Muzeum, kapitola osmnáctá

Časová smyčka je teoretický konstrukt. Objekt existuje po daný časový úsek a na konci tohoto úseku je přenesen časem na jeho začátek. Existuje jen po omezenou dobu, aniž by vzniknul nebo zaniknul. Vzkazy, které nikdo nenapsal. Předměty, které nikdo nevyrobil. Informace, které nemají zdroj.
Zničehonic jednoho dne dostanete vzkaz. Osoba, která vám jej předává a kterou jste nikdy neviděli, tvrdí, že jej dostala od vás. Protože máte k dispozici temporální sféru, jednoho krásného dne odcestujete do minulosti a vzkaz předáte oné osobě.
Teoreticky.
Případů časových smyček bude nejspíš stejně, jako Vidoucích vytažených z minulosti.
Než stihnu sesumírovat v hlavě odpověď pro Ginette, zazvoní mi mobil a u zastávky přibrzdí auto.
Ginette se svalí na zadní sedačku a semkne víčka. Uhladí si vlasy dozadu. Přejede prstem po drobné jizvě na čele, těsně pod vlasy, hned u spánku.
„Vidíš tu jizvu? Když jsme se poprvé potkali, Vincent přesně popsal, jak vypadá,” řekne tiše.
Nerozumím.
„Problém je… že jsem ji tehdy ještě neměla.”