30. Zvědavost

Velký kámen má spoustu využití.
Můžete si na něj sednout, pokud se pod vámi nepřeklopí. Můžete s ním rozbít okno. Nebo něčí hlavu.
Robert nebyl ve rvačkách žádný nováček a dával stejně dobře jako dostával, ne-li líp. Polámaná žebra, krvácející nosy, rozbité hlavy... nic z toho pro něj nebyl cizí pohled.
Ale rozbít hlavu člověku, kterého před chvílí osvobozoval ze zajetí rozbitého auta mu přišlo nepatřičné.
I když ten člověk měl být podle všeho mrtvý.
I když ten člověk, co měl být podle všeho mrtvý, ho držel za nohu.
Zaváhal, ale ne dlouho. Rozmáchl se... a místo toho, aby jeho zbraň rozbila chlápkovi hlavu, jen mu přerazila ruku.
Pár menších úderů ostrou hranou kamenu, klouby prstů zalupaly a jemu se podařilo svou nohu osvobodit.
Odskočil snad o dva metry a domnělou mrtvolu, aneb krvelačné vraždící monstrum, nebo třeba zombii, obezřetně pozoroval.
Z auta se stále ozýval řev a zvuky rumplování. Moc velkou starost mu to nedělalo, spolujezdkyně byla zaklíněna dosti kvalitně, a taky tam byli tři jiní chlapi. Kteří ještě neutíkali; až utíkat začnou, to bude znamení, že se děje něco nepatřičného.
Teda nepatřičnějšího než krvelačná vraždící monstra.
Na rozdíl od filmů nebo televizních seriálů po něm ta věc teď nešla. Zmizel z jejího zorného pole a jako by přestal existovat. Místo toho začala dloubat prstem do mechu... vytrhávat jeho trsy a zuřivě výt.
Moc chytrý to teda není.
Od auta se ozval zvuk tříštícího se skla. Tamnímu monstru se podařilo prorazit zadní okénko.
Žádný strach, bylo obrácené do hustého houští. Tudy by mohla prolézt snad jen žížala.
Od Callanderu se ozvala siréna. Hasiči, tak ten zrzek cestou zpátky nenaboural.
Auto zastavilo opatrně při straně a kolem se začali hemžit profesionálové, kteří vědí, co v takové situaci dělat.
Teda, vědí, co v podobné, obvyklejší situaci dělat.
Externí monstrum upoutalo jejich hemžení a jalo se sunout k nim, pěnu u úst.
Buď se jednalo o zuřivost nebo o pneumotorax.
Nezdálo se, že by ho jeho fyzický stav nějak omezoval. Tedy kromě toho, že se nemohl postavit.
„Ježiši zombie, je to zombie! Tak ten chlápek z Fort Williamu měl pravdu!“
Požárnické auto obsahuje požárnickou sekeru.
Ale taky požárníky, kteří jsou cvičení lidi zachraňovat, ne...
A ten plazící se tvor je vlastně tak ubohý.
„Dyk nám nic nedělá,“ podotkl Robert, který si dával pozor, aby stál mimo zorné pole příšery. „Jenom se snaží, ale moc mu to nejde. Hele, nohy má zpřelámaný co už, žebra myslím pěkně vražený v plicích a hlavu pořádně rozbitou. Jak tak koukám, tak máme skvělou příležitost zjistit, jak vlastně fungujou.“
„Kousl tě? Kousl někoho z vás?“
„Sem blbej? Koukám na telku, to nesmíš dovolit, aby tě zombíci kousli. Hele, vás vona pohryzala?“ obrátil se Robert k svým spoluzáchranářům.
„Jaká vona? Tam je ještě jeden?“
„No jo, neslyšíš? Teda vona je nějaká tichá teďka...“ Robert znejistěl. To by tak scházelo, aby se další šílené monstrum dokázalo protáhnout neprostupným houštím a připravovalo se mu skočit na záda.
„Ne, ne, ne, já se k ní nemoh dostat a pak jak šla po mě, tak jí to moc nešlo. Ven jsem se dostal včas.“
„Ale je ňáká tichá, fakt,“ zhodnotil situaci Robert. „Ty s tou sekerou, skoč se podívat blíž...“
„Si upad...“
Chvíle váhání protknutá zuřivým kvílením píďalkující se zombie.
„To je hrozný, hoďte na něj něco. Třá deku nebo noviny...“
Tenká fólie určená k uchovávání tepla zachraňovaných osob se ukázala jako ideální řešení. Zuřivec zaútočil na svůj pokroucený odraz a takto se dosti úspěšně zabavil.
Lézt do auta skrz přední dveře se nechtělo nikomu a nebylo divu. Naštěstí mělo požární auto vybavení určené k vyprošťování lidí z autovraků. Udělali se sekundární vchod, střechou. Jeden z nich stál při tom obezřetně připravený se sekerou v nápřahu.
V autě se stále nic nehýbalo.
Logicky by měli tu ženskou nejdřív dostatečně umrtvit a až pak něco zjišťovat,. ale opět převládl dril zachraňování životů.
„Slečno?“
Ticho.
„Slečno, slyšíte mě?“
Bez odpovědi.
Topůrkem sekery jde náhodou šťouchat docela dobře.
Nehýbala se.
Jeden z požárníků, hlasitě nadávaje, se sklonil nad nehybným tělem a pokusil se nahmátnout pulz.
„Nic. Je po ní.“
„Seš si jistej? Protože s tímhle jsme si byli fest jistý a teď na něj koukej...“
„No, život bych na to nesázel, potom, co vidím támhle toho dobráka, ale...“
„Fajn. Chceš jí useknout hlavu? Nebo jako... co s ním taky, že jo, když je to ten zombík, přece ho nemůžem nechat jen tak bejt.“
„Můžem ho studovat,“ vmísil se do debaty jeden z původních zachránců.
„Nekoukáš na filmy? Dycky takovýho ňákýho bezpečně studujou a von se pak utrhne a kousne doktora a ten to nikomu neřekne a najednou jsou ze všech zombíci a musí je zachraňovat tamta holka jak má ty nohy.“
„Tak je jen.. jako někam zavřem, ne? Bezpečně. Třeba na policejní stanici.“
Robert se zasmál. Policejní stanici znal, párkrát ho zavřeli, když byl trochu moc veselý. Když ho to tam přestalo bavit, nebýval problém odejít.
Teda kromě toho, že mu pak další den vynadali, když ho nenašli v cele. Teda... v pokoji. A to mu za to nestálo.
„Jo, na policejní stanici teď maj ten pokoj jak je napůl zamřížovanej a má ty děsně silný mříže přece. Kvůlivá zbraním.“
„Zbraním?“
Zdejší policisté sice nějaké zbraně teoreticky měli, ale prakticky je nikdo neviděl nosit.
„Předpisy Evropský unie.“
„Tak to jo.“
„Hele... vopatrně, pytel přes hlavu, naložit... voba a zavřít za ty mříže. Taky voba. A koukat, ale hele, pokusy žádný dělat nebudeme, to bude bezpečný.“
Robert potřásl hlavou.
Nikdy netvrdil, že je dvakrát chytrý, ale špatný nápad poznal na první pohled. Teď je nepřemluví.
Tak dobrá, připraví si výletní batoh, pro sebe a pro sestru. A připraví se zmizet. Až to tady vypukne, bude už pěkně daleko za kopečkama. Směr sever.
Kurník, to teda bude. Spaní pod stanem nebo v nějaké pitomé kuče. Moc se na to netěšil. Ale už je pozdě.
Měl si tu sekeru půjčit včas.