39. Kostky jsou vrženy

Sejčka spolkla Zóna, aniž si to uvědomil. Cesta podél zálivu se zdála mnohem delší, než si pamatoval podle mapy a musel zpomalit, protože se bláznivě kroutila a tady ji nikdo nikdy neodklidil. Provoz tu sice očividně nebyl silný, ale občas nějaké to havarované auto u silnice vykouklo ze tmy.
Situace se změnila, když se dostal k Inveraray. Úzké uličky byly auty doslova ucpány. Podařilo se mu proplést skrz, a to motorku ani nemusel moc nést. Pak pomalu pokračoval dál a teprve když osídlení zřídlo, uvědomil si, že někde minul odbočku na sever. Zanadával a pomalu se vracel, mžouraje na silniční ukazatele, jejichž černé písmo po letech už pomalu odprýskávalo.
Zase ta zácpa.
Vlekl motorku zpátky a nadával ještě víc.
Až na konci městečka zahlédl ten správný ukazatel, a pro jistotu se musel podívat dvakrát. Nebylo divu, že ho napoprvé minul. Cestu překlenovala brána, díky které to vypadalo, že vede někomu do dvora. Brzy ale bylo jasné, že to není ten případ. Vyjel na kopec nad zátokou, když se rozštěbetali ptáci. Na východě zesvětlala obloha.
Sejček vzlykl.
Zatracená zajížďka. Zanedlouho Smrtonoš zaútočí, a on s tím nemůže vůbec nic dělat.
Ale aspoň už je na druhé straně Zóny.
Tady je docela úzká, očividně.
Znamenalo to, že se nemusí bát ztroskotaných aut. Opět rozpálil motorku na šedesát.
Rychlosti si neužíval dlouho.
Asi za půl hodiny ho zastavila barikáda, zákeřně postavená v místě, kde se za zatáčkou silnice vnořila do lesíka.
Motorka se do ní zabořila a k pojízdnosti měla rázem pěkně daleko. Sejček ji přeletěl a leknout se stačil teprve až se dokutálel.
Zvuky probouzejících se lidí... čas. Není čas.
Rozběhl se dál.
Lidi neměli šanci ho dohnat.
Troubení rohů ho naopak předehnalo.
Přidal a běžel tak rychle, jako nikdy od dob základního výcviku. Na sever, na sever, jen je setřást. Setřást je, nepozorovaně proklouznout k vojenskému velení a říct, co ví. Je pozdě, ale snad ne pozdě úplně na všechno, snad je přece jen ještě naděje...
Na křižovatce stále rovně, na sever. Tiše proběhnout kolem vlajek třepotajících se ve větru, zmizet, než se rozespalé hlasy naplno vzbudí.
Jezero. Tak je to správně. Rychleji. Ale kam?
Na hlavní silnici podél jezera, tak otevřené, se cítil neskutečně zranitelný. Vběhl na úzkou a přece dobře udržovanou stezku. Do kopce, do lesů, do bezpečí. Přes horu a dolů. Přijít z bezpečné strany, najít někoho...
Na mýtině byla malá osada. Všimnul si jí příliš pozdě na to, aby stačil zpomalit krok a obejít ji. Půda pod jeho nohama se pohnula a on vyletěl nahoru, efektivně zabalený do sítě.
Někoho našel.
Svítalo.

Svítalo.
Smrtonošovi chybělo asi čtyřicet motorek a podstatně méně lidí. Sejček. Vran. Zrádci nebo zbabělci. A Jeřáb, který se z roztříštěné čelisti bude ještě aspoň pár hodin vzpamatovávat. Nikdo nemá rád nositele špatných zpráv.
Myslel jsem, že aspoň Vranovi můžu věřit.
Pletl jsem se. Pletl jsem se ještě v něčem?
Ne. Vran, to byla ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Já se hned tak nespletu.
Sejčkovi jsem přece úplně nevěřil nikdy.
Smrtonoš pohlédl na svou armádu. Její řady podstatně prořídly, ale teď už je nebylo třeba hnát. Hnali se sami, dychtiví zabíjet a ničit. Smrtonoš to cítil a cítil Zónu, jak mu šeptá. Jak se vlní a jak jde... s ním. S nimi.
Šeptala stále slaběji, ale přece. Přitáhli ji o dobrých pár mil.
Až na dostřel.
Sundal ze zad mnohopal a nenabil. Jenom vystřelil. A znovu a znovu.
Zbraň, nabíjená a poháněná magií pokácela několik stromů a rozmetala barikádu.
Pak změnil úhel a zamířil nahoru. Střílel naslepo, ale to nevadilo. Střely musely dopadat někde kolem centra obce. A nemusel se bát o to, že mu dojdou.
Magie mu dobíjela bez ustání.
Zastavil motorku a zamával.
Někde za ním zastavili jeho muži, ale stádo se hnalo dál.
Zabíjet.
Ještě párkrát vystřelil, vysloveně z toho důvodu, že z toho měl dobrý pocit. Pak se pomalu rozjel dál.
Šepot magie utichl.
Z mnohopalu byl zase jen neužitečný nástroj.
Boje na ně moc nezbylo. Několikatisícové stádo se prohnalo vesnicí o několika stech obyvatel.
Zabíjení ani nevyšlo na všechny. Ne že by se nesnažili. I přes brumlání motorek byl slyšet křik obětí trhaných na kusy, jak se o svou kořist jednotliví čerstvě Přeměnění přetahovali. Občas některý z nich znehybněl a sesul se na zem.
Druhá fáze Proměny si vybírala své oběti.
Ale byli dobře připraveni.
Pořád jich zbylo několik tisíc. Hladových, zuřivých, hledajících cestu...
Už zase nadešel čas motorek. Kroužily kolem stáda a nedovolovaly mu se rozprchnout. Stačilo pár ran bičem a stád se uklidnilo, vrhalo se na čerstvé mrtvoly a snažilo se z nich vyždímat a zničit poslední zbyteček života.
K Smrtonošovi přiburácel Vlk.
„To šlo vážně hladce, pane. Zdá se, že opravdu rezidenta neměli... kdyby měli, stejně by neměl šanci, ale mohl nás řádně pocuchat.“
„Výborně. Znáš plán.“
„Ano, pane.“
„Jaký je plán?“
„Na západ a na sever, pane. Dobýt křižovatku. Pokračovat na sever...“
„Jak daleko?“
„Jen k odbočce na západ. Obejít jí průsmyk. Pak na hlavní silnici a na západ, tak daleko, jak to jen půjde, vázat síly... udělat co největší škodu, než nám pomře stádo a pak se zakopat a poutat jejich pozornost.“
„Správně, veliteli. Nezklam mě.“
Smrtonoš nakopnul motorku a rozjel se. Kolem stáda, kolem svých lidí, na východ.
Jeho cesta vede jinudy než jejich. Mapu má dobrou a podrobnou, čísla silnic a směry vypsané. Užil by i navigaci, ale nebylo jak jí dobít baterie a ani on ještě nepřišel na to, jak dobíjet magií.
Na východ, na sever, na západ a na jih. V Chrámu bude tak za dva, za tři dny, podle stavu silnic.
Za týden bude vládnout i téhle enklávě.