Voldemort ve cvokárně

Když se Voldemort probudil, shledal, že je v neznámé místnosti a připoutaný k neznámé posteli. Byla čistá, prakticky sterilní, takže věděl, že není v Azkabanu. Přikrývky byly obyčejné bílé stejně jako zdi, takže věděl, že není hostem na panství Malfoyů, protože ti tu barvu považovali za vhodnou pouze pro pleť a vlasy a ve všech ostatních formách byla pod jejich úroveň. Pitomci.

Ozvalo se zachřestění klíčů a otevřely se dveře. Muž, který vstoupil s tácem jídla, Voldemortovi připadal vzdáleně povědomý a pak si vzpomněl, že ho zahlédl při tom debaklu na ministerstvu. Pastorek – to bylo ono.

„Kde to jsem?” dožadoval se.

Pastorek vypadal překvapeně, ale potěšeně, když tác kladl kousek vedle na stůl. „Jsem rád, že jste vzhůru, Tome. Vzhůru a při smyslech.”

„Přikazuju ti, abys mě okamžitě zavedl k ministrovi kouzel.”

„Ajaj. To jsem se unáhlil.” Kingsley se otočil ke dveřím a křikl: „Hej, Harry! Raddle je vzhůru, pojď sem.”

Voldemort se šokovaně díval, jak vchází Harry Potter.

„Pottere!” zašklebil se.

„Měl jsem vědět, že tu budeš. Pověz, jak jsi mě porazil?”

Potter na něj zíral. „Teda,” řekl Pastorkovi. „Je vážně na hlavu, co?”

Pastorek se zamračil. „Teprve se zaučuješ, ale už bys měl vědět, že tenhle výraz tu nepoužíváme. Je to vůči pacientům neuctivé.” Znovu se obrátil k Voldemortovi. „Tome, uvolním ti ruce z pout, aby ses mohl sám najíst. Když dokážeš, že se umíš chovat, mohl bys třeba strávit nějaký čas s ostatními v klubovně.”

„S ostatními?” zeptal se Voldemort. „Mí věrní Smrtijedi jsou tu taky?”

„Úplný cvok,” zamumlal Potter, což Pastorek ignoroval.

Opatrně mu rozepnul pouta na pažích a pomohl mu posadit se. Potom přisunul stolek s jídlem blíž.

Voldemort se na jídlo na tácu znechuceně podíval. Tenhle blivajz by nedal ani Nagini. Ovšem jestli mu spořádání toho jídla dovolí sejít se se svými následovníky a zosnovat únik ze spárů ministerstva, udělá, co po něm chtějí. Popadl vidličku, nabodl na její hroty hranolek a zvedl si ji k ústům, když tu rukou do něčeho narazil. Zmateně vidličku položil a rukama si ohmatával tvář.

„Nos!” vykřikl. „Já mám nos!”

Potter znechuceně potřásl hlavou. „Straší mu ve věži.”

Voldemort zúžil oči a zpražil Pottera pohledem. „Kdybych měl svoji hůlku, prosil bys mě, abych tě zabil.”

„Hůlku? Myslíš tu tyčku, kterou jsi tuhle nechtěl dát z ruky? Tu jsme vyhodili do koše.”

„Vy jste vyhodili moji hůlku?” vyvřískl. Vrhl se po Potterovi, překotil přitom stůl a jídlo vylétlo do vzduchu. „Zabiju tě!”

Než se k němu mohl dostat, Pastorek ho zadržel.

„Začíná být zuřivý!” vykřikl Potter. „Znamená to, že do něj můžu prásknout taserem?”

„Ne,” vyštěkl Pastorek.

„Ale vypadá nebezpečně. Určitě do něj nemůžu prásknout?”

Pastorek se na zklamaného Harryho podruhé zamračil. „Řekl jsem ne.”

„Zatraceně. Vůbec jsem mu neoplatil, jak po mně tehdy hodil tu skleničku a trefil mě do čela. Myslím, že mi po tom zůstane jizva.”

Zatímco ho Pastorek držel na posteli a zase připoutával, Voldemort se vysokým hlasem rozesmál.

„Označil jsem tě jako sobě rovného a zabiju tě!”

Kingsley a Potter se na sebe podívali a Kingsley pokrčil rameny. „Aspoň že zas nemluví o vilných bálech.”

* * *

Pastorek a Potter Voldemorta zatlačili na vyšetřovnu. Rychle se otočil a upřel na ně planoucí pohled. Popáté na Pottera ukázal prstem a zaječel „Crucio!”. Popáté to nefungovalo.

„Pane Raddle, posaďte se na vyšetřovací stůl.”

Ten hlas poznal. Prudce se obrátil a uviděl Snapea.

„Snape! Díky bohu! Musíš mě odtud dostat.”

„Přesně to mám také v úmyslu.”

„Jaký máš plán?”

„Můj plán je prohlédnout vás a poskytnout vám tu nejlepší možnou péči, abyste se mohl vrátit do světa tam venku a stát se platným členem společnosti.”

Voldemort měl nepříjemný pocit, že Snape možná ve skutečnosti není na jeho straně.

* * *

Když se Voldemort rozhlédl po společenské místnosti, viděl, že v ní na různých židlích a pohovkách posedávají nějaké dvě desítky lidí. S potěšením zaznamenal, že je mezi nimi několik jeho stoupenců.

Otočil se k pomocníkovi, který ho sem dovedl. „Co je s tímhletím?” zeptal se a ukázal na Luciuse Malfoye.

„To je pěkný kousek. Myslí si, že je Bůh, či co.”

Lucius se očividně ani trochu nezměnil.

Voldemort se usadil do židle kousek od místa, kde seděl Lucius a ošklíbal se nad televizí, která byla vysoko mimo dosah.

„Ta ženská měla rudé vlasy. Rudé vlasy nemůžu ani vystát. Jsou tak hrozně, hrozně rudé.”

„Jak by se ti líbilo vybít všechny rudovlasé lidi na světě?” zeptal se Voldemort tiše.

Lucius se otočil a zadíval se na něj. „Pokračuj.”

„Mám v úmyslu ovládnout svět prostřednctvím čirého děsu a rád bych, abys mi pomohl.”

„To zní jako práce,” řekl Lucius pohrdavě, načež se obrátil zpátky ke svojí televizi.

„Budeš odměněn,” sliboval Voldemort.

„Jakpak?”

„Budeš disponovat velkou mocí. Mužové a ženy se ti budou krčit u nohou. Všichni tě budou milovat a bát se tě.”

Lucius se na něj okamžik netečně díval. „Budu moct vypnout televizi?”

„Cože?”

„Sestřičky si dálkové ovládání nechávají na sesterně. Chtěl bych mít moc to vypnout.”

„Staniž se,” prohlásil Voldemort.

„Pak se k tobě ve tvém usilování o světovládu rád připojím. Dávám velkou přednost vypnuté televizi, jelikož tehdy ve skle vidím svůj odraz jasně.”

Voldemort se na Luciuse chvíli upřeně díval. Opravdu to byl hrozný pitomec.

* * *

Voldemort zjistil, že malování na tomhle bohem zapomenutém místě, kde ho vězní, patří mezi ty přijatelné kratochvíle. Právě na plátno pilně nanášel trochu víc barvy, když se za ním objevil doktor Snape.

„Zajímavé,” pronesl Snape. „Povězte mi o tom něco. Co je zač ta postava nalevo?”

„To jsem já.”

„Vidím, že jste se nakreslil pozoruhodně dobře vinutého, pane Raddle.”

Voldemort se na obrázek na chvíli zahleděl a pak zavrtěl hlavou. „To je moje hůlka.”

Doktor Snape se na něj upřeně podíval.

„Moje kouzelná hůlka,” dodal Voldemort.

Doktor Snape na něj dál upřeně hleděl.

„Moje hůlka, se kterou dělám kouzla,” vysvětloval dál.

„Aha, ovšem.” Doktor Snape ukázal na velkou zelenou šmouhu. „Copak to z ní vychází? Kouzla?”

„Kletba Avada Kedavra. Zabíjí lidi.”

„A ta postava na zemi je...”

„Potter. Zemřel mojí rukou. Všichni se budou klanět Pánovi zla! Hahahahaha.”

Doktor Snape pozvedl obočí. „Zdá se, že si budu se svými kolegy muset pohovořit o upravení vaší lékové dávky.”

* * *

Jednoho dne ho Pastorek a Potter doprovázeli do ordinace doktora Snapea, když tu Voldemort zaslechl z přísně střežené chodby povědomý pronikavý křik.

„To je oddělení pro nebezpečné šílence,” vysvětlil Pastorek. „Jsou příliš divocí, aby mohli být mezi ostatními pacienty.”

Voldemort přikývl, že rozumí. „Belatrix!” zaječel. „Připrav se! Jakmile to bude možné, přijdu si pro tebe.”

„Úplnej cvok,” zamumlal Potter.

Voldemort se k němu prudce otočil a zabodl se do něj pohledem. „Až získám moc, budeš se plazit na kolenou a prosit, abys mi mohl sloužit.”

Potter mu pohled oplatil. „Všichni si myslí, že jsi blázen, ale já vím svoje. Jsi nebezpečný! Tahle jizva mluví jasně,” prohlásil Potter a ukázal na šrám na svém čele.

„Jsem nebezpečnější, než si dokážeš představit,” zasyčel na něj Voldemort. „Až tě zabiju, budu panovat po tisíc let.”

„Možná bychom tě měli přeložit jinam,” navrhl Pastorek Potterovi.

* * *

„Co to děláte?” zeptala se jedna sestřička Voldemorta, který seděl v židli skoro v rohu pokoje.

„Mluvím ke svému nejvěrnějšímu poddanému, sestro Tonksová.”

Pokoušeli se předstírat, že tu pracuje několik různých sester. Poukazovali na to, že všechny sestřičky mají různou barvu vlasů, očí i pleti, jsou všech tvarů a velikostí, ale jeho obalamutit nemohli. Voldemort velmi dobře věděl, že Tonksová je metamorfmág.

Sestřička si k němu přidřepla, takže měli obličej ve stejné výšce. „Kdo je váš nejvěrnější poddaný?”

„Pettigrew samozřejmě. Je to bezvýznamné, bezpáteřní stvoření, ale je docela užitečný.”

Sestřička se rozhlédla, ale nikoho neviděla. „To je Pettigrew neviditelný?”

„Aha! Snape se mě pokoušel přesvědčit, že jsem ve světě bez kouzel, ale vy jste právě přiznala, že se člověk může udělat neviditelným. Věděl jsem, že jeden z vás tuhle šarádu nevydrží hrát věčně.”

„Doktor Snape mě přizabije,” zamumlala si sestřička pro sebe.

„Co se Pettigrewa týče,” pokračoval Voldemort, „je právě ve svojí zvěromágské podobě. Je zrovna tady,” ukázal Voldemort. „Vedle odpadkového koše.”

Sestřička se podívala, kam Voldemort ukazoval, a zaječela. „Krysa! Je tady krysa!”

Pokojem se rozlétly další výkřiky. To byla hudba pro Voldemortovy uši.

Krysa odcupitala škvírou ve zdi.

„Zapamatuj si všechny moje instrukce!” zakřičel za ní Voldemort.

* * *

Voldemort tiše mluvil ke skupince, která se kolem něj shlukla. „Jste připraveni?” zeptal se.

Všichni přikývli, s výjimkou Luciuse, který pohodil vlasy přes rameno.

„Pitomec,” zamumlal Voldemort. Znovu se na skupinku obrátil. „Máte svoje zbraně?”

Skupinka zamávala štětci pečlivě zbavenými štětin.

„Pamatujete si, jak zní zaklínadlo?”

Všichni opět přikývli, až na Luciuse, který si prohlížel nehty.

„Pak tedy do útoku!” rozkázal Voldemort.

Propukl chaos.

Sestřičky volaly o pomoc dozorce a pomocníky. Spousta z těch, co měli štětce, slova zaklínadla úplně zapomněla, kdeto ostatní křičeli abrakadabra a hokus pokus. Lucius mířil svým štětcem a křičel „Aveda”.

Brzo byly ze štětců míň hůlky a víc špičaté tyčky, které se jim dozorci a strážní zoufale snažili vzít.

A v tom zmatku stanul Voldemort tváří v tvář Potterovi.

„Konečně se setkáváme!” oznámil. „Teď zemřeš.”

„Leda ve snu,” odpověděl Potter.

Poslední, co Voldemort viděl, než ztratil vědomí, byl Potterův blížící se taser.

* * *

„Mistře?”

Voldemort otevřel oči a spatřil Pettigrewa, jak se krčí kousek od něj. Když se rozhlédl, uviděl, že je v domě svých předků, a vítězoslavně se rozesmál.

„Opět jsem zdolal úklady svých nepřátel.” oznámil.

„Blahopřeji, mistře,” řekl zmatený a ostražitý Pettigrew.

„Za tenhle útok na mou osobu se budou smažit v pekle!”

„Přesně tak, mistře.”

Voldemort se maniakálně smál, když tu si cosi uvědomil a ztichl.

„Ale můj nos mi bude chybět.”

- konec -