19. První hranice

Co mají udělat teď, bylo jasné.
Timothy použil vysílačku.
Fort Williamu se ohlásili včera večer i dneska ráno. A teď mají konečně kontakt. Těžko říct, jestli s nepřítelem, nebo s čím. Každopádně je tu konečně ten důvod, proč byli vysláni na misi. Úkol. Nebo co.
Zjistit situaci na severu, podat co nejvíce informací.
Informace podali a opatrně začali postupovat kupředu, zbraně v pohotovosti, pojistka v poloze střelby jednotlivými náboji.
Tohle není akční film, to je život. Tohle není počítačová hra a nemáte kódy na nekonečný zásobník.
Po pravé straně sráz k jezeru, po levé straně les. Zatáčka, silnice se zařezává do kopce, les mizí směrem vzhůru a vpravo je místo něj vysoká skalní stěna.
Překážka.
Nepřítel může přijít jen zepředu.
Málem si nevšimli druhého vyhlídkového parkoviště, je dlouhé jen co by se za sebou dvě auta vešla. Silnice se klikatí, dopředu krytá listím stromů. V pravém pruhu se objevují auta; tady asi začíná ta zácpa.
Andrew se rozhodoval, jestli má riskovat pokračování průzkumu. Ticho, klid.. nedaleko za nimi mrtvé dítě...
Než se ale mohl rozhodnout, události rozhodly za něj.
Útok přišel z místa, odkud to nečekali. Seshora.
Timothy nevěděl, co ho varovalo. Padající kamínek? Zvláštní zašustění?
Uskočil zpátky a těsně před něj dopadlo tělo.
Osmimetrový pád útočníka nijak nevyvedl z míry, to snad víc ten fakt, že jeho cíl nebyl tam, kde předpokládal.
Andrew zaklel. V téhle situaci nemohl střílet.
Timothy ale mohl a vystřelil.
Kulka proletěla tělem útočníka a škrtla o silnici. To ho ale nezpomalilo. Timothy pozoroval, podivně nezúčastněně, jak se jeho hlavě blíží pěst svírající kámen.
Čas zpomalil.
Úhel zbraně je teď pro obrannou střelbu nevhodný, ale tím její možné využití nekončí.
Pažba zablokuje útočící ruku. Protočení, úder zespodu do brady. Protažení úderu, změna směru zbraně, úder vší silou na spánek.
Útočník se kácí k zemi, Timothy odskakuje dozadu, míří od boku a mačká spoušť, jednou.
Kulka vniká do lebky zepředu a bere s sebou její značný kus vzadu.
Útočník s sebou zaškube... a je po všem.
Čas se zrychlí na normální rychlost a Timothy opatrně ustupuje, zbraň stále namířenou na mrtvolu.
„Nahoře čisto,“ hlásil Andrew. „Tedy, zdá se, odsud to na sto procent nemůžu zajistit. Dostal tě?“
„Negativní, ani se mě nedotkl,“ suše odpověděl Timothy.
Opatrně šťouchnul nohou do mrtvoly. Muž v kvalitním vlněném saku třeštil oči do prázdna a v každé ze zakrvácených rukou svíral kámen. Už jim neublíží.
„Dál nepůjdeme,“ rozhodl Andrew, vytáhnul dalekohled a zkoumal silnici, kam až jen dohlédl.
Bohužel to nebylo příliš daleko. Je možné, že v některých z aut jsou mrtví. Nebo šílení. Nebo přeměnění na zombie nebo co to je.
Těm ale nepomůže.
Vyznačil na mapě místo střetu a vydal pokyn k ústupu.
Pročesávat les nemělo smysl. Ve dvou by jejich hřeben byl příliš řídký a úplně by stačilo, aby se případný pronásledovaný nehýbal a minuli by ho.
Mrtvá holčička mezitím svoji polohu nezměnila. Timothymu se ulevilo a až v tu chvíli si uvědomil, že podvědomě očekával opak.
Podvědomí člověka, který má rád hororové filmy, se mu občas dokáže pěkně mstít.
Teď ale byla jediným vodítkem, které měli.
Andrew vytáhnul z balíčku první pomoci chirurgické rukavice a navlékl si je. Potom se nad dívkou sklonil.
Timothy ho stále kryl. Ne, že by teď očekával útok, ale to před chvílí taky ne.
„Tak nevím,“ prohlásil po chvíli Andrew, „vypadá to, že prostě umřela. Žádný zranění... teda žádný těžký zranění. Ale já nejsem doktor. No, myslím, že to tady můžem odpískat a ozvat se znova z Drumnadrochitu, kam nás pošlou dál.“
A třeba v loděnici budou mít zase hráškovou polévku.
A třeba budou taky moct schovat zbraně.
To znamená civilizaci.

Ve středisku záchranářů jako by se nic nezměnilo. Paní Marie si stěžovala, že se jí v dnešním pošmourném dni špatně čte, když si nemůže pořádně rozsvítit. Jimmy bravurně obsluhoval plynový vařič a naservíroval jim čaj bez mléka.
„Koláčky došly,“ smutně oznamoval.
„Protože jsi je všechny spucnul,“ prohrábla mu Molly vlasy.
Padlo rozhodnutí vybudovat na hlavní silnici závoru. Přece jen je to směrem na Inverness nebezpečné, a co by tam teď kdo dělal?
Velitelství jim zadalo za úkol prozkoumat západní silnici a získat alespoň nějaký přehled o stavu v okolí Glen Afric. Pevná linka tam nevedla a mobilní signál místo nepokrýval.
Zábava na další den.
„Vypadá to, že tady teda ještě nějakou dobu budete, když vás posílaj kolem,“ řekla Molly, když se jí zeptali, jestli by jí nevadilo, kdyby opět využili pohodlí zdejších gaučů.
„Vezmu vás teda do vesnice, aby zdejší lidi věděli, co tu děláte. Ono jim to určitě taky zvedne náladu, že se vůbec něco děje.“
Hlavním středem vesničky bylo náměstí obklopené několika restauracemi, drobnými ubytovateli a poštou. Blízká benzínová pumpa měla vjezd i výjezd přehrazen lehkým řetězem.
Očividně nebyla v provozu.
Fronta na polévku byla ještě delší než včera, ale Molly teď jídlo nezajímalo. Zamířila na poštu.
Očividně to bylo centrum místní samosprávy. Na místě byli všichni, kdo ve zdejší hierarchii něco znamenali, a ještě spousta dalších, kteří byli naprosto nevýznamní.
„Elektřina porád nejede, a možná taky nepojede. Aspoň ňákou chvíli,“ rozhazoval rukama vyhublý stařík. „De vo to, že esli v elektrárnách nejni vobsluha, tak stačí úplná hovadina a ten proces celej se začne rozpadat, žejo. A mobilní vysílače, jako? Taky vodejdou co nevidět. Hele, s pevnou si moc nepomůžeš, telefony taky potřebujou elektriku. Vařit můžem ale v pohodě na plyn a tábornický vybavení tu má každej, pár tejdnů to překlepem a pak se sem dostanou Amíci a postavěj to na nohy, akorát jim budem muset bejt vděčný, a to je na prd. Jo ledaže by to u nich měli podobný, to bych jim teda nezáviděl. Ale jako jaká je šance?“
Místní guru zachrchal do kapesníku.
Molly uvedla svůj doprovod.
„Tak vy ste kluci vojenský, to je fajn, že se na nás nevykašlali. Můj táta tadyma cvičil za druhý světový, taky na vojáka, tady byli nejdrsnější, ale to víte, že jo. Jó, naši kluci. Hele, kdybyste něco potřebovali, jen se ptejte po starým Benovi, to sem jako já. Tady vám každej půjde na ruku... ještě že nepotřebujem srovnávat ty lufťáky, jak sou zakřiklý. No, snad jim to vydrží.“
Zaťukal na stůl.
Na lufťáky, kteří byli ještě zakřiklý a nepotřebovali srovnávat, se zašli podívat cestou zpátky.
Populární muzeum Lochnessky mělo kapacitně dostatečné sociální zázemí a dostatek prostor, které se daly vyklidit. Využilo tohoto faktu s jistou zarputilostí.
S podobnou zarputilostí kopalo několik mužů dlouhý příkop stranou od parkoviště. Latríny.
Sociální zázemí nesociální zázemí, bez elektřiny se snadno přijde o výdobytky civilizace.
Drumnadrochit měl aspoň pořád ještě funkční ruční pumpu. S vodou nějak vydrží.
Jezerní vodu by nebylo záhodno pít.
„Kde je Kev?“ rozčiloval se udělaný Američan. „Už mě měl vystřídat před dobrou půlhodinou.“
„Kevinovi nebylo dobře,“ oznámila dobře oblečená žena, která podpírala lopatu a přitom mocně kouřila.
„Kevinovi není nikdy dobře, když má hejbnout kostrou,“ bručel muž.
„Ne, fakt mu nebylo dobře. Já myslím, že nastydl, jak přespával v autě.“
„Blbec. Tady není Detroit, aby mu někdo vybílil auto, když uvízne v zácpě. Hele, na nastydnutí je nejlepší se pořádně zpotit. Jdu pro něj.“
Timothy pozoroval situaci s tichým uspokojením člověka, který latrínu kopat nemusí. To se ale za chvíli změnilo.
„Kurva!“ ozval se hlasitý výkřik z budovy.
„Kurva... ááááááh... ty kreténe... sakra... lidi, pomóc, po...“
Hlas zmlkl.
Andrew na nic nečekal, vydoloval z kapsy pistoli a vběhl do budovy, těsně následován Timothym. Dlouhá, rovná chodba. První rozrazil první dveře, místnost čistá. Roh.
V chodně leželo tělo.
Sotva ho zahlédl, když se na něj se skřekem něco vrhlo.
Zareagoval reflexivně. Spoušť zmáčkl jednou, dvakrát...
Tělo spadlo na zem.
„Čisto.“
Problém byl v tom, že kromě latrín budou asi muset kopat i nějaké ty hroby.

Vyptáváním zjistili, že Kevin, kterému nebylo dobře, pravděpodobně nastydl, když přespával v autě uvíznutém v zácpě směrem k Inverness. Asi pět mílí na sever, zácpa, jak mají poznat, kolikáté parkoviště to bylo? Jestli tam byla skála? To si přece nikdo nemůže pamatovat, v takovou chvíli. Z auta nebylo nějakou dobu bezpečné vystoupit, kolem běhali lidi a dělali strašlivé věci, silniční amok je hrozná věc. Když se všechno uklidnilo, tak se vrátili sem do muzea... jen Kevin zůstal v autě, aby ho nevykradli.
Stejně to vzdal a ráno se připlazil. Za noc topil motorem a nádrž vypotřeboval do sucha, chudák.
Ne, nic mu nebylo, celou dobu mu nic nebylo, až dneska ráno že prý ho bolí hlava a necítí se dobře.
Andrew si povzdechl.
Ještě, že je Molly seznámila s těmi, kdo tu drží prst na tepu života. Budou za sebou potřebovat nějakou autoritu.
„Měli bychom vyhlásit karanténu. Na nějakém bezpečném místě. Kdo byl aspoň tři míle na sever... zavřít. Aspoň na pár dnů.“
„Takže nás taky.“