Podčárníky

Hermiona se ukryla v kuchyních s tvrzením, že tam vzdělává a osvobozuje domácí skřítky. Ačkoliv domácí skřítci nikdy nevypadali, že by měli o nějaké osvobozování zájem, Harry a Ron uvěřili jejímu vysvětlení a Hermiona měla chvíli klidu. Tu narušovali pouze právě ti domácí skřítci.

„Dala by si slečna Hermiona ještě trochu horkého moštu?“ zeptal se jeden ze skřítků. Od chvíle, kdy Hermiona přestala na skřítky dorážet kvůli jejich osvobození, docela si ji oblíbili a několik z nich se dokonce nadchlo pro jiný nápad – pro skřítkovskou informační síť, která by špehovala příznivce Vy-víte-koho a tajně předávala důležité informace. Zvláště Dobby si myslel, že jde o dobrý nápad, a měl z velké části na starosti nábor nových členů, což Hermioně vyhovovalo.

„Ano, prosím,“ odpověděla a vrátila se ke svým knihám. Připozdívalo se a slova jí začínala splývat. Rozhodla se, že už brzo půjde do postele.

Kuchyňské dveře se prudce otevřely a vytrhly tak Hermionu z myšlenek na spánek. Byla najednou naprosto vzhůru, když si uvědomila, že v místnosti stojí profesor Snape a mračí se na skřítky se svou obvyklou kyselostí.

Vypadal obzvlášť mastně a pomačkaně a Hermiona si uvědomila, že v posledních několika dnech ho viděla výlučně v hodinách.

„Pro pana profesora jako obvykle?“ zeptal se jiný skřítek a vrhl na Hermionu nervózní pohled. Snape na ni také pohlédl a pokud to bylo vůbec možné, zamračil se ještě víc.

„Slečno Grangerová, co tady děláte?“ zeptal se a úsečným pohybem odehnal skřítka.

„Neměla byste být v Nebelvíru a číst si, plánovat s Potterem nekalosti nebo se zabývat jinými nesmysly?“

Hermiona vrátila Snapeovi jeho zamračení. Pokud by chtěl, mohl by překazit její kuchyňské úniky tím, že by o nich řekl Brumbálovi, nebo – což by bylo ještě horší – McGonagallové. Donutila se nemračit a chovat se slušně.

„Učím se tu,“ řekla upjatě. „Je tady větší klid než v nebelvírské společenské místnosti a domácí skřítci mě nechávají na pokoji.“

To byla pochopitelně jen částečná pravda a Snape to k její nelibosti poznal.

„Proč byste měla chtít být sama, Grangerová? Nezdá se, že by vám vadila světla reflektorů – anebo se možná kolem Viktora Kruma točí ještě jedna mladá čarodějka s tak… charakteristickým účesem.“

Hermiona zrudla a pak ucítila nával vzteku. Nebyla to jeho věc a říkal to jen proto, aby ji to ranilo.

„Nedělám nic špatného!“ protestovala. „měl byste mě nechat na pokoji. Mám hodně úkolů do Lektvarů a vy sám jste řekl, že pokud podceníme delikátnost-“

„Grangerová, já vím, co jsem řekl ve své vlastní hodině,“ řekl Snape svým nejtišším a nejnebezpečnějším hlasem. Hermiona okamžitě zmlkla a začala spěšně sbírat své knihy. Snape vypadal pobaveně.

„Co to děláte?“ zeptal se líně.

„Vracím se do Nebelvírské věže, což je ostatně mou povinností,“ řekla Hermiona a nedokázala ve svém hlase potlačit ostrost. „Řekněte prosím Nori, že lituji, že jsem nemohla vypít její mošt.“

Postavila se a byla okamžitě stažena zpátky na své místo.

„Jen se posaďte, slečno Grangerová,“ řekl Snape, „vaše malé tajemství nikomu nepovím. Je mi úplně jedno, kde se učíte. Jen mi přišlo zajímavé, že nejste jako vždy věrně po Potterově boku.“

Hermiona se chystala Snapeovi říct, kam si může strčit svůj zájem, učitel neučitel, ale pak zahlédla, jak se v jeho tváří mihlo něco zvláštního, něco jako… porozumění? Byla by něco řekla, ale v tu chvíli skřítek donesl dva kouřící hrnky, jeden s Hermioniným moštem a druhý se Snapeovým „jako obvykle“.

„Proč se zajímáte o to, kde jsem?“ zeptala se opatrně poté, co trochu usrkla ze svého moštu, „ne, že by se to nepřetřásalo na veřejností, ale přijde mi zvláštní, že se tím zabýváte vy.“

Snape se zasmál a k Hermionině překvapení to svým hořkým, snapeovským způsobem znělo téměř sympaticky.

„Vidím, že vám neuniklo, co se o vás píše.“

Hermiona si zarmouceně povzdychla.

„Nemůžu se tomu vyhnout,“ řekla, „všechny bulváry kouzelnického světa obléhaly dům mých rodičů od chvíle, co jsem se z Bradavic vrátila domů. Víte, že mi říkají nejšťastnější čarodějka Evropy? Dívka, před kterou se podlamují kolena jak Viktoru Krumovi, tak Harrymu Potterovi. Už jsem málem zešílela z toho, jak se to snažím ignorovat.“

Snape se usmál, což bylo tak podivné, že Hermioně zaskočilo pití a polila si knížky moštem. Pak si uvědomila, že se svěřuje profesorovi Snapeovi, někomu, o kom si byla vědoma, že ji a její přátele ze srdce nesnáší, a kdo byl pravděpodobně na straně zla. Nepatřičnost této situace Hermioně nemohla uniknout.

„Velmi zajímavé. Ovšem nevysvětluje to, co trápí všechny vaše učitele,“ řekl se zlomyslným a lehce pobaveným pohledem. „Ale vás to nezajímá, že? Prostě jenom zalézáte do svého tajného hnízdečka a učíte se na NKÚ, přesně tak, jak by dokonale uvědomělá mladá dáma měla-“

„Co trápí mé učitele?“ zeptala se Hermiona znepokojeně a trochu podezíravě, „a proč mi to vy říkáte?“

„Využívám příležitosti,“ řekl Snape a napil se svého nápoje, který voněl jako něčím říznuté kafe. „Chtěli poslat McGonagallovou, aby to z vás vytáhla, ale místo ní jsem tady já a jsem zvědavý. Co chystáte, Grangerová? Stala se z vás taková tajnůstkářka, že to dokonce poznamenalo vaši výmluvnost. Už jsem vás neviděl mávat mi hnátou před obličejem dobré dva týdny.“

„Mám hodně o čem přemýšlet,“ odpověděla Hermiona popravdě, „je tady návrat Vy-víte-koho, pak má snaha vyhnout se publicitě, NKÚ…“

„Samozřejmě,“ opáčil Snape a upil ze svého hrnku. Hermiona si povzdechla.

„Vy mi nevěříte,“ řekla bez obalu.

„Věřím, ale myslím si, že je v tom ještě něco jiného. Vy po něčem prahnete, Grangerová. Vím to, protože ve vašem věku jsem byl stejný. Pochopitelně, ve vašem věku jsem se ještě nespokojil s osudem podčárníku.“

Hermionu jeho slova upřímně zmátla a ve tváři se jí zračilo nepochopení.

„Prosím? Podčárníku?“

„Četla jste dost kouzelnických dějepisných knih na to, abyste věděla o čem mluvím,“ řekl Snape. „Většina kouzelné historie je jako něčí biografie – vypráví o jednom velkém kouzelníkovi a možná ještě tak o jeho nejbližším spolupracovníkovi nebo učiteli. Zbytek lidí v jeho životě – těch lidí, kteří mohli mít minimálně stejnou zásluhu na tom, co se skutečně stalo, jako hrdina – je degradován na pouhé podčárníky - poznámky pod čarou; možná ještě na pár zaprášených akademických spisů pro úzký okruh znalců.“

Náhle pochopila, co měl Snape na mysli; a vůbec ji to nepotěšilo.

„Myslíte si, že z nás budou… poznámky pod čarou?“

„Za sebe jsem si jistý, že jsem odsouzen k zapomnění,“ odpověděl, „a pro své vlastní důvody jsem se s tím smířil. Ale pokud jde o vás, slečno Grangerová, nejsem si tak jistý. Jste jasně nejnadanější čarodějka vaší generace a stejně jasné je, že vás zastíní Potter.“

Ještě nikdo jí to neřekl takhle přímo; věděla ovšem, že je to v podstatě pravda. Někde u srdce pocítila ostré bodnutí a udělalo se jí z toho zle. Záviděla Harrymu? Vadilo jí, že to on získá všechnu slávu a ji budou považovat za obyčejnou věrnou nohsledku? Ne. Celá ta myšlenka byla absurdní.

„Není na tom nic špatného,“ řekla. „On porazí Vy-víte-koho a jestli k tomu budu moct nějak přispět, bude mi to stačit. Jestli to znamená, že budu v magické historii poznámka pod čarou, je to pro mě dostatečná čest. O slávu mi nejde.“

„Jak šlechetné,“ odvětil Snape.

„Co tím chcete říct?“ zeptala se Hermiona. „A co tady vlastně vůbec děláte?“

„Potřeboval jsem se něčeho napít,“ odpověděl. „Měl jsem v poslední době dost práce a domácí skřítci jsou velmi pohostinní, jak jste si jistě všimla. A jak už jsem řekl, zajímalo by mě, proč se schováváte v kuchyních. Osobně se nedomnívám, že je to proto, že byste byla zase tak oddána svému vzdělání, jak se o vás všeobecně traduje.“

Hermionu náhle zachvátil takový vztek, že na chvíli zapomněla, že byl Snape učitel – a to učitel, který by nešel daleko pro srážku padesáti bodů za drzost. Jak se opovažoval?

„Co si myslíte, profesore Snape? Že spřádám plány, jak zradit Harryho? Že ve svém volném čase studuju černou magii?“

Snape pozvedl obočí.

„Byla byste mnohem zajímavější – a méně nebezpečná – mladá žena, kdyby tomu tak bylo,“ řekl chladně. „Ale o tom silně pochybuji.“

„Takže co?“ vyštěkla Hermiona frustrovaně, „nemyslíte si, že kuju plány ani že se učím – a víte co, vlastně vám do toho stejně vůbec nic není, protože nejsem ze Zmijozelu. O co vám jde?“

„Jde mi o to,“ odpověděl, „že bojujeme v zoufalé bitvě, slečno Grangerová, a Temný pán nehraje podle pravidel. Nepostaví se Potterovi přímo. Bude hledat jeho slabá místa, a objeví je v podobě jeho přátel. A pak najde i tu největší slabinu – vás.“

„To není pravda!“ vykřikla Hermiona. „Jak to můžete říct, jsem jeho nejlepší kamarádka!“

„A kromě toho jste nesnesitelná, výbušná, hrdá mudlovská šmejdka, která je poněkud nedůtklivá, když jde o její nemalé schopnosti,“ prohlásil Snape se zničující otevřeností. „Loajalita se může velice rychle proměnit v nenávist, když jsou ve hře určité okolnosti – takové, které může druhá strana velmi snadno zařídit.“

Hermiona, která si vzpomněla na Červíčka, nemohla udělat nic než přikývnout a uvědomit si, jak přesně Snapea nesnášela. Umaštěný, prohnilý, a hlavně zlý chlap.

„A co to má společného s tím, že se učím v kuchyních?“ zeptala se Hermiona se stopou únavy v hlase. „Prostě si ráda občas odpočinu.“

„Od čeho?“ zeptal se Snape s odzbrojujícím klidem. „Od koho?“

Hermionu najednou začaly pálit oči, do kterých se jí draly dlouho potlačované slzy, ale před Snapem přece nemohla plakat.

Místo toho ho jen zpražila rozhořčeným pohledem. Cítila se mrzutá jako… jako Snape.

„Chápu, co se mi snažíte naznačit,“ pronesla ledově. „Ale nejsem zbabělec a něco takového bych nikdy neudělala. Moc a sláva mě naprosto nezajímají, pokud by to znamenalo ublížit mým přátelům. A…a myslím jsi , že je to od vás hrozné, když mučíte studenty, kteří jenom chtějí mít na chvilku od všech pokoj!“

„Ovšem, že je to ode mě hrozné. Mám v popisu práce chovat se naprosto hrozně,“ odpověděl Snape, „ale opravdu se tolik mýlím? Přemýšlejte o tom, co jste dělala celé léto. Myslete na to, proč se schováváte v kuchyních. A pak mi řekněte, že se mýlím.“

„Mýlíte se,“ řekla chladně a zvedla se ze židle. „A teď, pokud mě omluvíte, už mám dávno po večerce.“

„Tak to pak dobrou noc,“ řekl a dopil svůj nápoj, „pokud jde o váš úkol do Lektvarů, nezapomeňte, že při převaření ztrácejí lístky divokeře účinnost – je to jako se zeleným čajem.“

To bylo tak podivné rozloučení, že Hermioně připomnělo všechny nepříjemné myšlenky a pocity, které jí proběhly hlavou během uplynulých deseti minut. Náhle ji zachvátila vlna strachu – a hlavně z jejích vlastních myšlenek. Utekla, aniž by Snapeovi nějak oplatila jeho nemístné narážky.

Hermiona utíkala potemnělými školními chodbami a srdce jí přitom bušilo jako splašené. Zpomalila, až když před sebou spatřila obraz Buclaté dámy.

„Za-zatraceně!“ zalapala po dechu. Bylo to strašné, prostě úděsné – a ona se tomu měla vyhnout. Snape nebyl důvěryhodný a pochopitelně se jí snažil zkazit den tím, že naznačoval, čeho všeho by byla schopna. Zradit Harryho! Raději by si usekla vlastní ruku s hůlkou, než aby mu nějak ublížila…

„Co je?“ zeptala se Buclatá dáma. Hermiona se vzpamatovala. Buclatá dáma byla obávaná klepna. Poslední věcí, o kterou by Hermiona stála, bylo aby lidé věděli, že pobíhala v noci po chodbě s myšlenkami to, že by zradila Harryho.

„To nic,“ řekla Hermiona, „ehm… byznys.“

Portrét se otevřel a Hermiona se vydrápala do Nebelvírské věže. Stále ještě se chvěla jakousi ohromenou hrůzou, ale když u krbu uviděla Harryho, Rona a několik dalších páťáků o čemsi hlasitě diskutovat, donutila se ke klidu.

„Hej, Hermiono!“ zavolal Ron rozjařeně. „Kde jsi byla? Vsadil bych se, že jsi zas podněcovala skřítky ke vzpouře, co?“

Hermiona náhle pocítila, jak se věci vracejí do normálu. Opravdu potřebovala přestat s tím schováváním a trávit čas tady ve věži s ostatními. Tak bude mnohem méně pravděpodobné, že se jí do hlavy dostanou ty podivné, děsivé myšlenky – a ještě nepravděpodobnější bude, že by potkala Snapea.

„Učím se do Lektvarů, pochopitelně,“ řekla upjatě a do těla se jí přitom vracel cit, „což je určitě mnohem praktičtější než cokoliv co děláš ty, Rone.“

Brzo to bude v pořádku. Samozřejmě, že bude, protože Hermiona byla přece hrdá na to, že je Harryho kamarádka, a nevadilo ji být pouhým podčárníkem, pokud to znamenalo přispět k dobré věci. Ano, přesně tak to bylo.

Jenom se musela přestat třást.

K O N E C