Voldemort ve cvokhausu

Voldemort se probudil k zjištění, že se nachází v nepovědomém pokoji připoután k rovněž nepovědomé posteli. Byla čistá, dalo by se říci dokonce sterilní, takže věděl, že nemůže být v Azkabanu. Povlečení zářilo bělostí, stejně jako stěny. Z toho zase jasně vyplývalo, že se nebyl ani hostem v sídle Malfoyů, protože ti považovali bílou za barvu vhodnou pouze pro vlasy a oči; jinak byla pod jejich úroveň. Voldemort se ušklíbl. Blbci.

Náhle zarachotil klíč v zámku a dveře se otevřely. Muž, který vstoupil, nesl tác s jídlem a Voldemortovi přišel lehce povědomý. Vzpomněl si, že ho viděl tehdy při tom debaklu na ministerstvu. Pastorek – ano, tak se jmenoval.

„Kde to jsem?“ zeptal se Voldemort.

Pastorek položil tác s jídlem na nedaleký stolek. Voldemortova otázka ho očividně překvapila, ale zároveň jí vypadal i lehce potěšen.

„Jsem rád, že jste vzhůru, Tome - vzhůru a při smyslech.“

„Nařizuji ti, abys mě okamžitě zavedl za ministrem kouzlem!“

„Ach jo, to jsem to zakřiknul…“ Pastorek se otočil ke dveřím, aby zavolal:

„Harry! Raddle je vzhůru, můžeš sem přijít?“

Voldemort šokovaně přihlížel tomu, jak do místnosti vešel Harry Potter.

„Pottere,“ ušklíbnul se, „mělo mě to napadnout, že tady budeš. Řekni - jak jsi mě porazil?“

Potter na něho chvíli zíral. „Fíha,“ řekl pak směrem k Pastorkovi, „tomu fakt hrabe, co?“

Pastorek se zamračil. „Jsi jenom stážista, ale měl bys vědět, že takové výrazy tady nepoužíváme. Je to vůči pacientům neuctivé.“

Znovu se obrátil na Voldemorta.

„Tome, uvolním vám teď ruce, abyste se mohl najíst. Pokud dokážete, že se umíte chovat, tak vás možná pustím za ostatními do společenky.“

„Ostatními?“ optal se Voldemort, „mí věrní Smrtijedové jsou zde se mnou?“

„Totální magor,“ zamumlal Potter, což se Pastorek rozhodl ignorovat a opatrně Voldemortovi odvázal ruce, pomáhaje mu do sedu. Pak přisunul stolek s tácem blíž.

Voldemort znechuceně pohlédl na jídlo na podnosu. Takovou břečku by nedal ani Naginimu. Ovšem pokud toto jídlo vedlo k možnosti setkat se s jeho přívrženci a posléze společně naplánovat útěk ze spárů ministerstva – no tak to tedy sní.

Popadnul vidličku, rozsekal s ní mrkev na malé kousíčky a zrovna se tyto snažil dopravit do úst, když jeho ruka do něčeho vrazila.

Zmateně odložil vidličku a ohmatával si rukama obličej.

„Nos!“ vykřikl, „já mám nos!“

Potter znechuceně zavrtěl hlavou.

„Šplouchá mu na maják.“

Voldemortovy oči se zúžily. Vyslal směrem k Potterovi vražedný pohled.

„Kdybych měl svoji hůlku, tak bys prosil o smrt.“

„Hůlku? Myslíte ten kus klacku, co jste se ho držel jako klíště a za žádnou cenu jste nám ho nechtěl dát? Tak ten jsme vyhodili na smeťák.“

„Vy jste vyhodili mou hůlku?!“ zaječel Voldemort a vrhl se na Pottera. Převrhl přitom stolek a na všechny strany se rozlétlo jídlo.

„Zabiju tě!“

Než se Potter mohl dostat Voldemortovi do rukou, Pastorek Pána Zla strhl zpátky.

„Už to na něho jde!“ zakřičel Potter, „můžu mu dát elektrošok?“

„Ne!“ odsekl Pastorek.

„Ale vypadá nebezpečně, vážně bych nemohl-“

Pastorek probodl zklamaného Harryho pohledem.

„Řekl jsem ne.“

„Sakra! Nemůžu mu zapomenout, jak po mně tehdy hodil tu sklínku a trefil mě do čela. Mám pocit, že mi tam zůstane jizva.“

Zatímco Pastorek Voldemorta srazil na postel a znovu ho k ní připoutával, Pán Zla se zachichotal:

„Označil jsem tě za sobě rovného a čeká tě smrt z mých rukou!“

Pastorek a Potter se po sobě ohlédli. Pastorek pokrčil rameny.

„Aspoň už pořád nekřičí ze spaní to ,Mor, zmrde!´…“

…

Pastorek a Potter dovlekli Voldemorta na vyšetřovnu. Pán Zla se otočil a proklál je pohledem. Už popáté namířil prstem na Pottera s výkřikem „Crucio!“, ale ani tentokrát to ale nefungovalo.

„Pane Raddle, sedněte si tady na vyšetřovací lehátko.“

Poznal ten hlas. Prudce se otočil a spatřil Snapea.

„Snape! Díky bohu! Musíš mě odtud dostat.“

„To je mým úmyslem.“

„Jaký máš plán?“

„Mým plánem je vás prohlédnout a poskytnout vám nejlepší možnou lékařskou péči, díky které se budete moci vrátit do vnějšího světa a stát se produktivním členem společnosti.“

Voldemort začínal trpět nepříjemným pocitem, že Snape možná není tak úplně na jeho straně.

…

Když se Voldemort rozhlédl po společenské místnosti, spatřil dobré dva tucty pacientů porůznu rozesazených na židlích a pohovkách. S potěšením zaznamenal, že mezi nimi bylo i několik jeho přívrženců.

Otočil se k zřízenci, který jej sem dovedl.

„Co je tamtomu?“ zeptal se a ukázal na Luciuse Malfoye.

„To je opravdu případ. Myslí si o sobě, že je bůh nebo tak něco.“

Lucius se očividně vůbec nezměnil.

Voldemort se usadil vedle Luciuse, který se mračil na televizi, jež byla zavěšena mimo jeho dosah.

„Ta žena měla zrzavé vlasy. Zrzavé vlasy nemohu tolerovat. Jsou příliš… zrzavé.“

„Jak by se ti líbilo všechny zrzky zabít?“ optal se Voldemort tlumeným hlasem.

Lucius k němu obrátil pohled.

„Pokračuj.“

„Mám v plánu ovládnout svět a podrobit ho krvavému teroru. Potřebuji k tomu tvou pomoc.“

„To zní jako práce,“ odtušil Lucius odmítavě a jeho pozornost se přesunula zpátky k televizní obrazovce.

„Budeš odměněn,“ slíbil mu Voldemort.

„A jak?“

„Budeš obdařen velikou moci; muži i ženou se před tebou budou třást. Všichni národové k tobě vzhlédnou v obdivu a strachu.“

Lucius mu věnoval netečný pohled.

„Budu moct vypnout televizi?“

„Cože?!“

„Sestřičky si nechávají dálkový ovladač u sebe na sesterně. Přál bych si mít moc k tomu, abych mohl tu televizi vypnout.“

„Jako by se stalo,“ pronesl Pán Zla.

„Pak se ovšem k tvému pokusu o ovládnutí světa rád připojím. Mám televizi mnohem raději vypnutou, protože jen tehdy můžu vidět svůj odraz na obrazovce.“

Voldemort na něho chvíli zíral. Byl to vážně blbec.

…

Zjistil, že malování bylo jedním z nemnoha přijatelných způsobů, jak v tomto bohem zapomenutém místě, ve kterém ho uvěznili, trávit čas. Právě jemně nanášel barvu na plátno, když se za ním vynořil MUDr. Snape.

„Zajímavé,“ poznamenal, „povězte mi o tom něco. Kdo je ta postava nalevo?“

„To jsem já.“

„Musím říct, že vás ve vašem ztvárnění příroda v jistých partiích obdarovala velmi štědře, pane Raddle.“ Voldemort se na chvíli zahleděl na svůj výtvor, načež zavrtěl hlavou.

„To je moje hůlka.“

MUDr. Snape na něj zíral.

„Moje kouzelná hůlka,“ dodal.

Doktorův pohled se nezměnil.

„Hůlka, se kterou kouzlím,“ vysvětloval Voldemort dále.

„Ehm…jistě.“ Doktor Snape ukázal na velikou zelenou šmouhu.

„Co to z ní vychází? Magie?“

„To je Avada Kedavra. Zabíjí lidi.“

„A ta postava na zemi je…“

„Potter. Zemřel mou rukou. Všichni se budou klanět Pánu Zla! Muhahahahahá!“

MUDr. Snape pozvednul obočí.

„Domnívám se, že bych měl s kolegy probrat některé detaily ohledně vaší léčby.“

…

Jednoho dne, právě když ho Pastorek a Potter odváděli do ordinace doktora Snapea, zaslechl Voldemort povědomý bubínky trhající řev, jenž vycházel z ostře střežené chodby.

„To je uzavřené oddělení pro extrémně nebezpečné pacienty,“ vysvětloval Pastorek, „jsou příliš agresivní, než aby mohli být pohromadě s ostatními.“

Voldemort s pochopením přikývl.

„Bellatrix!“ zakřičel, „buď připravena! Přijdu si pro tebe co nejdřív!“

„Straší mu ve věži,“ zamumlal Potter.

Voldemort se prudce otočil a probodl Pottera záštiplným pohledem.

„Až budu u moci, budeš se plazit po kolenou a prosit, abys mi mohl sloužit.“

Potter mu jeho pohled vrátil.

„Všichni si myslí, že vám prostě šibe, ale já vím svoje. Vy jste nebezpečnej! Moje jizva by mohla povídat,“ prohlásil Potter a významně se dotkl svého čela.

„Jsem mnohem nebezpečnější, než si vůbec dokážeš představit,“ zasyčel Voldemort,„až tě zabiju, moje vláda potrvá tisíc let.“

„Možná bys měl požádat o přeložení,“ navrhl Potterovi Pastorek.

…

„Co to děláte?“ zeptala se jedna ze zdravotních sester.

Voldemort, sedící v židli přivrácené k rohu, jí odpověděl:

„Mluvím se svým nejvěrnějším služebníkem, sestro Tonksová.“

Zkoušeli před ním předstírat, že je tady několik různých sester. Upozorňovali ho na to, že mají odlišnou barvu vlasů, očí a pleti, výšku i typ postavy vůbec, ale jeho zmást nemohli. Voldemort přece dobře věděl, že je Tonksová metamorfág.

Sestřička si přidřepla k Pánovi Zla, takže se jejich tváře ocitly ve stejné výšce.

„Kdo je váš nejvěrnější služebník?“

„Pettigrew, samozřejmě. Je to nicotná, slabošská kreatura, ale docela k užitku.“

Sestřička se rozhlédla kolem sebe, ale nikoho neviděla.

„Ten Pettigrew je neviditelný?“

„Ha! Snape se mě snažil přesvědčit, že na tomto světě žádná magie není, ale přesto jste právě připustila, že se člověk může učinit neviditelným! Věděl jsem, že tuhle šarádu dlouho neudržíte.“

„Doktor Snape mě zabije,“ zamumlala sestra.

„Pokud jde o Pettigrewa,“ pokračoval Voldemort, „je právě ve své zvěromágské podobě. Teď je zrovna támhle,“ ukázal Voldemort, „vedle toho odpadkového koše.“

Sestřička se tam ohlédla a vykřikla.

„Krysa! Je tam krysa!“

Následovaly další výkřiky, pravá to hudba pro Voldemortovy uši.

Krysa se protáhla škvírou ve zdi.

„Nezapomeň moje instrukce!“ zakřičel za ní Voldemort.

…

Voldemort tlumeným hlasem oslovil skupinu, která se kolem něj shromáždila.

„Jste připraveni?“

Všichni přikývli; jediný Lucius si plavným pohybem přehodil vlasy na záda.

„Blbec,“ zavrčel Voldemort. Znovu se obrátil ke skupince:

„Máte své zbraně?“

Skupinka zamávala štětci, ze kterých byly předtím pečlivě odstraněny štětiny.

„Pamatujete si zaklínadla?“

Opět přikývli všichni kromě Luciuse, který zkoumal své nehty.

„Tak tedy – do útoku!“ rozkázal Voldemort.

Propukl chaos.

Sestřičky volaly na pomoc přibíhající zřízence. Většina z těch, kteří se oháněli štětci, úplně zapomněla slova zaklínadel, zatímco někteří další vykřikovali Abrakadabra a Hokus pokus. Lucius píchal štětcem do vzduchu a opakoval Aveda, což byla shodou okolností jeho nejoblíbenější kosmetická značka.

Štětce přestaly být hůlkami a proměnily se spíše v zašpičatělé předměty, které se zřízenci zoufale snažili pacientům odebrat.

Ve všem tom zmatku se Voldemort ocitl tváří v tvář Potterovi.

„Konečně se setkáváme,“ prohlásil. „Teď zemřeš.“

„Leda ve snu,“ odvětil Potter.

Poslední věcí, kterou Voldemort spatřil, než se propadl do tmy, byl rychle se přibližující Potterův elektro-paralyzér.

…

„Pane?“

Voldemort otevřel oči a uviděl vedle sebe přikrčeného Pettigrewa. Když se rozhlédl, zjistil, že je ve svém rodném domě, a vítězně se rozesmál.

„Znovu jsem prohlédl a zmařil úklady svých nepřátel!“ oznámil svému služebníkovi.

„Blahopřeji, pane,“ odpověděl poněkud zmatený Pettigrew opatrně.

„Celý svět pocítí plamen mé pomsty!“

„Jak jinak, Pane.“

Voldemortův maniakální smích náhle ustal, když si něco uvědomil.

„Můj nos mi ovšem bude chybět.“

KONEC