ve chvíli, když na plátno horlivě nanášel další barvu.

"Zajímavé," začal Dr. Snape, "řeknete mi o tom něco víc? Ta postava, co stojí vlevo, kdo je to?"

"Já."

"Vidím, že na obraze něco držíte, pane Raddle."

Voldemort pohlédl na obraz a souhlasně pokýval hlavou: "Držím hůlku."

Dr. Snape se na něho upřeně zadíval.

"Kouzelnickou hůlku," dodal Voldemort.

Dr. Snape v upřeném pohledu pokračoval.

"Hůlku, se kterou kouzlím," vysvětloval Voldemort dál.

"Aha, už chápu." Dr. Snape ukázal na velkou zelenou čmouhu: "Co to z ní vychází? Nějaká kouzla tedy?"

"Avada kedavra. Kletba, která zabíjí."

"A ta osoba na zemi..."

"To je Potter. Zabil jsem ho. Všichni se budou klanět Temnému pánu! Hííhahahahá."

Dr. Snape pozdvihl obočí. "Myslím, že si potřebuju s kolegy pohovořit o způsobu vaší další léčby."

* * *

Jednoho dne, právě když ho Pastorek a Potter doprovázeli do kanceláře doktora Snapea, uslyšel Voldemort známý pronikavý vřískot. Ozýval se z chodby, která vedla do prostor se zvýšenou ostrahou.

"To je z Oddělení duševně nemocných trestanců," začal vysvětlovat Pastorek. "Příliš násilničntí na to, aby byli pohromadě s ostatními pacienty."

Voldemort chápavě přikývl. "Bellatrix!" zaječel. "Připrav se! Přijdu hned, co to půjde!"

"Prostě blázen," zamumlal Potter.

Voldemort po něm zlobně střelil očima: "Jen co zase budu u moci, budeš na kolenou prosit, abys mi mohl sloužit."

Potter mu pohled opětoval. "Všichni si myslí, že seš jen neškodný blázen, ale mě neoblafneš. Seš nebezpečnej. Koukni na tu jizvu," důrazně si ukázal na čelo.

"Ano, jsem nebezpečný, a to mnohem víc než si myslíš," zasyčel Voldemort v odpověď. "Jen co tě zabiju, převezmu vládu nad světem na tisíce let."

"Mohli bychom vás přeřadit na jiné oddělení," navrhl Pastorek Potterovi.

* * *

"Co to děláte?" zeptala se ošetřovatekla Voldemorta, který seděl na židli v rohu místnosti.

"Domlouvám se se svým nejvěrnějším služebníkem, sestřičko Tonksová."

Stále mu tvrdily, že jich je několik na sobě nezávislých ošetřovatelek. Vysvětlovaly, že mají každá jiné vlasy, jiné oči a jinou barvu kůže, že mají rozdílné tvary a velikosti těl, ale jeho teda neobalamutí. Voldemort moc dobře věděl, že Tonksová je metamorfág.

Ošetřovatelka si dřepla vedle Voldemorta tak, aby měli oči ve stejné výšce. "Kdo je tvůj nejvěrnější služebník?"

"Pettigrew, samozřejmě. Je to sice bezvýznamná kreatura se slabou vůlí, ale občas se mi hodí."

Ošetřovatelka se rozhlédla, ale nikoho nespatřila. "Je snad Pettigrew neviditelný?"

"Dostal jsem vás! Snape se mě stále snaží přesvědčit, že přece žádná magie neexistuje, ale tys mi právě potvrdila, že se člověk může zneviditelnit. Věděl jsem, že tuhle šarádu nedokážete provozovat dlouho."

"Doktor Snape mě asi zabije," zamumlala si ošetřovatelka sama pro sebe.

"A když už mluvíme o Pettigrewovi," pokračoval Voldemort, "momentálně je ve své zvěromážské podobě. A je támhle," ukázal prstem Voldemort, "vedle odpadkového koše."

Ošetřovatelka se tím směrem podívala a zaječela. "Krysa! Máme tu krysu!"

I ostatní ošetřovatelky začaly ječet. Hudba to pro Voldemortovy uši.

Krysa utekla dírou ve zdi.

"Drž se rozkazů!" zavolal za ní ještě Voldemort.

* * *

Voldemort tiše promlouval k chumlu, který se kolem něj shromáždil. "Připraveni?" zeptal se konečně.

Všichni přikyvovali, jen Lucius se zrovna soustředil na své vlasy, které si přehazoval přes rameno.

"Zabedněnec," zamumlal Voldemort. Znovu ke skupině promluvil: "Zbraně v pořádku?"

Všichni souhlasně zamávali štětci, které chvíli předtím zbavili štětin.

"Pamatují si všichni zaklínadla?"

Opět přikývli všichni kromě Lucia, ten si totiž právě prohlížel nehty.

"Tak tedy - útok!" rozkázal Voldemort.

A začal chaos.

Ošetřovatelky vřeštěly o pomoc a stráže i jiní pomocníci začali opravdu přibíhat. Většina útočníků se štětci zřejmě úplně zapomněla mluvit. Někteří si přece jen na něco vzpomněli a provolávali "abrakadabra!" a "čáry, máry, fuk!". Lucius se oháněl štětcem a vykřikoval: "Aveda!"

Ze štětců se na úkor kouzelnických hůlek brzy začaly stávat prosté ostré klacky. A ty se jim stráže zoufale snažily zabavit.

Během vřavy si náhle Vodemort s Potterem stanuli tváří v tvář.

"Konečně se setkáváme!" prohlásil Voldemort. "Teď zemřeš."

"Leda ve tvých snech," opáčil Potter.

Poslední věc, kterou Voldemort viděl před tím, než ztratil vědomí, byl elektrošokový paralyzér v Potterově ruce.

* * *

"Pane?"

Když Voldemort otevřel oči, uviděl vedle sebe nejistě se krčícího Pettigrewa. Rozhlédl se, rozpoznal dům svých předků a začal se vítězoslavně smát.

"Zase se mi podařilo prohlédnout nepřátelskou lest!" oznámil.

"Gratuluji, pane," zareagoval zmatený Pettigrew obezřetně.

"Za tenhle útok mi svět draze zaplatí!"

"A tak to má být, pane."

Voldemort se chvíli maniakálně smál, ale pak si na něco vzpomněl a smát se přestal.

"Ale nos mi bude opravdu chybět."

Konec