4. Denní chleba

Vzhlédla od hlášení, které právě sepisovala. Dělala to často, protože hlášení nebylo ani příliš náročné, ani příliš zajímavé. Jeho skoro nejsložitější částí bylo, aby nebylo stejné jako hlášení předchozí.
Ne že by bylo nějak moc na co koukat.
Silnice před oknem, kudy občas zřídka někdo projede, za ní dlouhé vysoké trávy, zmítající se ve větru. Kousek za nimi bylo moře, ale to odsud vidět není.
V dáli kopce, či spíše kopečky. Pořádné kopce se zákeřně ukrývaly mimo její výhled.
Nikdy bych nemyslela, že skončím právě tady.
Nebyla vysloveně městská holka, ale slovo „zapadákov“ dostávalo ve zdejším prostředí naprosto nový význam.
Ne, že by sloužila v zapadákově, to určitě ne. Tam by nemělo smysl zřizovat policejní služebnu.
Tohle bylo jedno z místních center.
Když nebyly prázdniny, bylo tu poněkud živěji, pravda. Blízká střední škola generovala provoz a ruch a také část její pracovní náplně.
Ne moc.
Byla tu celkem hodná děcka, nekouřila na veřejnosti, jen občas si něco půjčila v obchodě (řeknu vašim rodičům) a rvala se zřídka. Nejvíc práce bývalo v pátek, kdy bylo nutné zajistit, aby mládež odjíždějící po týdnu ve škole domů ze samého nadšení nevbíhala pod kola různých autobusů a aut.
No, ne tenhle pátek.
Hlášení bylo hotové, avšak krátké.
Nevadí.
Čeká ji pracovní víkend, ale to jí docela vyhovuje.
Podle předpovědi bude hezky. V tomhle brzkém jaře se do zdejších ubytování nasyslí větší množství přespolních, zvlášť z jihu. Budou trochu výletovat, ale tolik zase ne, protože jim bude zima - na jihu už skoro klepe na dveře léto, pokud si vybavuje správně. Tady se kopce zazelenaly teprve nedávno.
Nějaké větší stížnosti na hluk se dají očekávat spíše až v létě. Teď dělají jiné neplechy.
Zachmuřila se.
Tu sochu surikaty pořád nikdo nevrátil.Takhle se nemůžeme divit, když nám sem nic dalšího nepůjčí.
Dobrá, hlášení sepsáno, projede se trochu po revíru.
Vypnula počítač, vzala si služební bundu a vysílačku.
Zbraň ne, na to se tady nehraje.
Zamkla dveře a klíč schovala pod rohožku, aby ho někde venku nevytrousila. Jen blázen by se vloupával do policejní stanice, zvlášť když je umístěná ve vyšperkované stavební buňce.
Zamířila na jih, proti hlavnímu proudu přijíždějících turistů. Někteří z nich se tu poprvé setkávají s vyhýbacími místy na silnici, a když zahlédnou policejní auto, začínají zdejší psaná i nepsaná pravidla nějak mnohem víc respektovat.
Pečlivě dodržovala doporučenou třicítku (kdo, když ne já?). A užívala si výhledu na moře, konečně a honící se tmavá oblaka.
Ano, dneska je opravdu hezky. Ještě neprší.
Když míjela golfové hřiště, bylo vidět, že je opravdu větrno. Zahlédla sotva jednu dvojici.
Krátce zastavila v kavárničce v přístavu a koupila si čaj. Horký nápoj zchladila mlékem a srkala ho ve stoje. Místní tamtamy nehlásily nic zajímavého, jen kapitáni výletních lodí se chystali na víkend a brzkou turistickou sezónu.
Dopila, zaplatila a zamířila dál na jih . Odklonila se od moře. Silnice se zúžila. Německý autobus v protisměru jel někam rychle, asi potřebuje stihnout program. Zastavit ale stačil.
Odcouvala na vyhýbací místo, měla to blíž. V zrcátku pak pozorovala, jak autobus pokračuje poněkud pomaleji.
Minula maličkou vodní elektrárnu a ponořila se do lesa. Vpravo tušila Loch Maree a vlevo z ničeho nic vyrostly kopce a nacpaly se jí do osobního prostoru.
Tady je nějak divně.
Silnice se rozšířila a provoz trochu zhoustl. Viděla auto v protisměru snad každých pět minut.
Minula místní benzínovou pumpu, z tohohle místa měla vždycky husí kůži, aniž by tušila proč. Někdy, až se bude nudit, zkusí zjistit, jestli tady někoho nezavraždili. Ve vzduchu visela atmosféra jako od Kinga. Před víkendovými domky něco uviděla a šlápla na brzdu.
V ubytovací kanceláři se nikdo neozýval, takže musí domky obejít. Všechny tři.
Samozřejmě, že otevřeli až v tom posledním.
„Jste majiteli modrého Peugeotu poznávací číslo SO61TUP?“
„Ano, ano, co se stalo?“
„Nechali jste otevřené zadní okénko. Mohlo by vám dovnitř napršet.“
Tohle do hlášení nemá smysl dávat.
Jenom s odjezdem chvilku počkala, ale majitelé nevypadali, že by se jim zadním okénkem něco ztratilo.
A takhle je to tady pořád.Maximální dávka denního vzrušení.
Ale nestěžovala si.
Po pravdě řečeno, pořád se v těchto místech necítila dvakrát nejlépe.
Už když tudy projížděla poprvé, když si před dvěma lety jela prohlédnout své nové působiště. Naskákala jí husí kůže.
Možná pro to, že se jí kopce nacpaly do osobního prostoru opravdu nečekaně a výrazně? Možná pro tu oblohu, která jako by byla neustále zatažená?
Možná, že za těmi kopci je Mordor a Temný pán tam právě ková prsten?
Byl to takový zvláštní pocit, který ji v těchto místech popadnul, ale když odsud vyjela, zase na něj zapomínala.
Genius Loci.
Třeba tu opravdu bydlí nějaké Zlo.
Je to její teritorium, prohrabe se složkami... víkend bude klidný, bude mít dost času.
Nastartovala a vyjela.
Silné policejní auto nemělo s prudkým kopcem žádný problém a za ním - rovinka. Tak blízko a přece tak daleko, možnost rozjet auto šedesátkou a užívat si vysoké oblohy a dalekých výhledů. Za hodinku bude zpátky v kanceláři, a jestli pořád ještě nikdo neodevzdal tu surikatí sošku, tak si půjde proklepnout známé firmy. Vždyť jim teď dala dost dlouhou příležitost, aby ji beztrestně vrátili.
A když se bude nudit... copak zajímavého že se to stalo v Kinlochewe?
To nebude důležité.
Bezejmenné zlo, horory, temní páni a magie?
To jsou dětské pohádky.