Muzeum, kapitola devatenáctá

Když řidič otáčí volantem, spočítám mu prsty na ruce. Už jsem jednou jela v pseudoautě s pseudokolegou. Tohohle člověka neznám. Nevím, zda je to dobře nebo špatně.
Jsem víc než čtyřiadvacet hodin na nohou. Nevím, zda se s řidičem a Ginette bavím o voze nebo o koze. Nevím, zda vůbec něco říkáme. Obrátím hlavu k Ginette. Má zavřené oči. V další zatáčce se sveze na stranu.
V dalším okamžiku se prudce narovná.
„Jsi v pořádku…”
„Ano.”
„Co obvykle říkáš na debriefingu, když zmizíš uprostřed zátahu?”
„Dnes se mi to stalo poprvé.”
„Včera.”
Ginette po mě nechápavě střelí pohledem.
„Je devět ráno. Stalo se to včera.”
„Nikomu nic neříkej,” šeptne Ginette francouzsky. „Jinak se s prací v terénu můžu rozloučit.”
Jestli budu lhát vlastnímu šéfovi a praskne to, můžu se s prací rozloučit já.
„Pokud budu lhát šéfovi a praskne to, můžu se s prací rozloučit já,” odpovím opatrně.
Bylo by to tak snadné. Předstírat, že s celým tím blázincem nemám nic společného.
Neobelhala bych ani sama sebe. My všichni, Ginette, Vincent, nebo Ginettin démon, já, Lyam a Veronika, jsme propojení mezi sebou. Možná jsme všichni zamotaní do jedné velké časové smyčky. Do háje. Není cesta ven.
„Řeknu ti všechno, co vím,” odpoví Ginette za moje myšlenky. „Přijď ke mně dnes po práci.”
„Myslíš, že tě pustí z nemocnice?”
„V tom případě za mnou přijď na pokoj.”