42. Noční můra

„Přijde mi divný, jak každý ráno cvrlikáš nad tou myší, než ji zavřeš do krabičky.“
Skutečně, rozplývání se nad roztomilostí daného hlodavce je trochu zvláštní, když víte, že za hodinu už nebude na tomto světě.
Krušný osud pokusných myší...
„Když ale vona je vopravdu taková roztomilá!“
Roztomilost neroztomilost, zvířátku skončilo i s průhlednou krabičkou v osvědčeném povlaku na polštáře a následně absolvovalo neurčitý počet zkušebních letů.
Hranice nebezpečí se nijak nehýbala, jestli, tak možná poledních pár dnů o několik metrů ustoupila. Těžko říct.
Dnes ale došlo k nezvyklé odchylce od rutiny. Když myš vytáhli do bezpečí při tom, co měl být buď poslední nebo předposlední let, nebyla mrtvá. Nebyla ale ani normální. Po krabičce se proháněla šedivá šmouha s pěnou u huby, a dalo by se říct, že i vrčela.
Vrčící myš je něco strašně nepatřičného.
„Copak ti je?“
Menší Roger přiblížil průhlednou krabičku k obličeji. Tvoreček zastavil své zběsilé pobíhání, zaostřil na objevivší se obličej... a vyrazil zuřivě přímo kupředu.
Krach.
Na čumáčku se objevila krev a zvířátko ztratilo půdou pod nohama. Za chvilku se ale vzpamatovalo a zopakovalo útok.
Krach. Krach.
Plast hlavou neprorazíš. Naštěstí.
„To je divný. Půjdem klasicky vo kus dopředu?“
„Hele, radši ne. Přines tu druhou myš. Jo, i když už je poslední.“
Kuchyň farmy naštěstí obsahovala více průhledných krabiček. Poslední pokusný exemplář skončil v jedné z nich, tentokrát bez ňufání a cvrlikání. Situace byla příliš vážná.
Hod myší byl proveden ze stejného místa jako minule. Výsledek byl brzy jasný.
Už neměli žádnou pokusnou myš.
Jejich poslední byla efektivně mrtvá, stejně jako všechny její kolegyně před tím... až na jednu.
„Vezmem ji zpátky a budem ji pozorovat,“ zněl úzus.
O tom, že ji nebudou z krabičky v žádném případě vyndávat, nebylo nutno diskutovat.
Neobvyklé hlášení druhý den po sobě? To možná znamenalo, že se věci začínají hýbat. Těžko říct, jestli je to spíš dobře nebo spíš špatně.
Roger, vracející se po podání hlášení z Crianlarichu, tentokrát i s dokoupenými zásobami - místní konečně svolili k prodeji, po příslibu doplnění zásob z Fort Williamu - na kole vrávoral. Hlava ho bolela jako střep. Doufal, že to nevěstí změnu počasí a že se s momentálního vlhkého a ubrečeného dneška nestane větrný a prochcaný zítřek.
Těch pár potácejících se příchozích si ani pořádně nevšímal. Přes to, že prvního potkali včera, si na ně zvykl rychle.
Jeho kolega pozoroval ovce, jako obvykle, hlavu, neobvykle, opřenou v dlaních.
Něco se děje?
„Ta myš umřela.“
„Takže zítra máme volno.“
„Neměli bysme to ohlásit?“
„Leda bys tam sjel sám.“
„Tak to počká.“
Hlava bolela čím dál víc, ale hledat prášek ho ani nenapadlo. Ještě je budou potřebovat později.
Horko těžko absolvoval svou ovčí hlídku - ty pitomé bestie se výsměšně pásly a hlava je určitě nebolela - a šel spát. Dřív než obvykle.
Za čtyři hodiny mu začne další hlídka, snad se ta hlava mezitím zlomí.
Pevně zavřel oči a po nějaké době se mu podařilo usnout.
Už se neprobudil.
Druhý Roger zíral do houstnoucího šera na bílé obláčky na vlhké loučce. Občas si protřel oči.
Poslední dobou se cítil divně. Ve spáncích mu tepalo a nemohl popadnout dech. Přitom teplotu neměl.
Pasoucí se ovce... všechno je normální.
Bílé obláčky, bílé tečky, tančí, tančí před očima. Bílá je zlo...
Jeho dech se zrychlil, ani si to neuvědomil. Zatočila se mu hlava a popadla ho nevysvětlitelná zuřivost.
Hlad.
Vztek.
Zabít.
O zvířatech se říká, že vycítí lidské myšlenkové pochody. Pokud tomu tak skutečně je, kokršpaněl byl ta výjimka, co potvrzuje pravidlo. Jednu chvíli se tulil k Člověku Co Byl Člověk, I Když To Nebyl Jeho Člověk a v další už s ním bylo prudce udeřeno o kuchyňskou linku.
Páteř praskla a pes stekl na podlahu.
Útočník o něj ztratil zájem.
Popadl první věc, která mu padla pod ruku a vrhl se na postavu schoulenou na gauči. Její prvotní reakce ho poslala k zemi. Vojenský výcvik se uplatní i v polospánku.
Ale odpor ho jen víc rozběsnil a on na svůj cíl zaútočil znovu a bodal a bodal...
Škrabka na brambory je hrozná zbraň, když je poháněná silou berserkra.
Jeho oběť ztichla a přestala se bránit. Ztratil o ní zájem a ztuhl, ztracený ve víru zmatku a divokosti.
Zabít.
Bílé věci na louce. Nijak zvlášť se nehýbaly, na rozdíl od přicházejícího dvojnožce.
Příšera se zakrvácenýma rukama vyrazila z farmy. Její řádění teprve začínalo.
Bude hůř.
Na dvoře popadl rýč.
To, že krvelačný útočník zamířil po silnici, mohla být jen náhoda. Nebo mohl sledovat ploužící se bezvýrazné mátohy, bůhví co je tím směrem pudilo. Ne že by se jich v noci pohybovalo po silnici víc než tak jeden za hodinu.
Nicméně to si aspoň později mysleli Crianlariští. Je to jejich vina. Těch přivandrovalců.
Přilákali bestii přímo do jejich vesnice.
Crianlarich neoplýval bujarým nočním životem. Ale noc byla ještě mladá a whiska, kterou bylo třeba řádně ochutnat v místní hospůdce, přijatelně stará. Štamgasti v příjemně pozměněném stavu mysli využili okolnosti, že přestalo pršet, a protože hospodský nadále nenaléval, začali se někteří pomalu trousit k domovu. Pohled na přiklopýtávajícího zabedněnce z jihu je moc nevyvedl z míry, prostě další slintající idiot do hostelu. Zítra by měl dorazit ten autobus z Fort Williamu a prý taky nějací dobrovolníci, kteří se o tyhle příchozí budou starat.
Jižanská mátoha se však náhle sesunula k zemi, rýč v rukou šíleného monstra se znovu zvedl a dopadl. Potom se vrhlo na místní občany.
Vypukla panika. Lidé se rozprchli do všech stran, což bylo to nejlepší, co mohli udělat, protože útočník byl pouze jeden. Moc nepřemýšlel, upnul svoji pozornost na jednu oběť a vyrazil.
Hostinský, který vykoukl ze svého hnízda, přilákaný nezvyklými zvuky zvenku zalapal po dechu. Servírka, drobná zrzka se mu protáhla pod ramenem, aby taky viděla. Hlasitě zaklela, popadla koště a přispěchala na obranu svých spoluobčanů.
Nebyl to dobrý nápad.
Koště rýč nezastaví.
Servírčina oběť ale zachránila život původnímu cíli. Mladík mezitím zakopl, teď ležel na zemi, krvácející z první rány, a čekal na svůj konec.
Jeho nehybnost však příšeru nadále nezajímala. Otočila se a postřehla pohled za blízkým vozidlem.
Bill, místní automechanik, se horlivě přehraboval v kufru. Někde tam má hever, pořádný, těžký, tím tuhle potvoru... uskočil v poslední chvíli. Ostrá hrana rýče mu přerazila holenní kost, roztrhla kalhoty i nohu. Snažil se něco, cokoliv nahmatat.
Dopravní značka mu ale k ničemu nebude.
Útočník se mocně napřáhl... náhle ale zavrávoral a rýč mu vypadl z ruky. Poté se zhroutil.
Vyděšení lidé to ještě nevěděli, ale brzy to zjistí.
Byl mrtvý.
Naštěstí.