Pán zla na vzestupu

Na úzké cestě zalité měsíčním světlem se nedaleko od sebe zčistajasna objevili dva muži. Chvíli stáli bez hnutí s napřaženými hůlkami, ale poté, co jeden druhého poznali, schovali hůlky pod plášť a vykročili společně stejným směrem.

„Nějaké novinky?“ zeptal se ten vyšší z nich.

„Ty nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Cestu lemovalo po levé straně nízké divoké ostružiní a po pravé vysoký, pečlivě zastřižený živý plot. Při rázné chůzi pleskaly mužům dlouhé pláště okolo kotníků.

„Myslím, že já mohu přijít pozdě,“ podotkl Yaxley. Hrubé rysy jeho tváře se objevovaly a mizely, jak mezi větvemi stromů pronikalo měsíční světlo. „Bylo to trochu složitější, než jsem čekal. Ale doufám, že bude spokojen. Víte jistě, že váš příchod bude v pořádku?“

Snape přikývl, ale nerozváděl to. Zahnuli doprava na příjezdovou cestu, která z pěšiny odbočovala. Vysoký živý plot se stočil také a pokračoval dál přerušený pouze impozantní železnou bránou, která přehrazovala cestu. Nikdo z mužů nepřerušil chůzi: tiše pozvedli levou paži na způsob pozdravu a poté prošli přímo skrz bránu, jako kdyby tmavý kov byl jen kouřová iluze.

Zvuk jejich kroků ztlumilo tisové houští. Někde po pravé straně se ozvalo zašustění: Yaxley vytáhl znovu hůlku a namířil ji přes hlavu svého společníka, ale původcem zvuku nebyl nikdo jiný než čistě bílý páv, který si vykračoval po vršku plotu.

„Lucius si vždycky žil dobře. Pávi…“ odfrkl si Yaxley a zastrčil hůlku zpět pod plášť.

Na konci rovné cesty se ze tmy vynořilo přepychové rodinné sídlo. Ve sklech přízemních oken se blyštěla světla a kdesi v temné zahradě tryskala za keři fontána. Pod nohami jim zaskřípěl písek a když se Snape a Yaxley přiblížili ke vstupním dveřím, křídla dveří se před nimi sama rozevřela, ačkoliv se jich viditelně nikdo nedotkl.

Hala byla prostorná, matně osvětlená a luxusně zařízená, přepychový koberec pokrýval většinu kamenné podlahy. Na zdi visely portréty, jejichž oči v bledých tvářích pozorovaly Snapea a Yaxleyho, jak dlouhými kroky kráčejí podél nich. Oba muži se zastavili před těžkými dřevěnými dveřmi vedoucími do sousední místnosti a krátce zaváhali. Poté Snape stiskl kliku z bronzu.

Místnost byla plná tichých osob, které seděly u dlouhého zdobeného stolu. Obvyklé vybavení pokoje bylo nedbale odsunuto ke zdi. Osvětlení vycházelo z ohně, který plápolal ve velkolepém krbu s mramorovou římskou zvýrazněnou zlaceným zrcadlem. Snape a Yaxley postávali chvíli na prahu. Jakmile jejich oči přivykly nedostatku světla, upoutala jejich pozornost nejdůležitější postava scény: lidské tělo, pravděpodobně v bezvědomí, které viselo nad stolem hlavou dolů a pomalu se otáčelo, jako kdyby bylo zavěšeno na neviditelném provaze, a odráželo se v zrcadle a na prázdném lesklém povrchu stolu. Nikdo z lidí usazených pod touto neobvyklou podívanou si ho nevšímal, až na bledého mladého muže sedícího téměř přímo pod ním. Vypadalo to, že není schopen ubránit se opakovanému letmému pohledu.

„Yaxley, Snape,“ ozval se vysoký, jasný hlas z čela tabule. „Jdete téměř pozdě.“

Mluvčí seděl přímo před krbem, takže pro nově příchozí bylo obtížné rozeznat víc než jeho siluetu. Ale jakmile přistoupili blíž, z šera se vynořila tvář, hladký, hadí obličej se štěrbinami místo nosních dírek a lesknoucíma se rudýma očima s úzkými svislými panenkami. Byl tak bledý, že se zdálo, jako by vydával perleťový lesk.

„Severusi, sem,“ řekl Voldemort a ukázal na nejbližší sedadlo po své pravé ruce. „Yaxley – vedle Dolohova.“

Oba muži zaujali přidělená místa. Většina očí okolo stolu sledovala Snapea a byl to také on, ke kterému Voldemort promluvil jako k prvnímu.

„Nuže?“

„Můj Pane, Fénixův řád má v úmyslu přesunout Harryho Pottera z místa jeho nynějšího úkrytu příští sobotu o půlnoci.“

Pozornost osob okolo stolu viditelně vzrostla, někteří ztuhli, jiní zneklidněli, a všichni se soustředili na Snapea a Voldemorta.

„Sobota… o půlnoci,“ zopakoval Voldemort. Jeho rudé oči se soustředily na Snapeovu černou postavu s takovou intenzitou, že se někteří z přihlížejících raději zahleděli stranou, neboť se podle všeho báli, že by oni sami mohli být zasaženi krutostí tohoto pohledu.

„Správně, přesně tak. A tato informace pochází – ze zdroje, o kterém jsme mluvili,“ dodal Snape.

„Můj Pane.“

Yaxley se naklonil dopředu a pohlédl přes stůl na Voldemorta a Snapea. Tváře všech se obrátily k němu.

„Můj Pane, já jsem slyšel něco jiného.“

Yaxley vyčkával, ale Voldemort mlčel, proto se rozhodl pokračovat: „Dawlishovi, tomu bystrozorovi, uklouzlo, že Potter nebude přesunut až do třicátého, do noci, kdy mu bude sedmnáct.“

Snape se pousmál.

„Můj zdroj mi řekl, že existují falešné plány, tohle musí být ono. Nepochybně byl Dawlish pod vlivem Matoucího kouzla. Nebylo by to poprvé, je známo, že je snadno ovlivnitelný.“

„Ujišťuji vás, můj Pane, že Dawlish působil naprosto soustředěně,“ řekl Yaxley.

„Jestliže šlo o Matoucí kouzlo, přirozeně byl soustředěný,“ řekl Snape. „Ujišťuji vás, Yaxley, že v ochraně Harryho Pottera nebude hrát kancelář bystrozorů hlavní roli. Řád věří, že jsme pronikli na ministerstvo.“

„Že by měl Řád pro jednou pravdu?“ nadhodil muž sedící nedaleko od Yaxleye. Sípavě se zachichotal, až se to neslo podél stolu tam a zpátky.

Voldemort se nesmál. Jeho pohled stoupal nahoru k tělu, které se pomalu otáčelo nad nimi, a zdálo, že je ztracen v myšlenkách.

„Můj Pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish věří, že přepravy toho kluka se zúčastní všichni bystrozoři--“

Voldemort pozvedl bílou ruku. Yaxley okamžitě ustoupil a rozčileně sledoval, jak se Pán zla obrací zpět ke Snapeovi.

„Kde se chystají ukrýt toho chlapce příště?“

„V domě někoho z Řádu,“ odpověděl Snape. „Podle mého zdroje má to místo všechnu možnou ochranu, kterou mohli Řád a ministerstvo poskytnout. Myslím, můj Pane, že je jen malá šance získat ho poté, až tam dorazí – samozřejmě pokud by ministerstvo do příští soboty nepadlo, což by nám umožnilo vypátrat a zrušit dostatek kouzel a zlomit ty ostatní.“

„Nuže, Yaxley,“ zvolal Voldemort přes stůl a v rudých očích se podivně blýskly ohnivé plamínky. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Všechny hlavy se opět otočily. Yaxley se narovnal.

„Můj Pane, v tomto případě mám dobré zprávy. Uspěl jsem – s obtížemi a po velkém úsilí – při použití kouzla Imperius na Pia Thicknesse.“

Mnoho z těch, kteří seděli okolo Yaxleyho, ohromeně vzhlédlo a jeho soused Dolohov, muž s podlouhlou svraštělou tváří, ho poplácal po zádech.

„Je to začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Thicknesse je jen jeden muž. Před tím, než zaútočím, musí být Brousek obklopen našimi lidmi. Jediný neúspěšný útok na běh ministerstva by mne vrátil o velký kus zpět.“

„Ano – můj Pane, to je pravda – ale jak víte, že šéf oddělení Prosazování magických práv Thicknesse je v pravidelném kontaktu nejen s ministrem osobně, ale také s vedoucími všech dalších oddělení ministerstva. Bude teď, když máme tak vysoce postaveného úředníka pod naší kontrolou, myslím snadné podrobit si další a oni pak mohou všichni společně sesadit Brouska.“

„Pokud náš přítel Thicknesse nebude objeven před tím, než zpracuje ostatní,“ řekl Voldemort. „V každém případě zůstává nepravděpodobné, že by bylo ministerstvo do příští soboty moje. Jestliže nemůžeme toho kluka zajmout v cíli, pak to musíme udělat během cesty.“

„V tom jsme ve výhodě, můj Pane,“ řekl Yaxley, který se rozhodl, že si přisvojí část uznání. „Máme několik lidí nasazených v Oddělení magické přepravy. Jestliže se Potter přemístí nebo použije letaxovou síť, budeme to okamžitě vědět.“

„Neudělá ani jedno,“ řekl Snape. „Řád se vyvaruje jakékoliv formy přepravy, která je kontrolovaná nebo regulovaná ministerstvem. Mají podezření ke všemu, co má co dělat s nějakým konkrétním místem.“

„To je ještě lepší,“ řekl Voldemort. „Přesune se tedy pod širým nebem. Bude mnohem snazší ho unést.“

Voldemort znovu pohlédl vzhůru na pomalu se otáčející tělo a pokračoval: „Půjdu si pro toho kluka osobně. V souvislosti s Harry Potterem došlo k mnoha omylům. Některé z nich byly mé vlastní. Ten Potter žije víc kvůli mým chybám než díky svým úspěchům.“

Společnost okolo stolu ustrašeně sledovala Voldemorta, všichni tonuli v obavách, že by mohli být obviněni z toho, že Potter dosud žije. Ale Voldemort zřejmě mluvil víc sám k sobě než k ostatním a oslovoval bezvědomé tělo nad sebou.

„Byl jsem neopatrný, a tak štěstí a náhoda, tihle škůdci všeho, zmařily i ty nejlépe připravené plány. Ale teď vím víc. Chápu věci, které jsem dřív nechápal. Já musím být tím, kdo zabije Harryho Pottera, a já to udělám.“