Vzestup Pána zla

Na úzké cestě, zalité měsíčním světlem, se zdánlivě odnikud vynořili dva muži, jen pár yardů od sebe. Na vteřinu zůstali tiše stát, hůlky namířené na hrudník toho druhého. Když se navzájem poznali, skryli hůlky pod pláště a rychle vyrazili stejným směrem.

„Novinky?“ zeptal se vyšší z nich.

„Ty nejlepší,“ odpověděl Severus Snape.

Cestu z levé strany lemovalo nízké divoké ostružiní a zprava vysoký, pečlivě zastřižený živý plot.

Jak muži spěchali kolem, pláště se jim vlnily kolem kotníků.

„Už jsem myslel, že přijdu pozdě,“ řekl Yaxley; strohé rysy jeho obličeje se střídavě objevovaly a zase mizely, jak větve stromů nad nimi místy nepropouštěly měsíční světlo.

„Bylo to trochu složitější, než jsem čekal, ale doufám, že bude spokojený. Vypadá to, že ty jsi si svým dobrým přijetím jistý?“

Snape přikývl, ale dál to nerozváděl. Zahnuli doprava na širokou příjezdovou cestu, která odbočovala z té původní. Vysoký živý plot se také stočil a ubíhal až do prostoru za impozatní dvoukřídlou bránou z tepaného kovu, jež jim přehrazovala cestu. Ani jeden z nich se nezastavil; v tichosti pozvedli levé paže jako k pozdravu a prošli přímo skrz temný kov, jako by to byl jen kouř.

Živý plot z tisů tlumil zvuk jejich kroků. Někde vpravo od nich se ozvalo zašelestění; Yaxley vytáhl hůlku a namířil ji přes hlavu svého společníka, ale ukázalo se, že zdrojem toho hluku byl jen bělostný páv, vykračující si po tisových vrcholcích.

„Vždycky si žil tak trochu nad poměry, náš Lucius. PÁVI…“ Yaxley s pohrdavým odfrknutím schoval hůlku zpátky pod plášť.

Na konci rovné cesty se ze tmy vynořilo úhledné panské sídlo, z jehož přízemních vitrážových oken se do okolí rozlévalo měkké světlo. Někde ve ztemnělé zahradě za živým plotem šuměla fontána. Štěrk skřípal Snapeovi a Yaxleymu pod nohama, jak spěchali k vchodovým dveřím, které se s jejich příchodem otevřely, ačkoli se jich očividně nikdo ani nedotkl.

Tlumeně osvětlená hala byla rozlehlá a přepychově zařízená, s kamennou podlahou, pokrytou skvostným kobercem. Snape a Yaxley kráčeli dál, sledováni očima bledých obličejů z portrétů visících na zdech.U těžkých dřevěných dveří, vedoucích do další místnosti, se oba muži na okamžik zastavili a když se jim zklidnil tep, Snape stiskl bronzovou kliku.

Přijímací pokoj byl plný zamlklých lidí, sedících u dlouhého, zdobeného stolu. Původní nábytek stál bez ladu a skladu odsunutý ke stěnám. Místnost ozařovalo světlo praskajícího ohně z krbu s krásnou mramorovou římsou, korunovanou zrcadlem ve zlaceném rámu. Snape a Yaxley se na chvilku zdrželi na prahu. Jak si jejich oči zvykaly na příšeří, začala je přitahovat podivná scéna: nad stolem visela hlavou dolů lidská postava, zjevně v bezvědomí, zvolna se otáčela, jako by byla svázaná neviditelnými provazy, a její obraz se odrážel v zrcadle i v nezakrytém, naleštěném povrchu stolu pod ní. Nikdo z těch, co dole seděli, tomu neobvyklému pohledu nevěnoval pozornost, nikdo až na bledého mladíka, sedícího téměř rovnou pod ním. Vypadal, že se nedokáže ubránit nutkání zírat nahoru každou chvíli.

„Yaxley. Snape,“ ozval se vysoký, jasný hlas od čela stolu. „ Ještě pár vteřin a přišli byste pozdě.“ Ten, kdo promluvil, seděl přímo před krbem, takže pro nově příchozí bylo obtížné rozeznat víc, než jen jeho siluetu. Nicméně jak postupovali blíž, jeho tvář vystupovala z přítmí, hladká, podobná hadí, s úzkými štěrbinami nosních dírek a lesknoucíma se rudýma očima se svislými zorničkami. Byl tak bledý, že se až zdálo, že vyzařuje světlo s perlovým nádechem.

„Severe, tady,“ řekl Voldemort a ukázal na židli hned po své pravici. „Yaxley – vedle Dolohova.“ Oba muži usedli na přidělených místech. Většina očí v místnosti se teď upírala na Snapea, a byl to on, kterého Voldemort oslovil jako prvního.

„Takže?“

„Můj pane, Fénixův řád má v úmyslu přesunout Harryho Pottera z jeho současného útočiště příští sobotu, za soumraku.“

Jeho slova zvedla okolo stolu vlnu zájmu – někdo ztuhl, jiní se začali ošívat. Všichni upřeně hleděli na něj a na Voldemorta.

„V sobotu… za soumraku,“ zopakoval Voldemort. Jeho rudé oči se vpily do Snapeových černých s takovou intenzitou, že někteří z přihlížejících odvrátili zrak, zřejmě v obavě, že by je divokost v očích Pána zla mohla sežehnout. Snape přesto Voldemortův pohled opětoval klidně a po chvíli se bezertá ústa Pána zla zkroutila do něčeho, co by se skoro dalo nazvat úsměvem.

„Dobře. Velmi dobře. A ta informace pochází –“

„Od zdroje, o němž jsme mluvili,“ dořekl Snape.

„Můj pane.“

Yaxley se natáhl přes stůl, aby viděl na Snapea s Voldemortem. Všechny tváře se k němu otočily.

„Já slyšel něco jiného.“

Yaxley se odmlčel, ale když Voldemort nereagoval, pokračoval dál. „Tomu bystrozorovi, Dawlishovi, uklouzlo, že nebudou Potterův úkryt měnit dřív než třicátého, kdy dosáhne sedmnácti let.“

Snape se usmíval.

„Můj zdroj mluvil o plánech s falešnou stopou, tohle musí být ono. Dawlish je bezpochyby pod vlivem Matoucího kouzla. Nebylo by to poprvé, ví se o něm, že je snadno ovlivnitelný.“

„Ujišťuji vás, můj pane, že Dawlish vypadal, že si je dost jistý,“ trval na svém Yaxley.

„Jestli na něj bylo použito Matoucí kouzlo, tak je přirozené, že působil dost přesvědčivě,“ podotkl Snape. „Já ujišťuji TEBE, Yaxley, že v ochraně Harryho Pottera už Odbor bystrozorů nebude dál hrát žádnou roli. Lidé z Řádu jsou přesvědčeni, že se nám podařilo infiltrovat ministerstvo.“

„Tak to mají aspoň v jedné věci pravdu, že?“ ozval se podsaditý muž, sedící kousek od Yaxleyho; jeho sípavé zachechtání vyvolalo sem tam odezvu kolem stolu. Voldemort se nesmál. Jeho pohled putoval vzhůru k tělu, které se nad nimi pomalu otáčelo, a vypadal ztracený ve vlastních myšlenkách.

„Můj pane,“ pokračoval Yaxley, „Dawlish se domnívá, že k přestěhování toho chlapce budou povoláni všichni bystrozoři…“

Voldemort zvedl protáhlou, bílou ruku a Yaxley okamžitě zmlkl a s nevolí pozoroval, jak se Voldemort otočil zpátky k Snapeovi.

„Kde toho kluka chtějí schovat tentokrát?“

„V domě někoho z Řádu,“ odpověděl Snape. „To místo, podle toho, co říkal můj zdroj, zabezpečili veškerou ochranou, kterou je Řád spolu s ministerstvem schopen dát dohromady. Myslím, že máme jen malou šanci ho odtamtud dostat, když už tam jednou bude, můj pane. Pokud by ovšem do soboty nepadlo ministerstvo – to by nám umožnilo identifikovat a odstranit dostatečné množství ochranných kouzel, abychom byli schopni prolomit ty zbývající.“

„No, Yaxley?“ houkl Voldemort směrem ke vzdálené straně stolu a v rudých očích se mu zvláštně zatřpytilo světlo od ohně. „BUDE už ministerstvo v sobotu pod naší kontrolou?“ Všechny hlavy se znovu otočily. Yaxley napřímil ramena.

„Můj pane, v tomto směru mám dobré zprávy. Podařilo se mi – jen obtížně a s velkým úsilím – seslat kletbu Imperius na Pia Hustníka.“

Na mnoho těch, co seděli okolo Yaxleyho, to zjevně udělalo velký dojem; jeho soused, Dolohov, muž s protáhlým, pokřiveným obličejem, ho poplácal po zádech.

„To je dobrý začátek,“ řekl Voldemort. „Ale Hustník je jen jeden člověk. Brousek musí být obklopený našimi lidmi, než se do toho vložím já. I jen jediný neúspěšný pokus zbavit se Brouska by mě vrátil o obrovský kus cesty zpátky.“

„Ano, můj pane, to je pravda – ale vy víte, že Hustník je, jako vedoucí Odboru prosazování magického práva, v přímém kontaktu nejen se samotným ministrem, ale také s vedoucími ostatních odborů ministerstva. Myslím, že teď, když máme pod kontrolou tak vysoce postaveného úředníka, bude snadné přimět ostatní spojit se a společně pracovat na Brouskově odstavení.

„Jestli ovšem náš přítel Hustník nebude odhalen dřív, než stačí přetáhnout na naší stranu ostatní,“ podotkl Voldemort. „Ať tak či tak, zůstává nepravděpodobné, že by ministerstvo bylo moje do příští soboty. Jestliže nemůžeme toho kluka vytáhnout z jeho schovávačky, nezbyde nám, než si ho chytit, až bude na cestě.“

„V tomhle jsme ve výhodě, můj pane,“ snažil se Yaxley, zjevně rozhodnutý vybojovat si svou porci uznání. „Máme teď pár svých lidí na Odboru kouzelnické přepravy. Jestli se Potter pokusí přemístit nebo použít Letaxovou síť, měli bychom to okamžitě vědět.“

„Neudělá ani jedno,“ ozval se Snape. „Řád se vyvaruje každé formy přepravy kontrolované nebo řízené ministerstvem; nedůvěřují ničemu, co má s tím úřadem něco společného.“

„Tím líp“ pronesl Voldemort. „Budeme se pohybovat v otevřeném prostoru. Bude snažší ho chytit, mnohem snažší.“

Znovu se zadíval na pomalu se otáčející tělo a pokračoval. „Budu se tomu muset věnovat osobně. Okolo Harryho Pottera už bylo příliš mnoho omylů. A některé z nich mé vlastní. Potter je naživu díky mým chybám, ne díky svým vítězstvím.“

Společenství kolem stolu Voldemorta napjatě sledovalo, každý jednotlivý muž i žena, ve tváři vryté obavy, že by mohli být obviněni z přetrvávající existence Harryho Pottera. Nicméně Voldemort vypadal, že mluví víc sám k sobě, než ke komukoli z nich, stále ještě soustředěný na bezvědomé tělo nad sebou.

„Já musím být ten, kdo zabije Harryho Pottera, a to já budu.“