40. Na miskách vah

Je to vždycky tak trochu šok, po týdnech kdy jste zvyklí být jenom v malé skupince svých se najednou ocitnout mezi stovkami podobných, jako jste sami. Množství vám dává jistotu, ale i určitou anonymitu.
Už nejste jedineční.
Pokud nejste Racek.
Přišli od severu a západu. Logicky zvolili trochu delší trasu – tak mohli plně využít Horu. Nehledali nocleh mezi vesničany, na to jich bylo příliš moc. Ani do Hory se všichni nevešli, ale to nevadilo. V jejím okolí bylo na tábor místa dost.
Racek vedl svou hlídku změtí stanů, které tvořily zdánlivý chaos a přes množství hlídek, kterým musel ukazovat pověřující listiny. Ale to bylo dobře.
Někdy jen tiše zanadával, že po tom, co je Vydra opustila a on aktivoval Horu, ji zase opustil. Kdyby počkal na jednotky tam, nemusel teď velitelství složitě hledat.
Ale kdyby počkal na jednotky tam, nemohl by splnit svůj slib.
V pečlivě zamčené kleci ve výslechové místnosti teď sedí pološílený Přeměněný a čeká na otázky, které mu budou položeny. Pochvaloval si, jak si polepšil a Racek ho z jeho iluzí nevyváděl.
Více si určitě polepšila Rezka a její vesnice, když se nemusejí dál starat o šíleného zajatce, kterého může napadnout bůhvíco.
I malé detaily můžou zvýšit obranyschopnost předsunutých sídel.
Racek ale potřebuje najít velitelství, podat osobní hlášení a zjistit, jak může nejlépe pomoci. S válkou už zkušenosti má.
Na velitelství to dobře vědí. Čeká ho důležitý úkol.

Časně zrána, dlouho před rozedněním, se armáda vydala opět na pochod.
Slovní spojení „zrychlený přesun“ má mezi Přeměněnými tak trochu posunutý význam. V Hoře zůstává týl; zázemí. S hlavní jednotkou je nebudou spojovat běžci, ani holubi. Troubení rohů tak daleko nedolehne (asi by měli vybudovat systém bubnů, přece jen se hluboký zvuk nese dál).
Ne.
Využijí vybavení Hory. Proto tu přece je.
Malý generátor živený žárlivě střeženou zásobou nafty napájí spojovací středisko. Obránci nesou několik vysílaček. Až jim dojdou baterie, je tu pořád ještě ruční pohon.
Běží na východ. Vesničkami se propletli tak rychle, že to občasné ranní ptáče, které šlo podojit krávu nebo přinést z dřevníku na zátop by si muselo protřít oči, jestli se mu to jenom nezdá.
Netrvalo dlouho a už vběhli do území nikoho. Asfaltka nepříjemně stoupá a pomalu se vine úzkým údolím. Minuli odbočku na sever a brzy je uvítala odbočka na jih.
Dali se jí.
Projdou průsmykem mezi kopci a předpolí si vybudují na půl cesty od Crianlarichu. V místě, kde kopec drží stráž nad silnicí a blízkou železnicí. Budou kontrolovat obě hlavní přístupové cesty na sever a nebude o nich mít ponětí živá duše.
Zůstanou tam všichni.. až na jednotku čtyřiceti dvou Přeměněných pod Rackovým vedením.
Ti se jako stíny protáhnou údolím na jeho druhou stranu... aby se zakopali za stromy lemujícími tu druhou železnici.
Tak budou mít pod kontrolou i třetí přístupovou cestu. Tu nejméně pravděpodobnou, ale pokud využitou, s potenciálem spáchat nejhorší škody.
A pak už zbývalo jen čekat. Což v podobných případech bývá to nejobtížnější. Copak když se jedná o den, dva. Ale tak po týdnu se vám neustálé polní dávky znechutí a pozornost ochabne.
Snad zaútočí dřív.
Nebo se aspoň brzy vrátí Vydra, přinese zprávy a tolik vítané rozptýlení při jejich vyčkávání.
Taky by mohli zaútočit později.
Že by nepřítel nakonec nezaútočil vůbec, v to Racek ani nedoufal. Budou prostě muset čekat a pokud možno se udržovat na pozoru.
A protože tu jsou, přece jenom, potajmu, nemůže jít Pískle ani vyžmuntrat další hnědáčky.
Jeden den jako druhý...
Třetí den přišla změna.

Sejček se houpal ve vzduchu a polohlasem nadával. Snažil se dosáhnout do kapsy, kde měl zavírací nůž. Ale kapsu měl bohužel pečlivě zapnutou na knoflík a ne a ne ho rozepnout.
Najednou ztuhnul. Měl pocit, že ho někdo pozoruje.
Někdo ho pozoroval. Malá, střapatá postavička, vykulené oči...
„Hej, chlapče!“
Jakoby ho tím propustil z nějakého zakletí, dítě se rozběhlo pryč a pronikavým hlasem vykřikovalo: „Invaze! Invaze je tady! Už jsou tu! Už jsou...“
„Huš!“
Z jednoho domku vyběhla rozložitá postava, která nesla impozantní obušek.
Nebyla jediná. Sejček byl brzy obklopený kruhem zarputile se tvářících lidí, kteří svírali roztodivné zbraně od kovářského kladiva až po pletací jehlice. Přestal s pokusem probojovat se k noži. Už to nemělo smysl.
„Je tu sám,“ prohlásil tichý hlas z místa, na které neviděl, ani když se zazmítal. „Což je jediný štěstí. Píďo, když spustí past, neječíme, ale běžíme o tom podat zprávu tiše, aby všichni ti hroziví hladoví démoni, co se plíží podrostem nevěděli, že o nic víme, jasný?“
„Jasný,“ pípl chlapeček, který si nemohl takovou událost nechat ujít. O něco menší holčička, která měla v ruce pohrabáč skoro delší než byla ona sama, vyjekla.
„Kolem se plíží hladoví démoni?“
„Ještě ne, jen pro příště... odveďte ty děti, přece.“
Proč se všechny plány musí sypat. Tahle komunita ještě nikdy nebyla pod útokem. Snad přežije i tenhle... a poučí se. Rezka si povzdechla.
„A kohopak tu vlastně máme... vyzvědač?“
Obešla ho, aby na něj pořádně viděla.
Do Sejčkových očí se zabořil oranžový pohled, a on se úlevou téměř rozvzlykal.
„Našinec. Ty jsi... rezident. A já to zvládl, zvládl jsem to. Třeba je pořád ještě čas...“
„Asi ne vyzvědač,“ zhodnotila Rezka situaci.
Nebo vyzvědač, ale opravdu hodně chytrý a dobrý herec. Pak si ale zase musí myslet, že ho nepodezírám.
„Odřízněte ho. Budeme si muset promluvit.“
Rozhovor probíhal v podmínkách, které by se rozhodně nedaly nazvat soukromím. Hospoda byla skoro plná a kupodivu, skoro nikdo skoro nic nepil.
„Chtěl jsem přijet dřív, snažil jsem se,“ přerývavě vyprávěl Sýček, „ale nestihl jsem to. Nemohl jsem to stihnout. Už je to v pohybu. Smrtonoš právě útočí na Crianlarich!“
„Taková škoda,“ prohlásila Rezka klidně. Ze zprávy měla ambivalentní pocity.
Takovou mi dalo práci, abych tuhle důležitou křižovatku ochránila. A co z toho.
Zaslouží si to. Dobře jim tak.
„... a pak chtějí pokračovat dál na sever...“
„Zatraceně. Pořád nemáme holuba a běžec tu zprávu nedonese včas.“ Hostinský bouchl pěstí do stolu.
„Hm.“ Rezka nechtěla dávat před zajatcem najevo, že už byli varováni. Že ten úsek je chráněný a útok tam očekávají.
„Ale to není ten hlavní tah! To je jen na způsobení škody a odlákání pozornosti!“
„Nepovídej!“
Sejček měl najednou Rezčinu plnou pozornost.
„Smrtonoš... on tam není! On míří, a úplně sám, do Chrámu. Smrtonoš chce... všechny zabít, zničit Chrám. Přece ho nemůžeme nechat zničit Chrám!“
Rezka seděla jako opařená..
„Tak to je jeho plán?“ zeptala se nevěřícně.
Nemůžeme ho nechat zničit Chrám.
„Pošleme zprávu...“ navrhl Brian.
„Jak? Chrám je dva dny daleko... pro démona! Holuba nemáme, i kdybychom ho měli, tak poletí do Gerasdanu, a co tam? Všechny volné jednotky jsou... vázané. Nejsou volné jednotky...“
„Vždycky jsou nějaké volné jednotky! Seběhneme dolů, dáme vědět dál... někde musí mít holuba! V Achnacarry vždycky někdo je, a ti do mají do Chrámu necelý den...“
„Celý, přes ty kopce. A než se seberou...“ Rezka zaklela. Všechny postradatelné jednotky byly vázané kousek na východ a bude tam potřeba každý jednotlivý člověk, pokud tím směrem skutečně jde hlavní útok. Nejrychlejší možný způsob, jak zpravit velení, je vyslat k němu démona.
Tenhle nemá šanci. Neví, kde je velitelství a ona mu to sdělovat nehodlá. V sázce je příliš mnoho.
Je tu jediný dostupný démon.
Promnula si kořen nosu.
Je rezident. Je zodpovědná za tuhle vesnici. Je to její vesnice, která jí věří, její přátelé. Její bezpečné místo. Domov.
Chrám je... vzdálený. Ale když padne Chrám, co bude s Přeměněnými? Kdo je dokáže stabilizovat? Budou zase umírat nebo propadat nezvladatelnému šílenství, bez výcviku? Čekají je další generace těch, kteří neznají Kodex... roztrhají Království na kusy?
Je jen jedna.
Na miskách vah je domov... nebo Chrám.
V obojí nemůže doufat
A věřit může... jen sama sobě. Ale odpověď znala.
Kodex měla v sobě příliš hluboko.