1. Nepodstatná chybička

Obrázek uživatele Tess
Povídka: 
Úvodní poznámka: 

Varování - lehce brutální

Kapitola: 

Svoji situaci bral víceméně stoicky.
Chytili ho. To se holt stává. Kromě toho je to nejrychlejší způsob, jak se dostat tam, kde se děje něco zajímavého. (Měl trochu zvláštní definici slova „zajímavé“, ale koneckonců proč ne.)
Svoji situaci tedy bral víceméně stoicky. Celý týden. Jíst mu nedali, napít jen jednou za den a do křoví... ho taky nepustili. Ale občas ho hodili do potoka.
Poznal, že se blíží k cíli cesty, když mu dali na hlavu pytel.
To abych nevěděl, kde jsem, nebo proto, že si myslí, že mě to rozhodí?
Bylo to jedno. Výsledek byl stejný.
Na rukou ho zastudily sněhové vločky. Hrubou pytlovinou problesklo oranžové světlo. Zavrzaly závěsy, brána se otevřela a když projeli, zase zavřela.. Sestrčili ho z vozu. Klouzalo to, málem upadl. Pak byl konečně vevnitř.
Chodba byla dlouhá, studená, kamenná, vlhká a klesající. Kobka malá, pro změnu vlhká a studená, řetězy těžké. Nepříjemný průvan.
Jídlo žádné, pití žádné, nic neviděl. Žalářník smrděl po zatuchlém pivu a cigaretách. Přetáhl ho obuškem, ale jen několikrát. Pak se zadýchal a odešel, mumlaje nesrozumitelné nadávky. Mříže kovově zaklaply. Jedno, dvě otočení klíče v zámku.
Usadil se tak pohodlně, jak mu to řetězy dovolily, a zadřímal.
Netušil, jak dlouho spal, když ho probudily ženské hlasy. Průvan přinášel vůně kuchyně. Někdo vařil večeři. Polknul sliny.
„... a ten můj povidá, Máňo, to bude průser, a já mu povidám, jaký průser, prosim tě? Kdo se to jako dozví? A von mi povidá, no to se přece neututlá a já mu řikám a co myslíš, kdy se na to příde? A von řiká no až budou dělat inventůru, ale znáš to holka, prostě inventůra to jen jako vodškrtnou ty sudy, spočitaj, ale kdo by se díval dovnitř? Kromě toho kapitán má ze Smrtonoše zadek staženej, ten by nepřiznal, že je problém, i kdyby se náhodou do sudů fakt podíval. To zahraje do autu, ne, nejni blbej, má to za pár a hodí to na toho novýho zelenáče. Ale ti povidám, Máňo, my se teda necháváme převelet s kapitánem, tak vem svýho starýho a ať se taky nechá převelet, víš, že hledaj dobrovolníky a jako bude lepší bejt dál vodsaď. Až se fakt pozná, že ten střelnej prach je pryč a benzin někdo taky čórnul, ať to nejni na nás... hele nechceš rybu? Ten můj jich přinesl hromady včera, blbec, kdo to jako má zpracovat? Ale von ne, je hrdej, že jich loví tolik, znáš to, vždycky si pučí ruční hangranát a je to.“
Tlumenější odpovědi nebylo rozumět.
„Tak já ti ňáký vezmu. Cíga máš? Beru půlčíka za kilo... vem to druhý ucho a dotáhnem to dovnitř, máme doškrabáno.“
Zívnul. Pokusil se najít nějakou pohodlnější polohu a tu nudu, kterou bylo uvěznění, zaspat ale zabrat nemohl a nemohl.
Možná se ty ženské vrátí a bude tu aspoň něco, co mu poskytne rozptýlení?
Takové štěstí ale neměl.
Samozřejmě, vzbudí mě a pak si zmizí. A tak je to vždycky.
Řetězy dřely. Podlaha studila a tlačila. Měl žízeň. Vzduch byl o dost studenější a už žádné vůně nepřinášel. Večeře už asi skončila. Asi už dávno, když tak o tom přemýšlel. Pořád se mu nedařilo usnout.
Pak mu zakručelo v žaludku.
Svoji situaci bral víceméně stoicky. Až do teď.
Začal křičet.
Pokud se nespletl v odhadu žalářníka, má ho tu do pěti minut.

Trvalo to deset minut.
V odhadu povahy se moc nespletl, ale spletl se v odhadu rychlosti pohybu.
Rány obušku na mříže.
Řev.
„Jen počkej, ty parchante, ty budeš litovat! Co, ty hovado? Co? Až s tebou budu hotovej...“
Vězeň zmlkl. Mohlo by se zdát, že strachem. Proč by ale křičel, když dosáhl svého? Bude mít návštěvu.
Rozptýlení. A možná něco víc.
Zarachocení klíče v zámku. Cinknutí. Tlumené nadávky. Šramocení a hvízdání těžkého dechu. Znovu zarachocení klíče v zámku. Jedno, dvě cvaknutí. Zavrzání mříží. Žalářníkův smradlavý dech.
To je na houby, že nevidím.
„Tak co, bojíš se? Bojíš se, že jo?“
Hlavou zavrtěl víceméně automaticky.
„Bojíš se. A ne že ne. Tak se na tebe podíváme, jak se bojíš.“
Ucítil prsty, jak šátrají po provaze, který měl na krku. Cítil rozvazování pytle.
V poslední chvíli sklopil hlavu a přivřel oči.
Viděl ochozené a špinavé vojenské boty. Levá měla žraloka a zasukované tkaničky.
„Podívej se na mě, hovado, ať vidím, že se bojíš!“
Kobovi spadl ze srdce kámen, o kterém netušil, že ho tam má. Prý se nemá dívat pod pytel? Vždyť je to obyčejný člověk. Naklonil se blíž a plivnul na vězně.
Ten zvednul oči.
Byly rudé.
„Démon! Zasra...“
Taková poslední slova by si pravděpodobně nezvolil. Kdyby věděl, že budou poslední.
Vězeň se vymrštil ze skrčené pozice a zaťal zuby přímo do Kobova ohryzku. Opřel se nohou o jeho břicho a škubnul hlavou dozadu.
Koba odlétl dobré dva metry a složil se na zem, kde chvíli ještě trochu bublal. Ne moc dlouho.
Vězeň mezitím pilně žvýkal a polykal. Maso je maso a darovanému žvanci na zuby nekoukej. Nebo jak se to říká.
Brzy však dožvýkal.
„Tak to by bylo,“ zamumlal a rozhlédl se kolem. Teď už se jen zbavit pout...
Klíče byly u Kobova pasu. Dva metry daleko.
„A to se mi stává pořád,“ prohlásil rezignovaně.
A měl pravdu.
Co že mu to říkali na základně?
Jo.
Zkus někdy myslet, Vrane.

Závěrečná poznámka: 

<<< Začátek | Další >

Komentáře

Obrázek uživatele Apatyka

Vran. Ostrovy! VRAN! *infantil*
To je tak strašně moc Vran.
A dobře Kobovi tak, zasloužil si to, dozorce jeden. Zajímalo by mě, jak a proč Vrana chytili. Napnutík. Nadšeník.
*hopsá po pokoji a ignoruje rány smetákem zdola i shora*

Obrázek uživatele Tess

No tak já to mám víceméně rozmyšlené, pokud to některé ze zadání nepřetočí jinam. Takže se to možná dozvíš :D
Jsem si říkala... Ostrovy. Mám se zeptat, co lidi chtěji? Ale tak je to jasný. Lidi chtějí víc Vrana.

Obrázek uživatele Arenga

Jsem nadšená :-) hned jsem věděla, že Vran. Takže ano, líbí moc a těším se na pokračování.

Obrázek uživatele Tess

To by mě zajímalo, od kdy víš, že je to Vran :D

Obrázek uživatele Arenga

byla jsem o tom přesvědčená, že je to určitě Vran, asi tak od třetího odstavce - ale samozřejmě, mohla jsem se splést :-)

Obrázek uživatele Tess

Tak ja vlastne tech demonu mam plasticky vymyslenych jen pet... a sestyho zhruba navrzenyho, ten jeste ani nema jmeno. No a pak jeste navic Smrtonose.
Tak ono to staci.
Ale Vran je... proste Vran. :)

Obrázek uživatele Elluška

Já jsem to poznala od "Zívnul", a to jsem četla Ostrovy jen loni v DMD. Chválím za charakteristiku :)))
Koba si o to říkal, no, když mu do úvodu napsali to, co mu tam napsali...

Obrázek uživatele Tess

Mno tak Vran je svůj a píše se dobře. Celá velká čtyřka (pětka, s Jezevcem) se píše dobře. O ostatních toho tak hrozně moc nevím. Ale to přijde, to přijde.

Obrázek uživatele Tora

Též jsem si říkala, že to bude Vran :) a jsem moc ráda, že se to potvrdilo. Těším se. Moc.

Obrázek uživatele Tess

Uvidím, kam mě ta povídka povede. Protože o Vranových raných letech toho tolik nevím. Tak si to teď zjistím :D Jo samozřejmě mám vymyšlenou hrubou osnovu a motivaci postavy, nejsem uprostřed vzuchoprázdna, ale když ten parchant rád ožívá a dělá si vlastní rozhodnutí!

Obrázek uživatele Blanca

Vrane, ty blbče, teď si budeš muset aspoň vykloubit ruku, aby sis ty klíče přitáhnul nohou...
Já teda k Vranovým fanynkám nepatřím, takže za mě je tam málo Racka. Ten by určitě nikomu ohryzek z krku netrhal...

Obrázek uživatele Tess

Ne, Racek by se totiž do té situace nedostal.

Obrázek uživatele Apatyka

Maličký podpis, Racek je Racek, já ho taky většinou radši, ale tady je Vran tak kouzelnej...

Obrázek uživatele Tess

Já ani nevím, jestli se tam Racek nějak víc objeví. Asi jo, ale u něj tohle období docela znám, zatímco u Vrana je to záhada.
Když teda zrovna netopí tanky v bažině :D
Chtěla bych tady nahlédnout za tu jeho fasádu hustýho frajera.

Obrázek uživatele gleti

fíha!!!

Obrázek uživatele Charlie

Čtu to cestou ve vlaku a koušu se do jazyka, abych se nechechtal na celý vagón :D Já vím, že se tam dějou ošklivý věci, ale jak je ta drasťárna v kontrastu s Vranovým přístupem, hm, ostříleného a drsného dobrodruha, kterýmu edgelordský dojem trochu narušuje lehce prostá mysl, ono je těžké nebavit se :D

Obrázek uživatele Tess

To je skvělý komentář, Charlie. A myslím, že jsi Vrana popsal dosti... dosti obrazně :D

-A A +A