Pán zla povstává

Ti dva muži se zjevili odnikud pár metrů od sebe na úzké, měsíčním světlem zalité cestě. Na vteřinu stáli docela nehybně, hůlky namířené jeden druhému na hruď; pak, když se poznali, hůlky strčili do plášťů a ostrou chůzí se vydali jedním směrem.

„Novinky?" zeptal se ten vyšší.

„Ty nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Po levé straně cestu lemovalo divoké nízké ostružiní a po pravé straně vysoký, úhledně zastřižený živý plot. Jak rázovali kupředu, dlouhé pláště jim poletovaly kolem kotníků.

„Už jsem myslel, že se zpozdím,“ řekl Yaxley a jeho tupé rysy mizely a zase se objevovaly, jak přesahující větve stromů stály v cestě světlu měsíce. „Bylo to trochu ošidnější, než jsem čekal. Doufám ale, že bude spokojený. Ty vypadáš jistý, že budeš přijat dobře?“

Snape přikývl, ale nerozvinul to. Zabočili doprava na širokou příjezdovou cestu, která vedla pryč od pěšiny. Vysoký živý plot zahnul s nimi a ubíhal do dálky za působivou dvoukřídlou kovanou branou, která mužům stála v cestě. Ani jeden nezpomalil: oba mlčky zvedli levé paže v jakémsi pozdravu a prošli rovnou skrz, jako by ten tmavý kov byl dým.

Tisový plot tlumil zvuk jejich kroků. Odněkud zprava se ozval šramot: Yaxley zase vytáhl hůlku a namířil jí přes hlavu svého společníka, ale ukázalo se, že ten hluk způsobil jen čistě bílý páv, který si majestátně vykračoval po koruně živého plotu.

„Lucius si vždycky dopřával. Pávi... “ Yaxley s odfrknutím zastrčil svoji hůlku zpátky pod plášť.

Ze tmy na konci příjezdové cesty se vynořilo pěkné panské sídlo a v kosočtverečných tabulkách přízemních oken se odrážela světla. Někde v zšeřelé zahradě za živým plotem zpívala fontána. Snapeovi a Yaxleymu křupaly pod nohama kamínky, jak spěchali ke vstupním dveřím, které se před nimi rozlétly dovnitř, ačkoliv nebylo vidět, že by je někdo otevíral.

Hala byla velká, spoře osvětlená a přepychově zdobená s nádherným kobercem téměř přes celou kamennou podlahu. Snapea a Yaxleyho halou sledovaly oči portrétů bledých lidí. Oba se zastavili před těžkými dřevěnými dveřmi, které vedly do další místnosti, na vteřinu zaváhali a pak Snape stiskl bronzovou kliku.

Salón byl plný mlčících lidí usazených kolem dlouhého vyšperkovaného stolu. Ostatní nábytek byl nedbale odsunutý podél stěn. Osvětlení dodával plápolající oheň ve skvostném krbu, nad kterým viselo zlacené zrcadlo. Snape a Yaxley na okamžik zůstali na prahu. Jak si jejich oči zvykaly na nedostatek světla, přitáhla je ta nejpodivnější část celé scény: lidská postava, očividně v bezvědomí, zavěšená hlavou dolů nad stolem, jež se pomalu otáčela, jako pověšená na neviditelném provazu, a odrážela se v zrcadle a v naleštěném povrchu stolu pod sebou. Nikdo z těch, kdo pod touhle neobyčejnou podívanou seděli, se na ni nedíval, až na bledého mladíka, který seděl téměř přímo pod ní. Jako by se nedokázal udržet, aby co minutu nevzhlédl.

„Yaxley. Snape,“ pravil vysoký jasný hlas z čela stolu. „Jdete téměř pozdě.“

Mluvčí seděl přímo před krbem, takže nově příchozí mohli zprvu jen stěží rozeznat víc než pouhou siluetu. Ovšem jak se blížili, jeho tvář svítila šerem, bezvlasá, hadí, se škvírami místo nosních dírek a s třpytícíma se rudýma očima s kolmými zorničkami. Byl tak bledý, až se zdálo, že z něj vyzařuje perlový svit.

„Severusi, tady,“ řekl Voldemort a ukázal na místo hned po své pravici. „Yaxley, vedle Dolohova.“

Muži se usadili na přidělená místa. Většina očí kolem stolu sledovala Snapea a jej Voldemort oslovil jako prvního.

„Tak?“

„Můj pane, Fénixův řád má v úmyslu přesunout Harryho Pottera z jeho současného útočiště příští sobotu při západu slunce.“

Zájem kolem stolu hmatatelně vzrostl: někteří ztuhli, jiní si poposedli a všichni upírali zrak na Snapea a Voldemorta.

„V sobotu... při západu slunce,“ zopakoval Voldemort. Jeho rudé oči se zadívaly do Snapeových černých s takovou intenzitou, že někteří přihlížející odvrátili zrak, zjevně ze strachu, že by je samotné dravost toho pohledu mohla sežehnout. Snape však Voldemortovi pohled klidně oplácel a Voldemortova bezretá ústa se za pár okamžiků zkroutila v jakémsi úsměvu.

„Dobře. Velmi dobře. A tato informace pochází –“

„Ze zdroje, který jsme probírali,“ řekl Snape.

„Můj pane.“

Yaxley se předklonil, aby se přes stůl podíval na Voldemorta a Snapea. Všechny tváře se otočily k němu.

„Můj pane, já slyšel něco jiného.“

Yaxley čekal, ale Voldemort nepromluvil, a tak pokračoval: „Dawlishovi, tomu bystrozorovi, uklouzlo, že Pottera nebudou přesouvat až do třicátého, noc před tím, než mu bude sedmnáct.“

Snape se usmíval.

„Můj zdroj mi říkal, že je v plánu vypustit falešnou stopu; tohle musí být ona. Nepochybně na Dawlishe seslali matoucí kouzlo. Nebylo by to poprvé, ví se, že je k němu náchylný.“

„Ujišťuju vás, můj pane, Dawlish vypadal, že si je docela jistý,“ řekl Yaxley.

„Jestliže byl zasažen matoucím kouzlem, samozřejmě že si je jistý,“ řekl Snape. „Já ujišťuju tebe Yaxley, oddělení bystrozorů už nebude v ochraně Harryho Pottera hrát žádnou roli. Řád je přesvědčený, že jsme na ministerstvo pronikli.“

„Tak to má Řád aspoň něco dobře, co?“ řekl zavalitý muž usazený kousek od Yaxleyho; jeho sípavé uchechtnutí se tu a tam kolem stolu dočkalo ozvěny.

Voldemort se nesmál. Jeho pohled zabloudil vzhůru k tělu, které se nad nimi pomalu otáčelo, a zdálo se, že je ztracený v myšlenkách.

„Můj pane,“ pokračoval Yaxeley, „Dawlish věří, že toho kluka bude stěhovat celá skupina bystrozorů –“

Voldemort zvedl velkou bílou ruku a Yaxley okamžitě ztichl a záštiplně se díval, jak se Voldemort obrací zpět ke Snapeovi.

„Kde toho chlapce skryjí potom?“

„Doma u jednoho z členů Řádu,“ řekl Snape. „Tomu místu se dostalo, podle mého zdroje, veškeré ochrany, kterou Řád a ministerstvo mohou poskytnout. Řekl bych, že je malá pravděpodobnost zajmout ho, jakmile bude tam, můj pane, pokud ovšem ministerstvo do příští soboty nepadne, což by nám mohlo dát příležitost odhalit a zrušit dost zaklínadel, abychom se mohli prolomit zbytkem.“

„Nuže, Yaxley?“ zavolal Voldemort na druhý konec stolu a světlo ohně mu zvláštně blýskalo v očích. „Padne ministerstvo do příští soboty?“

Opět se všechny hlavy otočily. Yaxley narovnal ramena.

„Můj pane, v tomto ohledu mám dobré zprávy. Podařilo se mi – s obtížemi a po velkém snažení – seslat na Piuse Tlouštíka kletbu Imperius.“

Na mnohé z těch, co seděli kolem něj, to udělalo dojem; jeho soused Dolohov, muž s dlouhou zkřivenou tváří, ho poplácal po zádech.

„To je začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Tlouštík je jen jeden člověk. Brousek musí být našimi lidmi obklopen, než budu jednat. Jeden neúspěšný pokus o ministrův život mě vrátí o velký kus zpátky.“

„Ano – můj pane, to je pravda –, ale jako vedoucí odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů přichází Tlouštík do styku nejen se samotným ministrem, ale taky s vedoucími ostatních odborů. Bude myslím snadné, teď když máme v moci tak vysoce postaveného úředníka, podřídit si ostatní, a pak můžou všichni společně usilovat o Brouskovo svržení.“

„Nebude-li náš přítel Tlouštík odhalen dřív, než na naši stranu přivede ostatní,“ řekl Voldemort. „Každopádně zůstává nepravděpodobné, že bude ministerstvo moje do příští soboty. Jestliže se toho chlapce nemůžeme dotknout v jeho cíli, musíme to udělat cestou.“

„Tam jsme ve výhodě, můj pane,“ řekl Yaxley, který se zdál rozhodnutý utržit aspoň část uznání. „V odboru pro magickou přepravu teď máme nasazeno několik lidí. Jestli se Potter bude přemisťovat nebo použije letaxovou síť, okamžitě se to dozvíme.“

„Neudělá ani jedno,“ řekl Snape. „Řád se vyhýbá veškerým způsobům přepravy, na které dohlíží nebo které nějak reguluje ministerstvo; nedůvěřují všemu, co s ním má něco společného.“

„Tím lépe,“ řekl Voldemort. „Bude se muset přesunout otevřeně. Tak bude daleko jednodušší ho zajmout.“

S očima opět zvednutýma k pomalu se otáčejícímu tělu Voldemort navázal: „Postarám se o toho kluka osobně. Co se Harryho Pottera týče, došlo k příliš mnoha chybám. Některé z nich byly moje. Potter je naživu spíš díky mým omylům, než díky svým triumfům.“

Společnost kolem stolu se na Voldemorta nejistě zadívala a každý se, soudě dle jejich výrazů, bál, že by mu mohlo být kladeno za vinu, že Harry Potter dál přežívá. Voldemort však podle všeho hovořil spíš k sobě než k nim a obracel se na bezvědomé tělo nad sebou.

„Byl jsem lehkomyslný, a tak se mi do cesty postavily štěstí a náhoda, ti ničitelé všech kromě těch nejlépe spředených plánů. Ale už jsem se poučil. Chápu věci, které jsem dosud nechápal. Já musím být ten, kdo zabije Harryho Pottera, a také budu.“