14. Na cestu

Z Fort Williamu do Glasgow je to sto mil.
Ne po silnici, po West Highland Way. Po silnici je to místy kratší, místy delší, záleží na úseku.
Do Edinburgu je to dál.
Autem asi tři a půl až čtyři hodiny. Pěšky podle toho jaký máte tah.
Plukovník MacKay věděl, že je potřeba šetřit. Veškeré zdroje, auta i benzín. Věděl, že potřebuje informace, rychle. Natolik rychle, že by bylo hloupé nevyužít zdroje, dokud jsou.
Na těch místech, kde mají potvrzené bezpečný průjezd.
Kde bezpečný průjezd potvrzený nemají, nu... aut je zde v poměru k pohonným hmotám až až, ale nevzbudilo by takové vozidlo až nechtěnou pozornost?
Dopravní prostředky se proto snažil rozdělit co nejrozumněji. Auto pro dvojici k Drumnadrochitu. Další do Obanu. Jedno do Dornie; Lochcarron se ozval, ale chce to ověřit okolí. Zajistit spojení do Ullapoolu, pokud možno. Jak je na tom A82 na jih od Glen Coe? A85 mezi Obanem a Tyndrumem? Křižovatka za Crianlarichem?
Nikdo nevěděl.
Osm lidí, čtyři dvojice, devátý je navíc.
Tři auta; jih, severozápad, severovýchod. Dojedou na konec potvrzené zelené spojnice, dál budou pokračovat opatrně.
Tři auta, na jih jedou dvě dvojice. Obanská vyloží Glasgowskou dole v Glen Coe...
Na jih ale jede pět lidí.
Jedno auto navíc, žádný problém. Hotel v Kingshouse se ozval, tenhle úsek risknou. Sdružují se v něm cestovatelé, budou je moci vyslechnout a doplnit mapu. Pak pokračovat autem, nebo opatrněji, pěšky. Celá trojice, snad až do Crianlarichu, kde se bude muset seržant Thompson odpojit, pokud chce zajistit A84.
Edinburgh.
Blázen.

Čtyři auta vyjela, ne jedno za druhým, ale v náhodných, nepravidelných intervalech.
Roy si na zadní sedačce mohl udělat pohodlí, ale cítil se zvláštně. Vojáci, jeho spolucestující, byli ozbrojeni pistolemi a krátkými samopaly. Teď, v denním světle, doma ve Skotsku mu to přišlo nepatřičné. Neslušné. Sem zbraně nepatří.
Žádnou mu nenabídli.
Naštěstí. Asi by neodmítl. Pak by se cítil ještě nepatřičněji.
Autorádio naladěné na místní stanici vyhrávalo mix hudby a různých prohlášení a informací. Jestlipak je vůbec někdo poslouchá.
Asi poslouchal, protože silnice byly prázdné, jako by snad všichni vymřeli. Až na občasného motocyklistu, který na vymření teprve aspiroval, a pár vozidel, jejichž majitelé prostě k životu jezdit potřebovali.
Pomalu, sotva třicítkou, polykali míle své denní cesty.
Sotva třicet mil v hodině je sotva třicet mil za hodinu.
Pěšky by to šli den.
Ještě, že si mohli vzít auto.
Projeli kolem Ballachullishe, jehož jméno Roy nikdy nedokázal pořádně vyslovit. Natankovali na poslední pumpě před údolím Glen Coe; pumpař se díval divně, ale měli na to povolení.
Nikde žádné fronty, žádné rabování.
Pro benzín si sousedé budou chodit v noci, opatrně, jen aby se neřeklo.
Pošmourná obloha se roztrhla a slunce osvětlilo vršek Pap of Glen Coe, který vypadal přesně, jak naznačovalo jeho jméno. Jako by se s nimi loučilo bezpečí.
Ale silnice byla široká a prázdná.
Roy si ani neuvědomoval, jak je čím dál tím víc ztuhlý - kdy vjedeme do toho plynu? - dokud neuviděl protijedoucí obytný vůz.
„Aspoň do Kingshouse by to mělo být v pořádku,“ podotknul. „Odněkud přijet museli.“
„Taky mohli přenocovat na parkovišti nahoře,“ podotknul řidič. Royovi se nepředstavil. Nevadí.
„Kdepak. Pokud by chtěli přenocovat tady v okolí, zvolili by to nižší parkoviště, je prostornější a má větší výhled. A to už jsme minuli. Myslím...“ pokračoval Roy, „myslím, že jedou z Glen Etive. Tam teď tenhle mor najíždí často.“
„Jako že tam nocovali přes víkend a dál? Ti teda budou pěkně překvapený, co?“
„No... budou.“
Mraky sklesly dolů, zahalily hory a začaly shazovat svůj náklad. Stěrače stíraly, ale nestíhaly tak úplně.
Silnice vyšplhala z údolí a rozběhla se širokou planinou, v nečase spíše tušenou než viděnou. Řidič zpomalil na dvacet mil v hodině, nechtěl přejet odbočku na Kingshouse.
Zachránilo ho to, že déšť na okamžik přestal.
Odbočka byla úzká, ale pokrytá novým asfaltem s odvodňovacími drážkami. Kingshouse hotel je vítal světly probleskujícími skrze proudy vody, linoucími se jak z hlavní budovy, tak z nedávno postaveného obrovského hostelu.
Tady se snad dozví víc.
A zelená na A82 se posunula o kus dál.
V hotelu byla civilizace dálkových turistů, jako vždycky, a oni do ní hladce zapadli. I díky tomu, že zbraně odpočívaly dobře ukryté v zamčeném autě, kdo by je tady potřeboval?
Nebyl důvod mávat šarží, dožadovat se informací, křičet.
Šli se navečeřet.
„Polévka za pět padesát? Menu se sendvičem za dvanáct?“
Široko daleko nebylo žádné další občerstvovadlo a na cenách to bylo vidět.
Hotel byl plný; tedy normálně plný na hlavní předsezónu a pomalu přicházející večer. To znamená, že měl ještě volné pokoje; ty nejdražší.
A taky to byla dobrá zpráva.
Tenhle hotel byl jednou z hlavních přestávek pro turisty polykající míle West Highland Way. Nejbližší ubytování na jih bylo čtyři míle a nestálo za moc. Nejbližší ubytování na sever bylo mil deset.
Tady zastavoval každý.
Je pondělí večer, odkudpak zdejší cestovatelé vyráželi v neděli?
Tyndrum, ti se tedy moc nesnažili; Crianlarich, tak trochu netradiční úkrok stranou z cesty, Inverarnan.
Roy zpozorněl, Inverarnan se mu právě neozýval...
... v neděli po druhé odpoledne. Ale v neděli dopoledne bylo ještě všechno v pořádku.
Nebyl tu ale žádný šlachovitý polykač mílí, který by třídenní úsek z Rowardennanu uprostřed Loch Lomond proběhl za dva dny. A přitom zrovna teď byla jejich doba.
Tam někde by mohl být ten zakopaný pes. To nebezpečné pásmo.
Alespoň do Tyndrumu by ale měla být cesta bezpečná; tedy stará West Highland.
Holt to asi vyzkouší osobně po asfaltu. Pokud někde nastal problém, měli by snad vidět i nějakou bouračku, ne?
Ulevilo se jim.
Venku už se zvolna šeřilo, nemělo smysl vyjíždět na noc. Nevšimli by si případných varovných znamení. A tady je hotel, to znamená noc v pohodlí...
Až na to, že velkokapacitní hostel je plně obsazený a nejlevnější hotelový pokoj stojí sto dvacet liber. Jednu osobu. Při obsazenosti samostatnou osobou sto padesát.
Roy zkonzultoval svoji peněženku, schovávalo se v ní pár pětilibrovek a platební karta.
Sto padesát liber bylo vysoko přes jeho rozpočet. Utratí ty peníze ale vůbec někde?
Zatvrdil se. Chovat se takhle, utrácet peníze jako by už neměl nastat zítřek?
To bylo tak nepříjemně definitivní. Jako by se vzdával naděje.
Ještě se mi budou hodit.
Nám.
Sto padesát liber za postel se snídaní, to se zbláznili.
Když restaurace zavřela, uvelebil se v autě. Sám, měl tu pěkné pohodlí, a teplý kvalitní spacák ze zásob outdoorového centra, který dostal na cestu.
Sklopil si sedadla, ale stejně ne a ne najít pohodlnou polohu. Přezka od bezpečnostního pásu tlačila, i když se ji pokusil zastrčit co nejníž. Mezera mezi sedadly byla úzká, ale hluboká a sedadla sama měla ostrý a tvrdý okraj.
Už mu prostě nebylo dvacet.
Déšť příjemně uspával, osvětlovaný venkovním světélkem hotelu.
Náhle nastala tma. V celém okolí.
Vypadla elektřina.
Přece jen jsem měl použít tu platební kartu.