Vzdychuprázdno

Viktor už už cítí magická pouta, která ho připravují o magii. Ovíjí se mu od kotníků ke kolenům, stehnům, pevně sevřou rozkrok, pokračují na břicho, záda, šplhají ke krku, hlavě. Je jimi protkaný, potetovaný, vkreslují se mu do téla i duše.
Ví, že Veronika souhlasit nebude. Ví to, a přesto se odvažuje doufat, že v ní bude dostatek soucitu a síla k odpuštění. Dluží mu to. Miluje ji přece.
Veronika se nadechne, její pohled je plný bolesti, utrpení, zornice zčernalé něčím temnějším než tuš. Bolestí, bezmocí, bojem. Magie kolem nich se chvěje očekáváním.
Děmon vyčkává. Ten jediný má času dost...