23. Zkouška ohněm aneb Dva ze tří, to jde

Minulý týden jsem měnila vybavení. Částečně upgradovala, částečně downgradovala.
Timberbell čekal na ostrý zkušební výjezd. Ten se instaloval snadno.
A pak, konečně, mě čekala instalace nových gripů.
Problémem instalace nových gripů je hlavně to, že nejdřív musíte sundat gripy staré. Nevím, jak vy, ale já, když jsem postavena před nějaký podobný úkol, propadnu lehké zmatenosti a pocitu, že se jedná o vyšší dívčí. Nevím proč.
Jsem šermíř, umím pájet, šroubovala jsem si s bratrovým Merkurem jen jak ho dostal, zatluču hřebík, ušiju botu (skoro). Ale ukažte mi dopravní prostředek s koly a začnu být přehlcena pocitem zodpovědnosti. Přitom umím i vyměnit kolo u auta, a dokonce i žárovičku!
No, popojedeme.Výměna gripů je naprosto jednoduchá.
Součástí balení gripů, které prošly mým tvrdým výběrem, je i patřičný šroubovací prvek, jímž je imbus trojka.
A to vůbec není normální. (Že tam je, ne že je to trojka.)
Vzala jsem tedy nové gripy, šroubovák s imbusem trojkou a sešla do kočárkárny.
Tam jsem zjistila, že staré gripy jsou drženy imbusem jiné velikosti, o něco větším.
Šla jsem tedy domů, vymámila imbus velikosti čtyři (zlatá Ikea), sešla do kočárkárny, povolila staré gripy... a vono nic. Protože do řidítek byly zaražené koncovky oněch starých gripů. Chvíli jsem je páčila, což musel být humorný pohled, abych to následně vzdala, došla domů, půjčila si placatý šroubovák, vrátila se do kočárkárny a pokračovala v páčení vhodnějším nástrojem.
Jen částečně zdeformované koncovky byly úspěšně vypáčeny, staré gripy vyndány, přičemž se lehce rozložily na prvočinitele, ale to byla vysloveně fíčura, nikoliv bug.
Nové gripy nasazeny... aha a teď ty nové koncovky.
Vsadím, tlačím, dlaní tluču, aneb další humorný pohled, načež do opět vzdávám a jdu domů pro kladivo.
za pomoci onoho činitele se mi podařilo instalaci zdárně dokončit a vrátila jsem se domů, neboť bohužel nebylo času stroj okamžitě vyzkoušet.
Tento čas nadešel v sobotu.
To byl na Letné DMD piknik, já píšu na ty stránky o téhle koloběžce, tak si na piknik vezmu koloběžku, budu ji propagovat, čtěte mě!
V pátek jsem si všechno připravovala, uklízím boty a vidím... začíná mi odpadávat podrážka mých věrných Low. (Lowa? Lowech? Lowůch?) Což je ovšem mizerné, protože tohle jsou boty, které momentálně používá, když potřebuju do města na nenáročný sport. Původně byly na lehkou turistiku, ale poslední tři roky je dotrhávám, tak jsem je asi zdárně dotrhala, a to je problém.
Taky ale má být vedro, ponořím se do svého botníku a vytahuju tenisky, které jsem si před několika lety koupila za vysokou částku 250 korun, ale které nepoužívám, protože jsou tak placaté, že dostávám křeče do chodidel. No, co se dá dělat.
Když jsem minulý týden měla čas, strávila jsem ho, pravda, návštěvou několika mnoha obchodů se sportovní obuví. Smyslem bylo sehnat něco levného, lehkého na léto.
Ach já naivka! Jako bych zapomněla, že můj nestandardní tvar nohy znamená, že mi výběr bot zhusta trvá měsíce či roky!
Začalo to „dva tisíce za boty na koloběžku nedám“ a pokračovalo návštěvou Sportissima, kde jsem udělala několik nehezkých objevů.
Třeba: na koloběžkových blozích jsou často doporučovány levné běžecké boty. Doba už avšak pokročila, i levné běžecké boty mají odpruženou a vyměkčenou patu, která tlumí náraz, což já nepotřebuju! Já ten náraz naopak potřebuju přetvořit v pohyb dopředný!
Jiní soudruzi doporučují boty typu barefoot. Věřím, že jsou lidé, kterým jsou podobné boty pohodlné, ale já bych si omlátila šlapku o zem.
Značka Nike se mi neustále vyzouvá z paty.
Sedí mi dobře značka Reebok, ale typově mají právě jen ty vyměkčené běžecké boty.
Devadesát procent obuvi má špičku do špičky a bolí mě v ní palec.
Nechala jsem to tenkrát koňovi, ale je pravda, že dva tisíce už začaly vypadat jako rozumná částka. Vzhledem k pátečnímu objevu, který znamená sehnat i nějaké ty univerzální boty na sport, už se blíží přijatelnosti.
Inu, co se dá dělat.
V sobotu jsem se tedy oblékla do bavlněných kraťasů, bavlněného trička, ponožek s kačenkami a černých tenisek, na záda dala rebarborový koláč pro všechny, pití pro mě a kempingovou sedačku, protože na dece je nepohodlně a vyrazila.
Ne, nejela jsem z Černého mostu na Letnou koloběžkmo. Dala bych to, ale bylo dusno, teplo, na zádech jsem vezla takových nějakých sedm (no, spíš šest) kilo, na Letnou je to do kopce a já samozřejmě navíc ke všemu vyrazila s drobným zpožděním.
Tak jsem si jen dojela na metro a metrem na Hradčanskou.
Cestou na metro jsem zapnula Timberbell a... funguje to! Lidé vycházející zpoza vysokého živého plotu se opatrně rozhlédli, kdo to kde cinká! Nemusela jsem mačkat brzdy!
Od Hradčanské se na Letnou jede kolem Izraelské ambasády, jsou tam policajti a zábrany, které zužují chodník. Ten je drncavý, takže Timberbell zvoní.
Takhle, já když ho zkoušela nanečisto v kočárkárně, tak jsem si říkala, že je nějaký hlasitý a agresivní, a na hodně drncavých površích asi bude. Ale v rámci běžného městského provozu je to spíš takové mírné upozornění.
Drncavě jsem tedy upozorňovala na svou přítomnost rodiče s dětmi, pejskaře a podobně a ani jednou jsem nemusela sáhnout na svůj „aktivní“ zvonek.
Piknik nalezen, společenskému životu za dodržování bezpečnostních podmínek učiněno za dost, sežráno maximum jídla a půjčována koloběžka.
Asi bych si za tu propagaci měla něco účtovat, povídám... rozhodně nejedna osoba začala o koloběžkování uvažovat.
To půjčíte někomu koloběžku a on na ní stojí poprvý a trochu se bojí, tak běžíte vedle něj. A pak mu třeba řeknete... „Tak a zkus si zabrzdit“ a lidi jsou překvapení, že to brzdí. Teda potom, co byli překvapení, že to jede. Taky jsou překvapení, že to jede i na kočičích hlavách a na trávě a líbí se jim to. A pak jeden povídá „Hele, ty řidítka se sklopily, když jsem zabrzdil“ a vy mu řeknete „Ne, to se ti zdá, protože já jsem nedotáhla ty gripy, tak se ti asi protočily v ruce.“
A pak bylo po pikniku, já jsem sundala ze své koloběžky jednoho z účastnících se chlapečků a vydala se k domovu.
A zjistila jsem, že ty řidítka jsou nějaký sklopený! Měl pravdu, kolega!
Což znamená, že ty šrouby, které je drží ve správné poloze, asi nebyly utaženy na fest.
Nedalo se s tím nic dělat, ale bylo to trochu nepříjemné, protože jsem špatně dosáhla na aktivní zvonek a dost nepohodlně na brzdy, a to je problém.
Lehce poprchávalo, když jsem sjížděla z Letné směrem k nábřeží, pasivně vyzváněje, takže mi lidi uhnuli (jo, fakt se mi to zařízení líbí). Brzdy brzdily, déšť houstl, ale mně to nevadí, já mám helmu!
Gripy držely dobře a pohodlně (ještě je budu muset vyzkoušet na nějaké podstatné vzdálenosti, aby se vidělo).
Nechce se mi to brát přes Libeňský most, ani hned přes Štvanici, vrátím se o kousek zpátky, ať z té jízdy něco mám.
Začíná pršet víc, koho to překvapuje.
Když vjíždím na cyklostezku po pravém břehu Vltavy, už leje jako z konve. Přede mnou dvě slečny na kolech, jedou jako když nejedou, takže je pomalu dojíždím, a ony koukají, kde co cinká.
Ano!
Nojo. Já totiž jedu v těch teniskách.
To jsem zjistila, že je náhodou velký rozdíl.
Ve svých původních lehkých trekovkách jsem poháněla koloběžku stylem šláp-švih; pata - špička - celá noha. Ony mají středně tuhou podrážku a nohu pevně drží.
Když jsem se odrazila teniskou, byl to velký rozdíl. Jak mají placaté podrážky, nemohla jsem se odrážet přes patu, protože tam nebylo jak se pořádně zachytit podkladu, ani žádné zpevnění. A najednou jsem místo šlap dělala dup - nahoru, dolů, jak jsem viděla jezdit závodníky a jak je popisován správný styl odrazu.
Aha, tak o tom to je! Měkčí a placatější podrážka vás nutí ne šlapat, ale dupat. Vaše noha je v kontaktu s vozovkou mnohem kratší dobu a lze docílit vyšší rychlosti!
No jo, ale pohodlný to teda pro mě není.
Kromě toho mě ty levné tenisky dřou na patě a hele, už po pěti kilometrech mi tlačí na nehet na malíčku a ono to bolí.
Hm.
No jo, akorát doháním ty cyklistky.
Víte, posunutý práh bolesti má něco do sebe.
Z deště se stává vodopád, cyklistky se mizí schovat pod most, ale já jedu dál, protože není bouřka. Je fajn, že mám helmu, ale ona má takové pěkné větrací otvory, díky kterým mě déšť pořádně osvěžuje. Tenisky jsou mokré tak, že při každém dupu vystřikují vodopády. Moje přední kolo před sebe vrhá proud vody, aspoň si umeju blatníky zevnitř, ještě že je mám! Bavlněné tričko ani tak nevlhne jako cucá, kraťasy se lepí na tělo, jsou světlé, tedy průhledné, ještě že to tričko je dlouhé!
Zima mi není, neboť při pohybu extrémně hřeju. Vlhké gripy drží a nekloužou, nová hloubětínská cyklostezka se v protivětru zdá dlouhá, aspoň je prázdná.
V tom počasí.
A už je tu konec Libeňského mostu, jedu k metru na Palmovce, kde zastavuju a před vstupem vytahuju roušku, kterou jsem měla navlečenou nad loktem.
Z roušky se vyvalí středně velký oceán.
OK, tak nic, ještě že s sebou vozívám jednu rezervní v igelitu.
Místo žluté navlékám oranžovou, jdu do metra, kde se mi konečně začne dělat trochu zima a utěšeně působím loužičky a kapu, skoro jako bych byla vodník.
Než přijedu na Rajskou zahradu je po nejhorším dešti.
Na patě cítím rostoucí puchýř, a to jsem dneska udělala tak sedm kilometrů. Ne, tyhle tenisky, to nebude to pravé ořechové.
Ale gripy jsou fajn a Timberbell je zlatej.
Takže dva ze tří.
No a budu muset upravit úhel těch řidítek.
Jak tak na to koukám, tak to vypadá na imbus šestku.