31. Pravý Ráj

Byla vlastně ohromná náhoda, že se jejich společenství podařilo usadit právě na tomhle místě.
Oáza klidu uprostřed půvabné krajiny, tak si ji pamatoval Marek. Stará budova, jejíž střecha by zasloužila pořádnou opravu, usazená na poloostrově s překrásným výhledem na jezero a s borovicovým lesem, tak vzácným, v zádech upoutala jeho pozornost. Nekolikadenní přechod si opravdu vychutnával.
Glasgow mu nikdy nepřirostl k srdci. Byl městský kluk, který nesnášel město. Produkt konzumní společnosti, který nesnášel konzum. Toužil po rovnováze, po klidu, po sebezpytování.
Toužil a nenalézal.
Jóga mu přišla nepohodlná a nedokázal se dostatečně uklidnit. Možná měl špatného učitele.
Východní bojová umění opustil rychlým krokem. Ne, to taky nebylo ono.
Na nějakou dobu se stal veganem, ale jeho tělo se nedokázalo vyrovnat s nedostatkem živočišných bílkovin. A vadili mu ostatní vegani.
Nakonec ho zachránil počítač, internet a diskuzní fóra. Cestovatelé, jachtaři i trochu blázniví lidé. Našel si takové, které by v reálném životě míjel.
O tři roky později zorganizovali jachtařsko - cyklisticko - pěší expedici po Vnějších Hebridách.
Z jedné expedice byla další, z každoročních expedic se staly každoměsíční a nakonec se cítil nesvůj, když neviděl své přátele aspoň jednou týdně.
Společenství na život a na smrt.
Ale už jim nebylo dvacet a chtělo to nějakou pořádnou základnu. Trávit léto pod stanem zní romanticky, ale když vás okousávají muchničky a zespoda tlačí kořeny ať už je vaše karimatka jakkoliv vysoká, chce to větší pohodlí. Místo, kam se někteří z nich přestěhují na důchod a jiní, ti mladší, se budou moct objevit jak jen se jim bude hodit.
Byla to náhoda nebo osud, co mohlo za to, že se zastavil právě u té vývěsky realitní společnosti.
Obrázek - několik chatek, vzhledově nic moc. Pár stromů v pozadí. Zelené kopce. Mapa s pozemkem. V popisku viktoriánská budova „vhodná k rekonstrukci“.
Poznal to na první pohled. Tohle je to místo, jejich ráj. Ty chatky - aspoň budou mít kde bydlet než obnoví tu starou budovu, pak je můžou srovnat se zemí. Ráj na zemi, jen trochu drahý...
Tak se na to složili. Na ráj na zemi.
I tak, jak se vyhnout daním z převodu nemovitostí?
„Pojďte, kluci, založíme církev.“
Inu, proč ne.
Až když podepsali kupní smlouvu, byli se na místo podívat.
Z ráje uprostřed samoty se stala turistická dálnice. V létě kolem proudily davy; a kdyby jenom kolem. Turistická stezka vedla přímo skrz jejich pozemek, kolem chatek. Šotolinová silnička nebudila moc důvěry co se provozu těžších vozidel týká.
A stará budova? Bude opravdu zapotřebí hodně práce, než z těch polorozpadlých zdí bude něco obyvatelného.
Naděje ale zůstávala, pořád tu byla skrytá část poloostrova s překrásným výhledem...
Roky práce. Komunitu to stmelilo, až s podivem. A co začalo jako póza se najednou stávalo čím dál tím víc reálné.
S hor sestoupilo duchovno. Dýchali ho s mlhami od jezera.
A Společenstvo se proměnilo.
Pomalý rytmus ročních období, určujících dobu setí, dobu sklizně a vrchol přívalu turistů. Klid, mír, starost o starší členy komunity. O bratry. Závan nového vzduchu, co přinášeli mladší.
Až se něco změnilo.
Jednoho dne žádní turisté nepřišli.

Ryan do sebe rychle naházel snídani. Tiše se proklínal, chtěl přece pořádně využít možnost přespání až tady nahoře, u Loch Affric, aby měl náskok před davy turistů. Přijel už v pátek večer, aby starším bratrům pomohl s prací kolem domu a v pondělí brzičko ráno hodlal vyrazit pěšky na západ, do hor.
Jenže se večer trochu moc začetl (a čí je to vina, že doma nemá takovou knihovnu a tyhle knihy zatím do čtečky nesežene?) a budík v šest ráno reflexivně zamáčknul.
Teď je devět a ranní ptáčata už jistě...
Shrábnul poslední vařené vajíčko do ubrousku, bude ho mít ke svačině. Nahodil batoh a s rychlým rozloučením vyrazil. Ranní ptáčata už na parkovišti budou, ale ti, co jedou z větší dálky dorazí až na desátou. Těm ještě uteče...
Obešel kopec, který kryl budovu Řádu před pohledem na parkoviště a turistickou stezku a začal urputně štrádovat do kopců.
Jen v koutku jeho mysli hlodalo... něco je jinak.
Krátké a rychlé stoupání než se zastavil a rozhlédl dokola. Jaképak asi dneska bude počasí?
Internet sem ještě zavést nestačili a dole v údolí nebyl mobilní signál.
A až teď si uvědomil, co je jinak.
Byl na stezce úplně sám.
Bylo pondělí, jaro, po deváté hodině ráno, a on byl na stezce úplně sám! Takové štěstí!
Kolikpak lidí je asi před ním? Museli vyrazit hodně brzy...
Veřejné parkoviště bylo odsud dobře vidět, ale přesto mu chvíli trvalo, než ho dokázal identifikovat.
Vždycky ho přece poznával podle parkujících aut.
Dneska tam žádná auta nestála.
Jediná auta v dohledu byla zaparkovaná na soukromém parkovišti u jejich chatek. Jeho malý Peugeot, starší komunitní dodávka a ještě starší, ale o to spolehlivější Volvo bratra Marka.
To mám dneska ale štěstí se smísilo s myšlenkou Sakra, něco je fakt špatně.
Otočil se a pokračoval v cestě. Hlodavý pocit stále hlodal, ale...
Copak jsem paranoik?
Teď už jsem pořádně vysoko, teď nemá smysl se vracet.
To je ale krásný výhled, a jaký je tu klid... a ticho. Kdy si to takhle krásně užiju?
Z toho klidu je mi nějak divně.
A co když je tam venku třeba válka?
Houby, nebudu takhle hloupě paranoidní. Je to jen shoda náhod.
Ale doprdele.
Otočil se a začal se vracet. Hlodavý červík obav mu nedovolil pořádně si užít zdejší krásu. Nechat tam starší chlapy samotné, bez ponětí o tom, že je něco jinak?
Co když se fakt něco děje a bude tu zapotřebí každá ruka?
Co když je tam venku, hned za hřebenem, nebezpečí?
A co, stejně to vypadá, že bude pršet.
Přidal do kroku a trochu, tiše si nadával.
Jsou tu naprosto odříznutí. Bez jakékoliv komunikace, ani pevnou linku nemají.
Jen oni sami a krásný, čistý a pustý prostor. Jak potom vždycky toužili.
Zatracený Řád. Takhle to dopadne, když se za něco dlouho modlíte!