Pán zla povstává

Ti dva muži jako by se vynořili z nicoty, jen několik yardů od sebe na úzké silničce ozářené měsícem. Na vteřinu strnuli bez hnutí, hůlky namířené jeden druhému na hruď; pak se poznali. Zasunuli hůlky pod pláště a vydali se ostrým krokem tím samým směrem.

„Nějaké zprávy?“ otázal se ten vyšší z nich.

„Jen ty nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Po levé straně lemovaly silničku nízké keře divokých ostružin, po pravé se tyčil vysoký pečlivě udržovaný živý plot. Dlouhé pláště pleskaly při chůzi oběma mužům kolem kotníků.

„Říkal jsem si, že jdu možná pozdě,“ ozval se Yaxley. Surové rysy jeho tváře se objevovaly a zase mizely, jak měsíc čas od času zastínily větve stromů klenoucí se nad cestou. „Bylo to trochu obtížnější, než jsem čekal. Ale doufám, že bude spokojen. Zdá se mi to, nebo ty s dobrým přijetím počítáš napevno?“

Snape přikývl, ale nepromluvil. Zahnuli vpravo na širokou příjezdovou cestu, která ze silničky odbočovala. Vysoký živý plot zabočil s nimi a táhl se do dálky až k impozantní tepané bráně, která jim zastoupila cestu. Ani jeden z nich nezvolnil krok. Oba beze slova zvedli levice v jakémsi pozdravu a prošli skrz, jako by temná ocel byla jenom dým.

Tisy ztlumily zvuk jejich kroků. Napravo cosi zašustilo. Yaxley bleskurychle vyňal svou hůlku a namířil ji nad hlavu svého společníka. Původcem zvuku byl však jen sněhobílý páv, který se procházel po vrcholku živého plotu majestátním krokem.

„Lucius vždycky věděl, jak si zařídit život. Pávi...“ Yaxley si s odfrknutím zasunul hůlku zpátky pod plášť.

Na konci rovné cesty se ze tmy vynořilo úhledné šlechtické sídlo. V sklíčkových oknech přízemí se mihotalo světlo, kdesi v temné zahradě za živým plotem zpívala fontána. Snapeovi a Yaxleymu zakřupal pod nohama štěrk, když pospíchali k vchodovým dveřím. Rozletěly se před nimi dokořán, přestože nebyl vidět nikdo, kdo by je otevřel.

Hala byla velká, potemnělá a skvěle vyzdobená. Přepychový koberec pokrýval téměř celou kamennou podlahu. Oči bledých portrétů po stěnách sledovaly Snapea a Yaxleye pohledem, když kolem nich procházeli. Oba se zarazili u těžkých dřevěných dveří vedoucích do další místnosti. Na okamžik zaváhali, pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Salon byl plný mlčících lidí, rozsazených kolem dlouhého elegantního stolu. Nábytek, který byl po pokoji normálně rozestaven, byl teď halabala rozstrkán ke stěnám. Místnost osvětloval oheň hučící v nádherném mramorovém krbu, nad kterým viselo zrcadlo ve zlatém rámu. Snape a Yaxley se na moment zarazili na prahu. Když jejich pohledy přivykly šeru, přitáhla je vzhůru ta nejpodivnější osoba na scéně: očividně bezvládná lidská postava visící nad stolem hlavou dolů. Pomaloučku se otáčela, jako by byla zavěšena na neviditelném provaze. Odrážela se v zrcadle i ve vyleštěném povrchu prázdného stolu.

Nikdo z lidí usazených pod tímto podivuhodným výjevem se na něj nedíval, kromě bledého mladíka, který seděl téměř přímo pod visícím tělem. Zdálo se, že se prostě nedokáže ubránit tomu, aby tu a tam nepohlédl vzhůru.

„Yaxleyi. Snape,“ ozvalo se vysokým jasným hlasem od čela stolu. „Málem byste přišli pozdě.“

Ten, který k nim promlouval, seděl přímo před krbem, nově příchozí z něj tedy nejprve mohli vidět jen temný obrys. Když ale přistoupili blíž, zasvítila v příšeří jeho tvář. Hadí tvář bez vlasů, se škvírami místo nosu a s rudě zářícíma očima s kočičími panenkami. Tvář tak bledá, že se zdálo, jako by vyzařovala perleťový svit.

„Severusi, sem,“ pronesl Voldemort a ukázal na židli hned po své pravici. „Yaxley si sedne vedle Dolohova.“

Oba muži se usadili na místech, jenž jim byla přidělena. Mnoho očí kolem stolu sledovalo Snapea a byl to on, kterého oslovil Voldemort jako prvního.

„Takže?“

„Můj pane, Fénixův řád má v plánu přemístit Harryho Pottera z jeho současného bezpečného úkrytu příští sobotu po setmění.“

Napětí všech kolem stolu hmatatelně vzrostlo, někteří ztuhli, jiní sebou zavrtěli s pohledy upřenými na Snapea a Voldemorta.

„V sobotu... po setmění,“ opakoval Voldemort. Jeho rudý zrak se opřel do temnoty Snapeových očí takovou silou, že mnozí z přihlížejících odvrátili tvář. Očividně se děsili myšlenky, že by tak palčivý pohled mohl popálit i je. Snape však hleděl klidně do Voldemortovy tváře a za okamžik či dva se Voldemortova ústa beze rtů zkřivila do něčeho, co snad mohl být úsměv.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází—“

„Ze zdroje, o kterém jsme spolu hovořili.“

„Můj pane.“

Yaxley se předklonil, aby dohlédl do čela stolu na Voldemorta a Snapea. Všechny tváře se na něj obrátily.

„Můj pane, já mám poněkud jiné informace.“

Yaxley se odmlčel, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval. „Bystrozor Dawlish se dal slyšet, že Potter nebude přemístěn dříve než třicátého, noc před svými sedmnáctými narozeninami.“

Snape se pousmál. „Můj zdroj mi sdělil, že mají v plánu zanechat také falešnou stopu; to musí být ono. Dawlish je bezesporu pod matoucím kouzlem. Nebylo by to poprvé, ví se o něm, že je v tomto ohledu poněkud citlivý.“

„Ujišťuji vás, můj pane, že Dawlish si byl touto informací absolutně jistý,“ ozval se Yaxley.

„Ovšemže si je jistý, jestliže na něj použili matoucí kouzlo,“ řekl Snape. „Já ujišťuji tebe, Yaxley, že Ústředí bystrozorů už nebude hrát v ochraně Pottera žádnou roli. Řád má za to, že jsme infiltrovali ministerstvo.“

„Tak Řád uhodl pro jednou něco správně, co?“ ozval se mohutný muž sedící jen kousek od Yaxleye a sípavě se zachechtal. Jeho smích našel odezvu i tu a tam kolem stolu.

Voldemort se nezasmál. Zabloudil pohledem vzhůru k postavě, která se nad nimi pomalu otáčela, jako by se ztratil v myšlenkách.

„Můj pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish je přesvědčen, že při přemístění toho kluka bude přítomná celá eskadra bystrozorů—“

Voldemort pozvedl svou dlouhou bílou ruku a Yaxley okamžitě zmlkl. Rozladěně sledoval, jak se Voldemort opět obrátil na Snapea.

„Kde hodlají toho chlapce ukrýt potom?“

„V domě jednoho z členů Řádu,“ odpověděl Snape. „Podle mého zdroje je to místo ochráněno všemi prostředky, které mohou Řád a Ministerstvo poskytnout. Obávám se, že máme jen mizivou šanci ho odtamtud dostat, jakmile už tam jednou bude, můj pane. Pokud ovšem ministerstvo do příští soboty nepadne; pak bychom zřejmě mohli identifikovat a zrušit dost obranných kouzel na to, abychom zvládnout prolomit zbytek.

„Tak co, Yaxley?“ zvolal Voldemort na druhý konec stolu. Odraz ohně mu podivně zahrál v rudých očích. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Všechny pohledy se znovu obrátily k němu. Yaxley se narovnal v ramenou. „Můj pane, v tomto ohledu mám velmi dobré zprávy. Podařilo se mi – s velkými obtížemi a po značném úsilí – uvalit kletbu Imperius na Pia Thicknesse.“

Mnoho z těch, kdo kolem Yaxleye seděli, na něj pohlédlo s uznáním; jeho soused Dolohov, muž s protáhlou zákeřnou tváří, ho poplácal po zádech.

„To je dobrý začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je jen jeden jediný muž. Než začnu jednat, musí být Brousek našimi lidmi obklopen. Jediný neúspěšný pokus o zabití ministra by mě poslal o hodný kus zpět.“

„To je jistě pravda, můj pane, ale jistě je vám známo, že Thicknesse se jako vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů nestýká pravidelně jen s ministrem, ale také s vedoucími ostatních odborů ministerstva. Jestliže teď máme pod kontrolou tak vysoce postavenou osobu, bude myslím jednoduché podrobit si i ostatní – a ti pak mohou společně přichystat svržení Brouska.

„Pakliže ovšem nebude náš přítel Thicknesse odhalen dřív, než se mu podaří přesvědčit ostatní,“ řekl Voldemort. „Ať tak nebo tak, zdá se být nepravděpodobné, že budu mít ministerstvo v rukách do příští soboty. Jestliže se toho chlapce nemůžeme zmocnit v cíli jeho cesty, musíme tak učinit během ní.“

„Tady jsme nepochybně ve výhodě, můj pane,“ prohlásil Yaxley, který byl očividně rozhodnut vydobýt si alespoň nějakou porci ocenění. „V odboru pro kouzelnou přepravu máme teď nasazeno hned několik lidí. Jestliže se Potter bude chtít přemístit nebo použije letaxovou síť, budeme o tom okamžitě vědět.“

„Ani jedno z toho nemá v plánu,“ ozval se Snape. „Řád se rozhodl vyvarovat se jakékoli formy cestování, kterou ministerstvo kontroluje nebo regululuje. Nedůvěřují už ničemu, co je s ministerstvem spojeno.

„Tím lépe,“ řekl Voldemort. „Potter bude muset cestovat otevřeně – a bude mnohem jednodušší se ho zmocnit.“ Opět zvedl zrak k zvolna se otáčejícímu tělu a pokračoval: „Toho chlapce si beru osobně na starost. Vždy, když jde o Harryho Pottera, se dělá příliš mnoho chyb. Některé z nich mám na svědomí já. Za to, že Potter žije, mohou mnohem více mé omyly než jeho úspěchy.

Společnost kolem stolu ho sledovala s obavami. Z tváře každého z nich se dal vyčíst strach, že by za Potterovu pokračující existenci mohl být obviněn někdo z nich. Ale Voldemort jako by mluvil spíše sám k sobě než ke svým společníkům, pohled stále upřený na bezvládné tělo nad svou hlavou.

„Nebyl jsem dostatečně obezřetný. Také mi nepřálo štěstí a náhoda, ti zrádci všech plánů krom těch nejlepších. Ale teď jsem moudřejší. Rozumím věcem, kterým jsem před tím nerozuměl. Já musím být tím, kdo zabije Harryho Pottera – a já ho také zabiji.“