Pod čarou

Hermioniným úkrytem se stala kuchyně. Tvrdila, že se tam chodí proto, aby pokračovala ve vzdělávání a osvobozování domácích skřítků – ačkoli domácí skřítkové momentálně nejevili o osvobození ani ten nejmenší zájem. Ale Harry a Ron její vyprávěnce uvěřili a Hermiona měla konečně trochu klidu. Až na skřítky.

„Dá si Hermiona ještě jablečný grog?“ tázala se právě jedna z nich. Od té doby, co je přestala otravovat se svobodou, ji skřítci přijali za svou. Několik z nich dokonce zaujal její další nápad: síť skřítčích špiónů, kteří by sledovali stoupence Vy-víte-koho a tajně o nich předávali zprávy. Zejména Dobby to pokládal za skvělou věc a nábor mezi skřítky byla hlavně jeho práce, což Hermioně rozhodně vyhovovalo.

„Jo, děkuju,“ odpověděla a znovu se sklonila nad knihami. Už bylo skutečně pozdě – slova se jí slévala před očima. Asi by už měla jít spát.

Z myšlenek na spánek Hermionu vytrhlo prásknutí rozražených dveří. Když zjistila, že v nich stojí profesor Snape, který se s tváří zakaboněnou jako obvykle mračí na skřítky, byla vmžiku dokonale vzhůru. Vypadal obzvlášť zamaštěně a neupraveně a ona si uvědomila, že ho už několik dní nikde jinde než na hodinách neviděla.

„Dá si pan profesor... jako obvykle?“ optal se další domácí skřítek a přitom po Hermioně nervózně pokukoval. Snape po ní střelil pohledem a zachmuřil se ještě o něco zlověstněji.

„Copak tu pohledáváte, slečno Grangerová?“ tázal se, když skřítka odbyl mávnutím ruky. „Nemáte být náhodou v nebelvírské věži a tam si číst, kout pikle s Potterem nebo dělat něco podobně pitomého?“

Hermiona se na něj zamračila také. Kdyby chtěl, mohl jí její pěknou kuchyňskou schovávačku zlikvidovat; stačí, když půjde za Brumbálem – nebo co hůř, za profesorkou McGonagallovou. Ovládla se tedy, přestala se mračit a rozhodla se chovat zdvořile.

„Učím se tu,“ odpověděla trošku upjatě. „Je tu větší klid než v nebelvírské společenské místnosti a skřítci mě neobtěžují.“

To byla samozřejmě pravda jen z části a k Hermioninu zděšení to profesoru Snapeovi zjevně neuniklo.

„A pročpak nechcete být obtěžována, Grangerová? Já jsem měl dojem, že vám světla reflektorů dělají docela dobře – leda by ta čarodějka, co s vaším osobitým účesem pobíhá za Viktorem Krumem, byl někdo jiný.“

Hermiona zrudla a vzápětí dostala vztek. Nic mu do toho nebylo, řekl to prostě jen proto, že byl patentovaný mizera a bídák.

„Nedělám tu nic špatného!“ bránila se. „Proč mě nenecháte na pokoji? Mám ještě spoustu práce na lektvary – a vy sám jste řekl, že když si nebudeme pozorně všímat jemných rozdílů...“

„Grangerová, já vím, co říkám ve svých vlastních hodinách,“ zasyčel Snape tím nejtišším a nejnebezpečnějším hlasem. Hermiona okamžitě zmlkla a v rychlosti si začala sklízet knihy. Snape se zatvářil pobaveně.

„Co to děláte?“ zavrčel polohlasně.

„Jdu do nebelvírské věže, kam patřím,“ odpověděla. Ostrý tón v hlase se jí úplně potlačit nepodařilo. „Vyřiďte laskavě Nori, jak je mi líto, že jsem na její jablečný grog nemohla počkat.“

Zvedala se ze židle, ale on ji uprostřed pohybu zarazil.

„Jen se posaďte, slečno Grangerová,“ ušklíbl se. „Já vaše tajemstvíčko nevyzradím. Je mi srdečně jedno, kde se učíte. Jen mě zkrátka zaujalo, že nedýcháte Potterovi za krk jako obvykle.“

Hermiona se mu právě chystala říct, kam si může svůj zájem strčit – profesor neprofesor – když si všimla něčeho zvláštního. Na Snapeově tváři se na okamžik objevilo cosi jako záblesk porozumění. A jakmile otevřela ústa, objevil se domácí skřítek, v rukou Hermionin jablečný grog a Snapeovo jako obvykle. Oba mlčky převzali hrníčky, ze kterých se kouřilo.

„Proč vás zajímá, kde jsem?“ optala se opatrně, když upila trochu jablečného grogu. „Ne že by to poslední dobou neřešila široká veřejnost, ale přijde mi trochu zvláštní, že se o to staráte zrovna vy.“

Snape se zasmál a k Hermionině překvapení to zaznělo skoro chápavě – a zahořkle a velmi snapeovsky.

„Zdá se, že sledujete, co se o vás píše.“

Hermiona si povzdechla.

„Tomu se dá jen těžko vyhnout. Od té doby, co jsem se vrátila z Bradavic, se u domu mých rodičů vystřídaly snad všechny kouzelnické plátky. Víte, že mi říkají nejšťastnější děvče kouzelnické Evropy? Dívka, které leží u nohou Viktor Krum i Harry Potter. Člověk by se zbláznil jen z toho, že se to snaží ignorovat.“

Snape se usmál, což bylo něco tak neobvyklého, že Hermioně zaskočilo a poprskala si jablečným grogem učebnice. Došlo jí, že právě svěřila svoje tajemství profesoru Snapeovi, člověku, který ji a její kamarády bytostně nesnášel a byl velmi pravděpodobně zákeřný bídák. Bylo to dost divné a ona si to uvědomovala.

„To je skutečně zajímavé. Ale bohužel to úplně nevysvětluje obavy vašich učitelů.“ Na tváři mu hrál potměšilý, lehounce pobavený výraz. „Ale to vás samozřejmě nezajímá, že ano. Vy prostě chcete jen trochu klidu, připravujete se na N.K.Ú. jako svědomitá mladá dáma...“

„Z čeho mají obavy?“ přerušila ho Hermiona znervózněle a podezřívavě. „A proč mi to říkáte zrovna vy?“

„Je k tomu právě vhodná příležitost, Grangerová,“ odtušil Snape a upil svého jako obvykle, což byla podle vůně káva říznutá něčím ostřejším. „Plánovali za vámi poslat McGonagallovou, aby vás trochu vyzpovídala, ale teď jsem tu já a zajímá mě to. Copak máte za lubem, Grangerová? Jste tak tajnůstkářská, že vás není ani slyšet. Skoro dva týdny jsem nezahlédl vaší ruku, jak sebou plácá ve vzduchu jako nějaká zatracená vlaječka.“

„Mám o čem přemýšlet,“ odpověděla po pravdě. „Vy-víte-kdo se vrátil, snažím se vyhnout pozornosti tisku, pak N.K.Ú...“

„No jistě,“ poznamenal Snape a znovu upil. Hermiona si povzdechla.

„Vy mi nevěříte,“ řekla unaveně.

„Věřím, ale myslím si, že to není všechno. Něco ve vás hladoví, Grangerová. Vím to, protože když jsem byl starý jako vy, cítil jsem to taky. Je pravda, že když jsem byl starý jako vy, nebylo mi ještě určeno místo pod čarou.“

Hermiona byla jeho slovy upřímně překvapena a nechápavý výraz její tváře to jen potvrzoval.

„Cože?“ ozvala se. „Pod čarou?“

„Už jste přečetla dost knih z kouzelnické historie, abyste věděla, o čem mluvím,“ prohlásil Snape. „Většina z nich připomíná životopisy – pojednávají vždy o jednom jediném velkém kouzelníkovi a možná také o jeho nejbližším pobočníku nebo o jeho učiteli. Ostatní lidé, kteří v jeho životě hráli nějakou roli, lidé, kteří měli na tom, co se tehdy doopravdy stalo, možná stejný podíl jako náš hrdina, jsou vykázáni do poznámek pod čarou nebo do tenkých knížek pro zapšklé badatele z oboru dějin čar a kouzel.“

Okamžitě pochopila, o čem Snape mluví, a nijak ji to nepotěšilo.

„Chcete říct, že skončíme... pod čarou?“

„Je mi dávno jasné, že mně je věčná bezvýznamnost souzena, a mám své důvody, proč jsem se s tím smířil. Ale nejsem si jist, jak je to s vámi, slečno Grangerová. Jste zcela nepochybně nejtalentovanější čarodějkou své generace a stejně nepochybně budete zastíněna Potterem.“

Ještě nikdy nikdo to před ní nevyslovil tak jasně – a věděla, že se Snape nemýlí. To samotné pomyšlení ji kdesi uvnitř bodlo jako nůž – a z toho bodnutí jí nebylo vůbec dobře. Skutečně na Harryho žárlí? Je na něj vážně naštvaná proto, že on shrábne všechnu slávu a ona je tak maximálně kurážné děvče po jeho boku? Ne. To je absurdní.

„To přece není špatné,“ ozvala se. „Harry je odhodlán porazit Voldemorta, a když mu v tom budu moct nějak pomoci, úplně to stačí. A jestli to znamená, že budu v kouzelnickém dějepisu uvedená pod čarou, je to pro mě čestné až dost. Nedělám to pro slávu.“

„To je od vás nesmírně šlechetné,“ poznamenal Snape nevzrušeně.

„A tím chcete říct co?“ zaútočila. „A co tady vůbec děláte vy?“

„Potřeboval jsem něco teplého do žaludku,“ odpověděl. „Měl jsem teď hodně práce a domácí skřítci jsou nesmírně ochotní a úslužní, jak jste si určitě stačila všimnout. A jak už jsem vám řekl, zajímá mě, proč se skrýváte v kuchyni. Já osobně se totiž nedomnívám, že za to může vaše otrocké nadšení pro vzdělání, jak tvrdí všichni ostatní.

V Hermioně se vzedmula taková vlna vzteku, že zapomněla, že Snape je profesor – a co víc, profesor připravený strhnout Nebelvíru za její drzost padesát bodů. Co si to dovoluje?

„Copak tím myslíte, pane profesore? Že chystám spiknutí proti Harrymu? Že tu ve svém volném čase studuju černou magii?“

Snape na ni pohlédl se zdviženým obočím.

„Byla byste mnohem zajímavější – a mnohem méně nebezpečná – mladá dáma, kdybyste dělala právě tohle,“ odpověděl klidně. „Ale o tom pochybuji.“

„Tak co tedy?“ naléhala Hermiona znepokojeně. „Nemyslíte si, že tu kuju pikle ani že se tu učím – a taky vám do toho nic není, protože nejsem ze Zmijozelu. Co jste tím tedy myslel?“

„Chtěl jsem říct, že jsme uprostřed zoufalé bitvy a že Pán zla nehraje podle pravidel. Nehodlá na Pottera zaútočit přímo, hledá slabinu mezi jeho přáteli – a to slabé místečko jste vy.“

Hermiona vyletěla ze židle. „To tedy nejsem! Jak vůbec... jsem jeho nejlepší kamarádka!“

„A zároveň jste nesnesitelná, popudlivá, hrdá a také mudlovský přivandrovalec, který je na své pozoruhodné schopnosti pěkně citlivý.“ Snapeova upřímnost byla zdrcující. „Loajalita se může změnit v odpor nesmírně lehce, když jsou ty správné podmínky – a náš protihráč je dokáže velmi snadno zosnovat.“

Hermiona si vzpomněla na Červíčka a nemohla než přikývnout. Zároveň si znovu uvědomila, jak nesmírně Snapea nesnáší. Slizký, ohavný, zákeřný chlap.

„A co to má co dělat s tím, že se učím v kuchyni?“ odsekla podrážděně. „Třeba chci mít prostě jen pokoj.“

„Od čeho?“ Snapeův tichý hlas měl odzbrojující sílu. „Od koho?“

Hermionu začaly náhle v očích pálit slzy, ale před Snapem brečet nehodlala. Namísto toho ho sjela zlostným pohledem. Doutnalo v ní rozhořčení a vzdor.

„Chápu, co se mi snažíte říct,“ sykla ledově. „Ale já nejsem zbabělec a nikdy – nikdy bych neudělala něco takového! Kašlu na slávu a popularitu a moc, jestli to znamená ublížit svým přátelům. A – a – a myslím si, že jste hnusný, když takhle trápíte člověka, co chce mít od všech jen trochu klidu.“

„Jistěže jsem hnusný. Být neuvěřitelně hnusný mám v popisu práce,“ odtušil Snape. „Ale mýlím se skutečně tak moc? Zamyslete se nad tím, co jste dělala celé léto. Zamyslete se nad tím, proč se skrýváte v kuchyni – a pak mi řekněte, zda se mýlím.“

„Mýlíte se,“ odpověděla chladně a vstala. „Teď mě prosím omluvte, je po večerce a já už mám být dávno v posteli.“

„Pak vám přeji dobrou noc,“ řekl a upil ze svého hrnku. „A co se týče domácího úkolu z lektvarů, nezapomeňte, že necháte-li listy pelyňku přejít varem, zbavíte odvar jeho účinnosti. Podobně jako u zeleného čaje.“

To podivné rozloučení Hermioně připomnělo všechny znepokojující myšlenky a pocity, které jí běžely hlavou posledních deset minut. V tom okamžiku se na ně bála jen pomyslet – a prostě utekla. Nezmohla se ani na nějaké trefné odseknutí na Snapeovu nepříjemnou narážku.

Když uháněla ztemnělými chodbami školy, cítila srdce až v krku. Zpomalila, až když zahlédla, že se před ní z šera vynořil portrét Buclaté dámy.

„Z-z-zatraceně!“ zalapala po dechu. To bylo hnusné, prostě hnusné – a ona se tomu neměla poddat. Snapeovi se nedalo důvěřovat. Chtěl jí prostě zkazit den tvrzením, že by mohla spáchat něco tak ohavného. Zradit Harryho! Radši by si usekla pravou ruku i s hůlkou, než aby udělala cokoli, co by mohlo Harrymu ublížit.

„Copak, copak?“ ozvala se Buclatá dáma. Hermiona se zarazila. Vybrebtat celé své tajemství by rozhodně nebyl dobrý nápad, Buclatá dáma byla příšerná drbna. Poslední, co Hermiona potřebovala, bylo, aby se po škole rozšířilo, že uprostřed noci pobíhá po chodbách, hlavu plnou toho, jak zradit Harryho.

„Ale nic,“ odpověděla. „É... šik tik.“

Portrét Buclaté dámy jí otevřel cestu a Hermiona se vpotácela do nebelvírské věže. Pořád se ještě klepala, vyděšená a otřesená, ale když jí zrak padl na Harryho, Rona a několik dalších páťáků, kteří se hlučně bavili u krbu, začala se zvolna uklidňovat.

„Á, Hermiona!“ vykřikl Ron. „Kde jsi byla? Zase v čele revoluce domácích skřítků, co?“

Hermiona okamžitě cítila, že se věci vracejí do normálu. Vážně musí s tím schováváním v kuchyni přestat a žít v nebelvírské věži jako všichni ostatní. Je mnohem méně pravděpodobné, že by tu znovu začala přemítat o těch divných, odporných myšlenkách – a také že by se tu střetla se Snapem.

„Učila jsem se na lektvary, co jiného,“ odpověděla přísně. Do těla se jí opět vracel cit. „Rozhodně praktičtější činnost než cokoli, cos tu zatím dělal ty, Rone.“

Brzy bude zase všechno v pořádku. Určitě ano, protože Hermiona je hrdá na to, že je Harryho kamarádka, a bude jednou celá šťastná pod čarou, jestliže to znamená, že bojuje na straně dobra. Tak to prostě je.

Jen co se přestane klepat.

~

T/N: Za konzultaci jednoho obzvlášť temného místa děkuji Wade Scott. Thanks, Wade.