Poznámky pod čarou

Hermioně se zalíbilo schovávat se v kuchyni, kam podle vlastních slov chodila vzdělávat domácí skřítky a vést je ke svobodě. Co na tom, že skřítci o svobodu nejevili ani nejmenší zájem – Harry i Ron její historce věřili, a Hermiona měla alespoň trochu klidu. Od všech kromě domácích skřítků.

„Přeje si Hermiona ještě šálek cideru?“ zeptal se jeden ze skřítků. Od chvíle, kdy Hermiona přestala otravovat se svobodou, si ji skřítci oblíbili a pár z nich dokonce oslovila myšlenka na vybudování sítě informátorů, kteří by tajně sledovali Voldemortovi nohsledy a předávali informace diskrétně dál. Obzvlášť Dobby to považoval za dobrý nápad a většinu spolupracovníků vyhledával pro Hermionu sám, což jí vyhovovalo.

„Ano, díky,“ řekla a vrátila se ke svým knihám. Už se opravdu začínalo stmívat a slova se vpíjela jedno do druhého. Brzy bude muset jít do postele.

Dveře do kuchyně se rozletěly, myšlenky na spánek byly ty tam a Hermiona byla náhle plně vzhůru, když si uvědomila, že v nich stojí profesor Snape se svým charakteristickým nevrlým výrazem a mračí se na skřítky. Vypadal obzvláště umaštěně a rozcuchaně a Hermiona si uvědomila, že ho v posledních dnech vídala jen na jeho hodinách.

„Přeje si professor Snape… to co obvykle?“ zeptal se jiný skřítek a znepokojeně se podíval na Hermionu. Snape vzhlédl a zachmuřil se snad ještě víc.

„Slečno Grangerová, vy tu děláte co?“ řekl a strohým mávnutím ruky skřítka odbyl. „Neměla byste být v Nebelvíru a číst si nebo chystat s Potterem maléry nebo dělat jiné podobné nesmysly?“

Hermiona mu zamračený pohled vrátila. Kdyby chtěl, mohl by jít za Brumbálem – nebo ještě hůř, za McGonagallovou – a její úkryt v kuchyni prozradit. Přinutila se být zvdořilá a přestala se mračit.

„Učím se tady,“ odpověděla upjatě. „Je tu větší klid než v nebelvírské společenské místnosti a skřítci mě nechávají na pokoji.“

Což byla samozřejmě pravda jen zčásti a k Hermionině nelibosti to Snape zřejmě věděl.

„K čemu potřebujete, aby vás nechávali na pokoji, Grangerová? Zdá se mi, že se vám ve světle reflektorů daří docela dobře – nebo snad existuje ještě jiná mladá čarodějka se stejně charakteristickým účesem jako vy, která se schází s Viktorem Krumem?“

Hermiona se začervenala a popadl ji vztek. Vůbec nic mu do toho nebylo, a beztak to řekl schválně a ze zlomyslnosti.

„Nedělám nic špatného!“ zaprotestovala. „Měl byste mě nechat být. Mám spoustu úkolů z Lektvarů – a sám jste říkal, že když nebudeme věnovat pozornost jemným detailům…“

„Vím, co jsem řekl ve své vlastní hodině, Grangerová,“ sykl Snape svým nejtišším, výhružnějším tónem. Hermiona okamžitě sklapla s začala si hbitě sklízet knihy. Snape se zatvářil pobaveně.

„Co to děláte?“ řekl téměř otráveně.

„Jdu zpátky do Nebelvírské věže, jak bych měla,“ odpověděla Hermiona a nepodařilo se jí z hlasu odstranit jízlivost. „Vyřiďte Nori, že je mi líto, že jsem nestihla vypít její cider.“

Vstala, ale okamžitě byla zatlačena zpět do svého křesla.

„Ale no tak, sedněte si, slečno Grangerová,“ řekl Snape. „Nikomu vaše tajemství neřeknu. Je mi upřímně jedno, kde studujete. Jen mi připadá zajímavé, že nejste Potterovi po ruce jako obvykle.“

Hermiona se už už chystala mu povědět, kam si svůj zájem může strčit, učitel neučitel, když tu na jeho tváři zaznamenala cosi zvláštního – cosi jako náznak porozumění. Chtěla něco říct, ale objevil se skřítek se ciderem a s tím, co obvykle, pro Snapea a oba beze slova uchopili hrnky, ze kterých se kouřilo.

„Proč vám záleží na tom, kde jsem?“ zeptala se opatrně, když polkla první doušek cideru. „Dneska sice mají všichni dojem, že je to veřejná informace, ale i tak se mi zdá zvláštní, že se staráte.“

Snape se zasmál a k Hermionině údivu jeho smích zazněl téměř soucitně, v typicky hořko-snapeovském provedení.

„Vidím, že sledujete vlastní tisk.“

Hermiona si smutně povzdechla.

„Nemůžu ho nesledovat,“ řekla. „Všechny bulvární noviny v čarodějnickém světě se od chvíle, kdy jsem přijela z Bradavic domů, ometají okolo domu mých rodičů. Víte, že o mě píší jako o nejšťastnější holce čarodějnické Evropy? O holce, ze které se Viktoru Krumovi i Harrymu Potterovi podlamují kolena? Tolik se je snažím ignorovat, až mám chvílemi pocit, že z toho šílím.“

Snape se usmál, což bylo samo o sobě tak podivné, že se Hermiona uprostřed dalšího doušku zakuckala a poprskala si knihy. Potom si uvědomila, že tu v podstatě vykládá tajemství profesoru Snapeovi, o kterém téměř jistě věděla, že nemá rád ani ji ani její přátele a je možná na straně zla.

„Pozoruhodné. Přirozeně to ale nevysvětluje, proč si vaši učitelé dělají starosti,“ poznamenal se zlomyslným a pobaveným výrazem. „Ale vás to vůbec nezajímá, že? Vy pouze vyhledáváte samotu a připravujete se na NKÚ, jak by každá zodpovědná mladá dáma……“

„Proč mají starosti?“ přerušila ho Hermiona úzkostlivě a podezřívavě. „A proč mi to říkáte zrovna vy?“

„Naskytla se mi příležitost, Grangerová,“ odvětil Snape a napil se toho, co obvykle, což vonělo jako něčím říznutá káva. „Měli v plánu za vámi poslat McGonagallovou, aby vás vyslechla, ale teď jsem tady já a jsem zvědavý. Co chystáte, Grangerová? Začínáte být tak tajnůskářská, že o vás téměř není vidět ani slyšet. Vaši ruku, třepotající se ve vzduchu jako nějaká zatracená vlaječka, jsem neviděl už skoro dva týdny.“

„Mám hodně starostí,“ odpověděla Hermiona podle pravdy. „Vy-víte-kdo se vrátil, snažím se vyhýbat se publicitě, NKÚ…“

„Ovšem,“ řekl Snape a znovu se napil. Hermiona vzdychla.

„Nevěříte mi,“ řekla zpříma.

„Věřím, ale myslím, že je za tím víc,“ odpověděl. „Toužíte po něčem, Grangerová. Vím to, protože jsem byl ve vašem věku stejný. A pochopitelně, ve vašem věku jsem ještě nebyl smířený s postavením poznámky pod čarou.“

Hermiona byla Snapeovou řečí naprosto zmatená a muselo to být vidět na její tváři.

„Promiňte?“ oslovila ho. „Poznámky pod čarou?“

„Přečetla jste dost učebnic o dějinách magie a víte moc dobře, o čem mluvím,“ řekl Snape. „Většina učebnic vypadá jako životopisy – a zabývají se jedním slavným čarodějem, občas ještě jedním jeho mužským společníkem nebo mentorem. Zbývající lidé v jeho životě – ti, kteří měli na všem, co se stalo, přinejmenším stejný podíl jako hrdina sám – jsou odsunuti do poznámek pod čarou a nepodstatných historických knih pro chátrající učence.“

Náhle pochopila, co čem Snape mluví, a ani v nejmenším ji to nepotěšilo.

„Myslíte, že z nás budou… poznámky pod čarou?“

„Vím už, že jsem odsouzen k věčnému zapomnění,“ odvětil, „a akceptoval jsem to z vlastních osobních důvodů. Ale u vás si tak jistý nejsem, slečno Grangerová. Nepochybně jste ta nejtalentovanější čarodějka své generace, a stejně tak nepochybně skončíte v Potterově stínu.“

Ještě nikdy neslyšela, že by to někdo vyložil tímto způsobem, a zároveň věděla, že je na tom něco pravdy. Samotná myšlenka způsobila, že se jí bolestivě stáhnul žaludek, a z toho se jí udělalo špatně. Žárlí snad na Harryho? Má snad na něj vztek, protože je to vždycky on, kdo získá všechnu slávu, a ona sama není nic než odvážná pomocnice a ženský doprovod? Ne. Celá ta myšlenka je absurdní.

„Na tom není nic špatného,“ řekla. „Harry porazí Vy-víte-koho a mě bude stačit, když mu pomůžu. Pokud to bude znamenat, že po mě zůstane jen poznámka pod čarou v učebnici dějin, bude to pro mě čest. Netoužím po slávě.“

„Velmi ušlechtilé,“ řekl Snape bezbarvě.

„A to má znamenat co?“ zeptala se Hermiona. „A co tady vlastně vůbec děláte?“

„Potřeboval jsem se něčeho napít,“ řekl. „Mám poslední dobou hodně práce a domácí skřítci jsou velmi vstřícní, jak jste si jistě všimla. A jak už jsem jednou řekl, zajímá mě, proč se schováváte v kuchyni. Osobně pochybuji, že by důvodem byla vaše otrocká posedlost studiem, jak zní všeobecný názor.“

Hermionu najednou popadl takový vztek, že zapomněla, že je Snape učitel – a s největší pravděpodobností učitel, který v příští chvíli za její drzost odečte Nebelvíru padesát bodů. Jak se opovážil?

„Co tím myslíte, profesore Snape? Že se chystám Harryho zradit? Že ve svém volném čase studuji Černou magii?“

Snape na ni pohlédl a zdvihl obočí.

„To by z vás činilo o mnoho zajímavější – a méně nebezpečnou – mladou dámu,“ odvětil chladně. „Ale ne, to si nemyslím.“

„Tak tedy co?“ zvolala Hermiona téměř zoufale. „Podle vás nechystám zradu, nestuduji – a do toho vám stejně nic není, protože nejsem ze Zmijozelu. Tak co tím chcete říct?“

„Zhruba tolik,“ řekl Snape, „že jsme se zapletli do zoufalé bitvy, slečno Grangerová, a Temný pán nehraje poctivou hru. Neutká se s Potterem v přímém souboji. Bude hledat slabinu v jeho přátelích, a vy jste nejslabší článek.“

„To nejsem!“ vykřikla Hermiona a vyskočila. „Jak můžete… jsem jedním z jeho nejlepších přátel!“

„Kromě toho jste také nesnesitelná, náladová, pyšná mudlovská outsiderka, citlivá na své značné schopnosti,“ prohlásil Snape se zničující upřímností. „Věrnost se za jistých podmínek snadno a rychle promění v nenávist – a druhá strana takové podmínky bezpochyby umí zajistit.“

Hermiona, která si v tu chvíli vzpomněla na Červíčka, se nezmohla na nic než na přikývnutí a připomněla sama sobě, jak moc Snapea nenávidí. Kluzká, zákeřná, zlomyslná kreatura.

„Takže co z toho má co do činění se mnou a mým studiem v kuchyni?“ řekla s jistým stupněm zoufalství. „Možná prostě jen potřebuji klid.“

„Od čeho?“ zeptal se Snape s odzbrojujícím klidem. „Od koho?“

Oči ji náhle zabolely od zadržených slz, ale před Snapem brečet nehodlala. Pohlédla na něj a cítila rozhořčení a smutek.

„Vím, co se mi snažíte říct,“ řekla ledově. „Ale já nejsem zbabělec a nikdy bych neudělala nic… nic takového. Nezajímá mě celá ta sláva a moc a nádhera, pokud by to znamenalo, že musím ublížit příteli. A… a… podle mě jste nesnesitelný, trápíte studenty, kteří se jen snaží najít si tiché místo pryč od ostatních.“

„Ovšemže jsem nesnesitelný. Mám v popisu práce být naprosto nesnesitelný,“ odvětil Snape. „Ale nemám snad ani trochu pravdu? Popřemýšlejte, co jste dělala celé léto. Popřemýšlejte, proč se schováváte v kuchyních. A potom mi povězte, že nemám pravdu.“

„Nemáte pravdu,“ řekla klidně a postavila se. „Kdybyste mě teď omluvil, už dávno jsem měla být v posteli.“

„Dobrou noc tedy,“ řekl a vyprázdnil svůj hrnek. „Co se vašeho úkolu z Lektvarů týče, pamatujte si, že když louhujete listí lesních stromů, vařící voda veškerou sílu tinktury zničí, stejně jako u zeleného čaje.“

Bylo to tak podivné sbohem, že Hermioně rázem připomnělo všechny znepokojivé myšlenky a pocity, které se jí v posledních deseti minutách prohnaly hlavou. Najednou měla strach myslet dál a rozeběhla se pryč a ani Snapeovi nestačila na jeho nepříjemné poznámky něco vzteklého odpovědět.

Běžela ztemnělými školními chodbami a cítila, jak jí v hrudi buší srdce. Zpomalila teprve když spatřila, jak se zdálky blíží portrét Buclaté dámy.

„S-s-sakra,“ vydechla. Bylo to strašné, prostě strašné – a vůbec to nezvládla. Snapeovi se přece nedá věřit, samozřejmě že se pokoušel zkazit jí den narážkami na to, že by mohla provést něco hrozného. Zradit Harryho! Tak to by si raději usekla ruku, kterou používá ke kouzlení.

„Copak?“ zeptala se Buclatá dáma. Hermiona se zarazila. Vyklopit všechna tajemství by nebyl dobrý nápad. Buclatá dáma byla obávaná drbna a to poslední, co Hermiona potřebovala, bylo, aby se lidé dozvěděli, že uprostřed noci běhá po chodbách s myšlenkami na Harryho zradu.

„Ale nic,“ řekla. „Ehm… vosí pasy.“

Portrét se otevřel a Hermiona se dovlekla do nebelvírské věže. Ještě se třásla leknutím a hrůzou, ale při pohledu na Harryho, Rona a pár dalších studentů pátého ročníku, jak si hlasitě povídají u krbu, se vzpamatovala.

„Hej, Hermiono!“ zahalasil Ron. „Kdes byla? Připravovala povstání skřítků, je mi to jasné.“

V tom okamžiku Hermiona pocítila, že se všechno vrací do starých kolejí. Opravdu by se měla přestat schovávat v kuchyni a měla by zůstávat ve věži jako všichni ostatní. Bude mít menší šanci, že se jí do hlavy vloudí podivné, hrozné myšlenky – a o mnoho menší naději, že narazí na Snapea.

„Samozřejmě jsem se učila na Lektvary,“ odpověděla škrobeně a do těla se jí vrátil cit. „O dost praktičtější než cokoliv, co zrovna děláš ty, Rone…“

Brzy to bude v pořádku. Samozřejmě že bude, protože Hermiona je hrdá na to, že je Harryho přítelkyně, hrdá, že se z ní stane poznámka pod čarou, pokud to znamená, že mu pomáhá. Což je nepochybně přesně ten případ.

Jen co se přestane třást.

k o n e c