Měli pocit, že jim problémy protékají mezi prsty jako voda. Sotva se Timothy a Andrew vrátili z průzkumné výpravy po jedné severní silnici, už je čekaly nepříjemnosti na druhé severní silnici. A to ani nemluvíme o tom, že by možná měli jít znovu do karantény.
Nebyl čas.
Ještě ani neminuli čerpací stanici, když se k nim přiřítilo kolo a smykem zastavilo.
„Jste tady!“ vyhrkl Jimmy. Rychle, pojďte!“
„Kam?“
„Támhle, támhle!“ Rozrušením se skoro zalykal a zdálo se, že z něj relevantní informace nedostanou.
„Jeď!“
Bude lepší ho následovat.
„Támhle“ očividně znamenalo po silnici kousek na sever od loděnice. Na místo, kde z jednoduché závory vybudovali místní barikádu.
Očividně.
Barikáda se ježila částečně zrezavělým farmářským náčiním svíraným v rukách místních zarputilých obyvatel. Na opačném konci barikád vládl chaos.
Strašidelně tichý chaos.
Padesát, možná víc, mátoživých přízraků se motalo po silnici. Přes barikádu se organizovaně dostat nepokoušeli, spíš jako by je vždycky znovu a znovu zarazilo, že tu vlastně je. Přiblížili se, špičatý předmět jim byl strčen do cesty, oni se zarazili, otočili, šli zpátky... a za chvíli znovu.
Jeden proces otáčení tak úplně nepochopil a namířil si to dolů ze srázu. Jeho překvapený výraz když padal by byl směšný, kdyby to celé nebylo svým způsobem děsivé.
„No tak to je pěkný,“ komentoval situaci Andrew.
Tohle byla svým způsobem určitě hrozba, ale rozhodně ne tak závažná, aby na ni vytáhli samopaly. Bylo by to jak střílení sedících kachen.
A ti útočníci... vlastně ani neútočili. Jen se motali.
„Mezitím volal Fort William. Prý se začali objevovat i na jihu; ti, co se motají, nejsou nebezpeční. Jen prý jako vymazaní, povídali. Posílají parník z Fort Augustus, dneska, možná zítra, budou je prý zatím vozit do starého opatství...“
„Děkujeme, paní Marie je hezké vás vidět už venku.“
„Hezké bylo, když potvrdili, že ta infekce se nepřenáší kousnutím, mladíku.“
Z okraje barikády se ozvalo zděšené nadechnutí.
„Tys jim to neřekla, Marie? O kapitánu Benovi? Že se nevrátil?“
„Jejda. To mi úplně vypadlo. Promiň, Molly. No, snad ještě nevyjeli; dáme jim vědět, aby se drželi při břehu a nemířili na otevřené jezero. To by snad mělo být v pořádku, ne?“
„Já jim zavolám,“ otáčel Jimmy kolo.
„Ne, radši někdo dospělý. Time, zaběhneš tam? Řekni jim o situaci na severu. Je to tu jak cedník, může se objevit kdokoli v kdekoliv a těch agresivních parchantů tam taky může být spousta. Chtělo by to posily. Další průzkumný tým...“
Timothy odběhl, s vidinou pravděpodobné polévky čekající v loděnici. Spojí příjemné s užitečným.
„A my dělat budem co?“
Andrew se poškrabal na bradě a pohlédl na mluvčího se silným cizím přízvukem. Asi jeden z turistů.
„My to tu budeme sledovat. Budeme jim bránit v průniku, pokud by chtěli náhodou proniknout. Ale jinak počkáme na ten odvoz, ti už určitě budou mít pokyny, jak postupovat.Takže do té doby - jen koukat.
„To zní jako pěkná nuda.“
„Možná. Ale nuda je dobrá.“
Po krátké domluvě se strážci barikády dohodly na směnném provozu a většina jich zmizela dělat něco užitečného. Andrew zůstal na místě; bude dobré, když bude v pohotovosti vždy aspoň jeden člověk se zbraní.
Po chvíli se vrátil Timothy a vyměnili si místa. Andrew se vydal sprovodit ze světa hráškovou polévku.
Mátoživé šourání člověku tak trochu hrálo na nervy. Situace byla o to horší, že nemohli nic dělat. Nezbývalo než čekat.
Loď dorazí až večer.
K davu, dá-li se padesát lidí nazývat davem, se tu a tam přidal další jednotlivec, vynořivší se zpoza zatáčky. Jako by je něco tímhle směrem táhlo.
A pak - změna.
Změna může být k lepšímu, ale většinou to bohužel není ten případ. Ani ten nebyl.
Místo mátoživého šourání rychlá, pružná chůze někoho, kdo jde za jistým cílem.
Normální člověk.
Rána, která poslala jednu z mátoh k zemi hovořila o opaku.
Nebo se to aspoň zdálo.
Timotky zvedl zbraň do pohotovostní polohy, ale než vystřelil, zarazil se.
„Vy hovada, vy vrazi!“ začal vykřikovat nový příchozí. Ženu jste mi... děcko mi... a krávu! Krávu jste mi úplně roztrhali na kusy! Já vás zabiju!“
Člověk.
Musí ho zachránit.
Ale zachraňovat nebyl důvod.
Napadení se nebránili. Nechali údery, aby na ně dopadaly a víceméně je ignorovali. Někteří kolem sebe začali nekoordinovaně plácat rukama. Ty z netečných osob, které byly od útoku trochu dál, na něj většinou nijak nereagovaly. Jen občas se někdo zastavil, zadíval se na probíhající napadení a jakoby zkoumal jeho smysl.
Nemohl být větší kontrast mezi těmito bezduchými stvořeními a agresivním, rychlým útočníkem, kterého potkali nedávno.
Rozdíl vyvstal ještě jasněji, když se k mumraji přidal další útočník.
Tohle člověk nebyl.
Jeho první útok mířil na hlasitě vykřikujícího útočníka rvačky. Po silném úderu se otočil kolem své osy, druhý ho poslal k zemi. Dál už pro nového příchozího nebyl zajímavý a ten se vrhnul mezi mátohy jak liška do kurníku.
Prásk!
Timothy se udiveně podíval na svou zbraň. Ale nevystřelila. Tahle ne.
Silně zasmrděl střelný prach a jeden z hlídačů barikády si mnul zápěstí ruky, která svírala perkusní pistoli.
„No co je?“ řekl na udivený pohled sousedů. „To je legální.“
„Sem ani nevěděl, žes ji vytáh, Bloome.“
„Rád bejt můžeš. Sem ho složil, hele, říkaj, že pistole, zvlášť tyhle sou pekelně nepřesný. To možná, když si je pořádně nepodepřeš, jako já. Hnedka si dobiju... necháme ho zatím ležet, ne?“
„A toho Walkerovic George taky?“
„Né, ten se hejbá, hele. Pudem ho přinýst sem. Támhle voják nás bude krejt, že jo.“
„Běžte.“
Timothy měl pocit neskutečna. A, kupodivu, i hrdosti.
Normální vesničani. Ale jen ať si někdo zkusí tuhle barikádu dobýt!
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit