Poslední výuka

„Je polední výluka,“ povstal pan Kaplan. Jeho hlas zněl svátečně.
„Pamprésor, já musím tě kovat.“
„Není přestávka,“ uvažuje pan profesor. „Celý rok mi tepe nervy a dnes je chce kovat? To nééé,“ vzpouzí se jeho mysl. „Já děčím,“ nenechal se zastavit pan Kaplan jeho zděšeným pohledem. „Děčím vám…,“ odmlčel se a úporně hledal další slova.
„Děčín je město, ne?“ uvažuje nahlas pan Pinski.
„Děčím vám za vaše ochota mučit mne, i když já nejpolednější z poledních student tů,“ vytasil se pan Kaplan s pugétem. Jako výraz poděkování s ním zamával zmatenému profesorovi Parkhillovi pod nosem. „Dýky, dýky“ mírně se uklonil.