25. kapitola

Jelizaveta byla rozzlobená. Přesněji řečeno rozzuřená. Běsná. Nepříčetná vztekem. A pro jednou jí bylo úplně jedno, co by asi řekla maminka těm výrazům, jimiž momentálně (byť jen v duchu) častovala svého někdejšího kolegu. Svého až-do-dnešního-rána kolegu. Ten tak zvaný choreograf… Potlačila nutkání si odplivnout. Neví vůbec nic o tom, jak má vypadat balet. Nic!
Ostrým krokem měřila pražské ulice. Šla, kam ji nohy nesly – a pak najednou stála u dolní stanice petřínské lanovky. Teprve nahoře, když došla až pod rozhlednu si dovolila vydechnout. Chtěla si sednout, ale nakonec zůstala stát. Byl konec října a všechny lavičky nepříjemně vlhké a studené. Nepřítomně zazírala do zlatohnědých korun okolních stromů.
Co už s tím… v Národním divadle jsem dneškem definitivně skončila… o vztahu s Felixem raději snad ani nemluvit… Praha je krásná, copak o to… ale kde teď seženu angažmá… pravda, divadel je tu až až, ale všechna tak provinční… a ta nuda tady, všichni mě tu znají, není koho oslňovat… zatracený Remislav! Všechno musel zkazit, neumětel jeden! Jako by nemohl zůstat v té své Varšavě…
Nad hlavou jí přeletí holub. Když zvedne hlavu po zvuku jeho křídel, padne jí pohled na konstrukci rozhledny. Po tváři se jí rozlije jemný úsměv. Vidět tak na vlastní oči, jak moc se liší od svého pařížského vzoru…