13. V hlubinách

Problém seděl ve sklepě a už nešílel. Tu fázi měl dávno za sebou.
Sklepy jsou temné a vlhké. Jak jinak. Svíčkami tam nemá smysl plýtvat a většinu zdejších domků postavili až potom, co se to stalo. Hydroizolace byla na posledním místě jejich starostí.
Přeměněný vydrží hodně. Pití měl habaděj, najíst mu občas – opatrně – dávali a udušení taky nehrozilo.
Dveře nezaskřípaly. Nemohly, neboť tu nebyly. Místo toho se tiše odklopil poklop a dolů se vsunul masivní žebřík, nebo spíše prudké schody.
Vězeň napůl podřimoval. Probudil ho až hlas hostinského.
„Tady jsem chtěl skladovat brambory, ale navlhly a zplesnivěly...“
Sestupoval první a opatrně si svítil svíčkovou lampičkou, Racek a Pískle za ním. Beran s Jestřábem zůstávali nahoře; ne že by zdejší rezidentce nějak nedůvěřovali, ale jistota je jistota.
Rezidentka skupinku uzavírala. Ne že by kolegům nahoře nějak moc důvěřovala, ale byla ochotná riskovat.
Zajatec se pohnul a pouta zavrzala. Hostinský napůl zaváhal, ale ani Přeměněný nepřetrhne snadno polovydělanou kůži. Zvlášť, když se pouta zařezávají tak, že být obyčejným člověkem, už by trpěl nekrózou.
„Kdo jsi?“ Racek si přidřepnul k zajatci v místě, kde hrubě udusaná podlaha přecházela z bahnité do loužovité části. Pokynul rukou... nic se nestalo.
„Světlo... prosím?“
„Moment.“
Hostinský mu nepodal lampičku, místo toho z kapsy vytáhl špalíček svíčky a připálil ji.
„Tady.“
Dobře osvětlený obličej zajatce vypadal příšerně.
„Kdo jsi?“ zopakoval Racek otázku.
Zajatec se uchechtnul.
„Tvoje štěstíčko! Ty vado... rozvaž mě. Pořád ještě můžu bejt tvoje štěstíčko...“ jak se rozdrmolil, nebyl k zastavení. „Kámo. Já tě vidim. Ty mě vidíš. Světlo, jo? Si chceš hrát hry? Jako bychom ho my dva potřebovali. Sme démoni, démoni! Přece víš, že nemusíš nic hrát. Přede mnou ne... ty seš ten chytrej nebo ten blbej druh? Co se ptám. Dyk to tu jako vedeš, že jo. To budeš ten chytrej druh... hele, jako je mi líto, ale já už nějak nemám zdroje na to, abych tě tady chytře překecával. Ty hovada mě sem zavřeli už před hodně dlouhem, jasněže jo,. kdybych chtěl, moh jsem počítat čas a taky jsem počítal, ale pak už mě to nebavilo, jeden má šetřit síly co má, žejo? Smůla, ne, znáš to, každej to prokaučuje někdy. Hele, ale když mě vodsaď dostaneš, tak to pro tebe bude výhodný. Musí ti bejt stejnak jasný, že se navěky neudržíte. Smrtonoš nemá mo-rál-ku, takže je vždycky v přesile. Jak seš chytrej, tak víš, že je logický dát se k vítězi...“
„Jak jste ho chytili?“ obrátil se Racek k rezidentce.
„Přišel sám, do hospody,“ pokrčila rameny. „Nejdřív povídal, pak se chtěl prát... a pak ho kluci vzali přes hlavu židlí a Marty obuškem.“ Její tvář roztála slabým úsměvem.
„Vona je tu taky?“ zatápal pohledem v příšeří vězeň. Přes své dřívější prohlášení pravděpodobně neměl nijak zvlášť dobré noční vidění.
„To je potvora! Taky chytrá, mrcha. A měla je tu všechny vomotaný kolem prstu hnedka vod prvního dne. Jak sem si vyčíhal... vole znáš to, když zhaftneš novýho rezidenta než si na něj lidi zvyknou, jde to nejlíp!“
„Můžeme jít?“ zeptal se hostinský. „Viděli jste, co tu máme. Nahoře je tepleji.“
„Počkat, kam jako? Nevodcházejte, parchanti! Ty svině tlustá, jak se vodsaď dostanu najdu tě a narvu ti ten tvůj vobušek do prdele! Hlavu ti utrhnu... kamarádi nevodcházejte... hele, domluvíme se, vy mě pustíte, pobijem to tady a jdem domů, jo?“
Poklop zaklapl s uspokojivým zaduněním.
„Tak. Co s ním?“ optala se rezidentka. „Pustit ho nemůžeme. Dopravit ho na velitelství nebylo jak.“
„Holuba jste neposlali proč?“
„Měli tu jen jednoho a toho ulovilo káně.“
„Tak to jo. A proč jste neposlali normální zprávu?“
„Poslali. Odpověď nepřišla.“
„Je tu teprv měsíc,“ vložil se do rozhovoru hostinský. „Věci se dějou pomalu. Víte, jak dlouho těm nahoře trvalo, než nám poslali vlastního démona? Skoro rok!“
„Není nás dost, Marty,“ uklidňovala rezidentka rozhořčeného hostinského.
„Já vím, já vím. Ale když jste tady teďka vy – ste hlídka, ne? Můžete ho vzít s sebou? Nebo aspoň pro něj někoho nechat poslat?“
Racek se zamyslel. Zajatec by je jistojistě zpomalil. Nesmějí se minout s Vydrou.
„Teď ho tu necháme. Ale vrátíme se za pár dnů.“
„Tak snad jo. Ještě čaj?“
Venku slota nepolevovala, jak zjistili pohledem z okna. Nějaké rozmary počasí je nemohly zastavit, ale přece jen je lepší vidět své okolí a neprobíjet se jím naslepo. Zvláště, když jste hlídka.
„Ještě.“
„Mohl bych dostat ještě pivo?“ optal se nadějeplně Beran.
Mohl ho dostat. Ostatní radši dali přednost čaji. Přinesl jim ho rozčepýřený klučina s ještě trochu vlhkými vlasy. To jak mu na ně nasněžilo, když po Martyho varování vyběhl pro démonku narychlo, ani si nenatáhl kapucu.
Atmosféra se uklidnila až nečekaně rychle, zvlášť vzhledem k obsahu zdejšího sklepení. Ale popravě řečeno, Přeměnění už byli po těch letech zvyklí i na divočejší pohledy. Teď vychutnávali klid a teplo od krbu, v kterém pomalu hořela rašelina.
Hostinský se na hlídku zamyšleně díval. Nebylo divu. Dneska se nedá věřit každému.
„Ty je znáš, Rezko?“ otázal se rezidentky.
„Některé.“ Taky nevěřila každému. Na důvěru už málem jednou doplatila. Ale potom tady... přijali ji za svou prakticky okamžitě. Rodina. Stejně jako rodina jejích spolubojovníků, ale přesto jinak. Může být loajální k oběma. Neznala všechny členy hlídky, ale některé ano. Racek. Beran.
„Jsou vpořádku.“
Hostinský si odkašlal.
„A nechcete guláš?“