8. Domeček z karet

Šel rychlým krokem na jih. Ani se nenamáhal zdvihnout palec na občasné projíždějící auto. Cesta dopředu je zablokovaná, takže naprostá většina kolemjedoucích bude chtít jet na Beauly. Jako Mark. Zatímco on do Inverness nepojede.
Musí se dostat do Fort Williamu.
Myšlenku Jaképak to asi bude v Beauly vystřídala Chudák Mark.
I když vlastně nic nevěděl.
Ty dvě tři míle k Invermoristonu ušel podle času na hodinkách za půl hodiny a kousek. Subjektivně to ale trvalo věčnost. Při spatření pekařství mu zakručelo v žaludku. Nebylo divu. Obědovou polévku nestihl dojíst a tělo si žádalo přísun energie.
Když už je ta zombie apokalypsa, tak si můžu koupit masový koláč.
Těsto správně křupalo a náplň byla horká a skvěle kořeněná. Šel pomalu a drobil. Koláč ubýval rychle, až nebyl. Zaklonil hlavu a nasypal si do úst zbylé drobky z papírového pytlíku. Pak ho zmačkal a rozhlédl se po koši.
Zarazil se, pytlík opět uhladil a pečlivě složil. Než ho ale strčil do kapsy, zarazil se.
Pytlík byl mastný skrz naskrz.
Nemusím bláznit. Vždyť tohle není poslední papírový pytlík na Zemi.
Koš přijal svůj díl, Roy si olízal prsty a zdvihl palec. Tady, za křižovatkou, už projíždějící budou mířit na jih.
Zauvažoval, jestli se nemá stavit na lodi... ale co tam. Rybářské pruty si do ponorky nevezme. Pocestuje nalehko.
Nechám to osudu, rozhodl se. Když ti, co mi zastaví, pojedou až do Fort Williamu, vezmu to najednou. Když ne, přestoupím u lodi.
Na nedělní odpoledne byl tímhle směrem provoz trochu řidší než obvykle.
Aby taky ne, když z Inverness nic nejede a většina provozu ze severu to bere kolem Loch Garry!
Všichni ale ne.
Asi za patnáct minut, které mu připadaly jako věčnost, mu zastavila rozhrkaná dodávka se skřípáním brzd, které vysvětlovalo, proč její majitel neměl nervy na prudké klesání kratší cesty.
„Kam potřebujete?“
„Kam jedete?“
„Do Obanu.“
Bylo rozhodnuto.
„Vezmete mě do Fort Williamu?“
Nechá se vyhodit u nádraží. Pak to do přístavu není daleko.
Ani do toho zadního.
Hluk špatně udržovaného motoru a drnčení plastových panelů palubní desky intenzivně znemožňovaly konverzaci. A přitom by se Roy toho chtěl na tolik zeptat.
Odkud jedete?
Neviděl jste po cestě něco divného?
A, po čase, když už úspěšně minuli Fort Augustus a jeho loď a on paranoidně zkontroloval svůj telefon, jestli nepřeslechl jeho vyzvánění nebo pípnutí zprávy v tomhle rachotu taky Nemáte nabíječku?
Tenhle svůj dotaz nakonec vznesl.
Řidič nabíječku měl a Roy ji s povděkem použil. Sedmdesát procent není nijak kritických, ale bůhví, jak rychle budou ubývat. A potom - hned u nádraží je Morrisons, tam si nabíječku koupí.
Jestli tam ovšem tenhle křáp dojede.

Cedule hlásila dvojjazyčně:
Vítejte ve Fort William
Failte gu An Gerasdan
Nabíječku si ovšem nekoupil.
Žádný bojový plán nepřežije první kontakt s nepřítelem. A Roy nebyl jediný, kterému bylo něco divného.
Fort William je asi šestitisícové městečko, které svůj počet obyvatel během turistické sezóny zmnohonásobí.
Turistická sezóna měla letos teprve začít, jakože asi nezačne, pokud se náhodou situace do té doby nevyřeší. Ale přece jen, slunný prodloužený víkend do této oblasti přilákal dost slušný počet lidí. Z nichž se někteří nemohli dovolat svým blízkým, jiní si poslechnout zprávy v rozhlase nebo v televizi. Šli se poradit se sousedy, s pošťáky, paní v obchodě.
A následně si nakoupili.
Ne nějak moc, tak akorát, asi jenom na čtrnáct dnů.
Parkoviště u Morrisons připomínalo apokalypsu zase jiným způsobem. Přeplněné auty, která se snažila zaparkovat kam jen to šlo, matky vlekoucí děti za ruce a nedostatek nákupních vozíků, přestože se do nich musí dávat libra. Prosklená fasáda skýtala pohled dovnitř, na našlapaný jídelní koutek a dlouhé fronty u pokladen.
Radši zašel do informačního centra na nádraží. Cestovní nabíječku tu měli a dokonce i zásuvku. To je dobře vědět.
A informace.
Vlak z Glasgow má zpoždění a nemůžou se s ním spojit. Nevědí, kdy pojede další spoj do Mallaigu.
Z Glasgow, hm.
To znamená, že si někde u Glasgow bude taky problém.
Zašel do parku a vytáhl dobitý mobil.
Jen tak pro jistotu vytočil nejdříve ženu a děti.
Žádná změna.
Pete mu telefon zvedl už po prvním zazvonění.
„Jsem na místě,“ oznámil mu. „Kdy a kde mě vyzvednou?“
„Plánovaný odjezd 0415 zítra, člun od nákladního mola před Úžinou. Máš pro mě nějaké zprávy?“
Zeptal se zcela automaticky. Proč by měl něco očekávat?
„Nějaký problém mezi tady a Glasgow.“
Zašustění papíru.
„Nesmysl. Zelené Glen Coe, Tyndrum, Crianlarich, Tarbert i Luss, zelený Glasgow. Cesta je volná...“
„Cesta není volná. Vlak z Glasgow nedorazil. Spojte se se Scotrailem. A Citylinkem, jejich řidiči přece mají vysílačky.“
„Negativní. Pravděpodobnost nepřátelského útoku v neosídleném území ve vnitrozemí nulová, pravděpodobnost nějaký tý zombie apokalypsy...“ zaváhání. „Tam není co a koho sežrat, prosím tě.“
„Ale útočnící nejsou mrtví.“
„Nejsou tam lidi!“ vyštěknul Pete. „Jen nějaký turisti! JAK by se tam asi něco dostalo a KOMU by to mohlo ublížit?“
Roye se to nijak nedotklo. Někdy na vás prostě důstojníci řvou.
„Jen ti radím, spoj se s železnicí. 0415 budu na místě.“
Cvak.
Zaváhal a projel seznam kontaktů. Jakže se to jmenovala ta malé farmička s ubytováním na severním konci Loch Lomond? A, tady ji má.
Telefon vyzváněl, ale nikdo ho nebral.
To ale vůbec nic neznamená.
Apokalypsa na blízkém parkovišti vrcholila. Už ale dorazila policie, takže se alespoň dařilo řídit dopravu a množství vjíždějících aut začalo odpovídat množství aut vyjíždějících.
Což mělo za následek ucpání odbočku z kruhového objezdu.
Zítra po čtvrté ráno. To mi zbývá spousta času. Koupím si nějaký sendvič na pěší zóně, tam bude klid. A to malé ubytování u odbočky na Glen Nevis mělo cedulku, že je volné.
To bude při cestě.
Dostanu se tam v šest, půjdu spát v sedm, vzbudím se ve dvě, budu mít spoustu času.
Koupím si ty sendviče radši dva.
Jak ten čas letí.
A proč posílají do Glasgow ponorku, když si myslí, že silnice jsou volné?

Od moře táhla lezavá mlha. Měsíc už dávno zapadl a hvězdy nebyly vidět.
Mlha nebo mraky, vlhkost nebo mžení, však je to jedno.
Štěrk tiše skřípal Royovi pod podrážkami. Minul rozpadající se vlak nákladní lodi a vnořil se do lesíka.
Asfaltový povrch stezky pod nohami neskřípal.
Zdymadlo uzavírající jižní konec Kaledonského kanálu bylo zavřené, takže se bez obtíží dalo překročit. Chůze po tělese železnice je nezákonná, ale cestu zkrátila a nezdálo se, že by něco mělo jet. Molo u Úžin je široké a nekryté. Kůlny ale poskytují dobrý úkryt.
Věděl o nich ještě než je uviděl. Stíny ve stínech. Ani nevěděl, jestli uslyšel nějaký zvuk, ucítil vůni (Tady? Kde všechno smrdí rybinou?) nebo to bylo něco víc.
Za rohem byli lidi.
Kteří o něm asi taky věděli.
Zastavil se.
„Odvoz 0415?“
Byli to oni.
Nepotřebovali jeho jméno, on nepotřeboval jejich.
Mlčeli.
Bylo 0405.
Vytáhl sendvič. Nebyl velký.
V 0412 oklepal drobky z prstů a složil sáček do kapsy.
V 0415... nikdo nedorazil.
On to řešit nebude. Je jen zavazadlo.
V 0430 se jeho spolucestující ozvali velitelství.
Opíral se o stěnu kůlny, zapomenutý, jak to dobře uměl, a poslouchal.
Informace jsou bohatství.
Ponorka vyrazila ze Stornoway načas. Nařízený rádiový klid... který se nyní velitelství pokusilo na druhé lince porušit.
Ale rádiový klid trval. Ponorka se nehlásila.
Rozhodovali se jak dlouho čekat, když Roy vstoupil do hovoru.
„Dotaz: Kolik trajektů k vám včera připlulo?“
„Žádný přece, v neděli nejezdí. Je to relevantní?“
„Pravděpodobně. Jste si jistí, že se k vám nějaká loď dostane?“
Náhle nebyli.
Vnější Hebridy asi mají problém. Jedna ztracená ponorka je vedle něj jen maličkost.