Vzestup Temného pána

Na úzké polní cestě osvětlené měsícem se pár yardů od sebe zčistajasna objevili dva muži. Asi vteřinu stáli nehybně a mířili si hůlkami na hruď. Když se však zpoznali, uklidili hůlky pod plášť a hbitě vykročili stejným směrem.

„Výsledek?“ zeptal se ten vyšší.

„Pozitivní,“ odpověděl Severus Snape.

Nalevo cestu lemovalo nízké divoké ostružiní, napravo vysoký udržovaný živý plot. Muži pochodovali, dlouhé pláště jim vlály kolem kotníků.

„Už jsem si myslel, že přijdu pozdě,“ prohodil Yaxley. Na tváři se mu míhaly stíny a střídavě zakrývaly a odkrývaly mužovy strohé rysy, jak větve stromů klonících se nad cestou překážely měsíčnímu svitu. „Bylo to složitější, než jsem očekával. Ale doufám, že bude spokojený. Takže věříš, že tě přijme kladně?“

Snape přikývl, ale nic neupřesnil. Stočili se doprava na širokou příjezdovou cestu, která se k polní cestě šikmo připojovala. Živý plot zatočil zároveň s nimi a odbíhal dál, daleko za bránu z tepané oceli, co stála mužům v cestě. Ani jeden nezpomalil: oba v tichosti zvedli levou paži v jakémsi gestu a prošli skrze tmavý kov jakoby to byl kouř.

Tisový živý plot tlumil zvuk kroků. Napravo něco zašelestilo. Yaxley opět vytáhl hůlku a zamířil jí ponad hlavou svého společníka, ale ukázalo se, že zvuk nevydávalo nic jiného, než bílo-bílý páv, který se vznešeně natřásal nahoře na živém plotě.

Vždycky si dopřál, Lucius. Pávi...“ Yaxley si odfrkl a zastrčil hůlku zpět pod plášť.

Na konci příjezdové cesty ze tmy vyrůstal pohledný zámek, světlo probleskovalo diamantem vyplněnými okny v přízemí. Odněkud z tmavé zahrady za plotem bylo slyšet fontánu. Štěrk praskal pod nohama, jak Snape a Yaxley spěchali k předním dveřím. Dveře se ihned vklopily dovnitř, aniž by jim kdo viditelný pomohl.

Vstupní hala velká, tlumeně osvícená a přepychově vyzdobená, s velkolepým kobercem, který zakrýval velkou část kamenné podlahy. Oči patřící bledým obličejům sledovaly Snapea a Yaxleyho, jak kráčeli podél zdi, na které podobizny visely. Muži zastavili u těžkých dřevěných dveří, které vedly do vedlejšího pokoje. Zlomek sekundy zaváhali a potom Snape stisknul bronzovou kliku.

Salon byl plný tichých lidí, všichni seděli za dlouhým zdobeným stolem. Původní nábytek pokoje byl nedbale nahrnutý u zdí. Místnost osvětloval oheň, který hlučel pod hezkou mramorovou krbovou římsou zvýrazněnou pozlaceným zrcadlem. Snape a Yaxley se na chvíli zarazili na prahu. Když si oči zvykly na nedostatek světla, upoutalo je vzezření zvláštní i vzhledem k neobvyklosti celého výjevu: zjevně bezvědomé lidské tělo viselo nad stolem hlavou dolů a pomalu se otáčelo, jakoby zavěšené na neviditelném laně. Odráželo se v zrcadle i na vyleštěné ploše prázdného stolu pod sebou. Nikdo z lidí kolem stolu tělu nevěnoval pozornost kromě bledého mladíka, který seděl téměř přesně pod ním. Zdálo se, že se nedokáže ovládnout a pohledem pravidelně snad každou minutu střílel nahoru.

„Yaxley, Snape,“ ozval se mocný, zřetelný hlas od čela stolu. „Jdete téměř příliš pozdě.“

Řečník seděl přímo před krbem, takže bylo pro nově příchozí ze začátku těžké rozeznat víc než siluetu. Nicméně když se přiblížili, do očí je praštila bezvlasá hlava s zasmušilým, hadovitým obličejem, se štěrbinami místo nosních dírek a se zářícíma červenýma očima. Zornice se táhly vertikálně. Byl tak bledý, až se zdálo, že vyzařuje perleť.

„Severus sem,“ Voldemort ukázal na místo po své pravici. „Yaxley – vedle Dolohova.“

Oba muži se posadili na vyhrazená místa. Většina očí kolem stolu sledovala Snapea a Voldemort k němu také začal mluvit jako k prvnímu.

„Tedy?“

„Můj Pane, Fénixův řád zamýšlí přesunout Harryho Pottera ze současného bezpečného místa příští sobotu za soumraku.“

Zájem okolosedících zřetelně stoupl: někteří znehybněli, jiní se zavrtěli a všichni zírali na Snapea a Voldemorta.

„V sobotu...za soumraku,“ opakoval Voldemort. Červené oči se opřely do Snapeových černých takovou silou, že se někteří diváci raději podívali jinam, zřejmě z obavy, že by se mohli popálit sami. Avšak Snape pohled klidně oplatil a po chvíli se Voldemortova bezertá ústa zkroutila do něčeho, co vzdáleně připomínalo úsměv.

„Dobře. Velmi dobře. A informace pochází-“

„-od zdroje, o kterém jsme diskutovali,“ dodal Snape.

„Můj Pane.“

Yaxley se předklonil, aby přehlédl celý dlouhý stůl a viděl na Voldemorta i Snapea. Otočily se k němu všechny hlavy.

„Můj Pane, mé informace se liší.“

Yaxley čekal, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval: „Dawlish – bystrozor - uklouzlo mu, že Potter nebude přesunut až do třicátého – tu noc, než mu bude sedmnáct.“

Snape se usmál.

„ Můj zdroj prozradil, že se chystá falešná stopa, toto bude ono. Na Dawlishe bylo bezpochyby použito matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, dobře se ví, jak snadno je ovlivnitelný.“

„Ujišťuji vás, můj Pane, Dawlish si byl zcela jistý,“ bránil se Yaxley.

„Pokud byl někým zmaten, samozřejmě, že si byl jistý,“ řekl Snape. Já ale ujišťuji tebe, Yaxley, že Bystrozorský úřad už do ochrany Harryho Pottera nebude smět zasahovat. Řád se domnívá, že jsme infiltrovali ministerstvo.“

„Tak v tom má Řád výjimečně pravdu, že?“ ozval se zavalitý muž kousek od Yaxleyho. Sípavě se zachechtal a několik dalších se k němu přidalo.

Voldemort se ani neusmál. Pohled mu zabloudil k otáčejícímu se tělu nad stolem a zdál se být ztracen v myšlenkách.

„Můj Pane,“ pokračoval Yaxley, „Davlish se domnívá, že chlapce bude přesouvat velká skupina bystrozorů-“

Voldemort zvednul velikou bledou ruku a Yaxley náhle ztichl. Rozmrzele sledoval, jak se Voldemort obrací zpět ke Snapeovi.

„Kam plánují chlapce schovat?“

„Do domu nějakého člena Řádu,“ odpověděl Snape. „To místo bylo, podle zdroje, začarováno veškerými ochrannými kouzly, jaká můžou ministersto a Řád společně zajistit. Podle mě je jen malá naděje, že chlapce dostaneme po přesunu, můj Pane. Ledaže ministerstvo padne do příští soboty, přirozeně. To by nám umožnilo rozpoznat a zrušit většinu zaklínadel a ta zbývajíci už bychom prolomili.“

„Nuže, Yaxley?“ Voldemort zvolal přes stůl, v červených očích se mu divně lesklo světlo ohně. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Hlavy se znovu otočily. Yaxley se narovnal.

„Můj Pane, nesu dobré zprávy, co se týče ministerstva. Dokázal jsem – s potížemi a díky velkému úsilí – dostat Pia Mocného pod kletbu Imperius.

Skupina lidí v blízkosti Yaxleyho se zatvářila ohromeně a jeho soused, Dolohov – muž s podlouhlým, pokrouceným obličejem – ho poplácal po rameni.

„Je to začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Mocný je zatím sám. Než začnu jednat, musíme obklíčit Brouska. Jediný nepovedený atentát na ministra mě zdrží na dlohou dobu.“

„Ano – máte pravdu, Můj Pane – ale víte, Mocný se jako vedoucí Oddělení pro prosazování magického práva pravidelně stýká nejen s panem ministrem, ale i s vedoucími z dalších oddělení ministerstva. Myslím, že teď, když máme v moci tak vysoce postaveného funkcionáře, bude vcelku jednoduché ovládnout i ostatní. A pro větší skupinu lidí už bude snadné Brouska porazit.“

„Pokud se nezjistí, že Mocný je naše loutka, než stihne zpracovat ostatní,“ podotkl Voldemort. „Rozhodně je ale nepravděpodobné, že si ministerstvo podmaníme do příští soboty. A protože nebude možné chytit chlapce po přesunu, musíme ho dostat při přesunu.“

„V tom případě jsme ve výhodě, můj Pane,“ ozval se opět Yaxley, zřejmě odhodlaný získat pochvalu za každou cenu. „Máme teď pod palcem několik lidí v Oddělení magické přepravy. Pokud se Potter přemístí, či použije letaxovou síť, ihned se to dozvíme.“

„Ani jeden z těchto způsobů nevyužije,“ řekl Snape. „Řád se vyhne jakémukoli způsobu dopravy, který kontroluje či usměrňuje ministerstvo. Nevěří už ničemu, co se ministerstva byť jen trochu týká.“

„Tím líp,“ prohlásil Voldemort. „Bude se muset pohybovat pod širým nebem. Tak ho bude mnohem jednodušší zajmout.“

Voldemort opět vzhlédl k pomalu se točícímu tělu a pokračoval: „O chlapce se postarám já osobně. Zatím vždy, když se akce týkala Harryho Pottera, objevilo se příliš mnoho chyb a omylů. Některé byly i moje vlastní. Že Harry Potter stále žije, je spíše důsledkem mých omylů, než jeho vítězství.“

Shromáždění Voldemorta sledovalo s obavami. Očividně se báli, že je Voldemort obvinění z toho, že Harry Potter stále přežívá. Ale Voldemort mluvil spíše k sobě, než k ostatním, alespoň pokud se tak dalo soudit řeči, kterou adresoval jakoby bezvědomému tělu nad sebou.

„Choval jsem se lehkomyslně, a tak mi plány překazila náhoda a cizí štěstí, časté to příčiny nepromyšlených plánů. Poučil jsem se ze svých chyb. Chápu věci, které jsem dřív nechápal. Já osobně musím Harryho Pottera zabít a tak to také udělám.