43. Slepá ulička

Když se nějakou dobu pohybujete ve Skotsku, tak jste na déšť zvyklí.
Timothy a Andrew se nasoukali do provlhlých bund, které byly aspoň trochu ohřáté díky blízkosti krbu, a vydali se do upršeného dne.
Na sever.
Jen jak opustili Cannich, zastavili se a znovu se ozbrojili. Ve vzduchu visela neurčitá hrozba, za což pravděpodobně mohl jejich v očekávání brzkého konfliktu neustále napjaté nervy.
Silnice na Inverness se za mostkem zákeřně zúžila na jeden pruh, vysmívajíc se všem motoristům, kteří si ji potenciálně zvolí jako alternativní cestu.
A že jich takových v neděli muselo být.
Ne, že by teď nějaké viděli.
Silnička ubíhala po úpatí kopce, s výhledem na teoreticky úrodnou nivu, ale prakticky celkem bahnitou louku. Asi po míli se zpoza stromů vynořil domek. Komín nekouřil, okna byla tmavá a v dohledu nestálo žádné auto.
Poté opět následovala pustina.
Jak říkal hostinský, nějaké ty farmičky, nějaké to ubytování, to je vše. Ubytování už minuli, za další zatáčkou se vynořila farmička.
Asi. Cesta vedoucí do kopce uzavřená brankou, domek tušený za několika stromy.
Nezdrželi se. Mířili dál.
Jejich tempo se ustálilo v lehkém poklusu. Déšť přitvrdil. Timothymu kapalo z kapuce, kapky se usazovaly na špičce nosu, odkud si je jednou za čas odfukoval.
Počasí na houby.
Po levé straně se objevil laťkový plot, cedule u cesty zvala na postel a snídani.
Zaječení, které protrhlo šumění deště, bylo prvním hlasitým zvukem, který dnes zaslechli.
Automaticky změnili směr pohybu a vyrazili za zvukem, zbraně v pohotovosti.
Těžko říct, jestli útočníci využili nabídky postele. Na druhou stranu opožděné snídaně si očividně užívali.
Divoce vyhlížející trojice trhala na kusy zmítající se postavu, zatímco čtvrtý útočník se pokoušel prorazit okno.
Hlavou.
Zapraskaly výstřely a tři těla se sesunula k zemi.
To čtvrté se stále pokoušelo o okno.
Andrew ho střelil do nohy. Vysloveně pro větší bezpečnost.
Zraněný se složil k zemi, ale na okno útočit nepřestal. Z bezpečí domu se na něj nezúčastněně dívala tlustá bílá kočka.
Timothy se sklonil k oběti.
Byla to starší žena a už byla mrtvá. Bohužel.
I pro vojáky, kteří jsou na brutalitu zabíjení přece jen zvyklí, to byl ošklivý pohled.
Kdyby přišli o pět minut dřív...
Kdyby si nedali ten druhý šálek čaje...
Kdyby nemělo smysl. Cestu je mohlo zpomalit příliš mnoho věcí než aby si vyčítali jednu konkrétní.
Opatrně prozkoumali dům.
Nebylo v něm ani živáčka, až na bílou kočku, která vypadala, jako že se jí okolní svět netýká. V krbu stále plápolal oheň a na okno z venku slabě, ale umíněně bušil postřelený útočník.
„Půjdeme.“
„A ta kočka?“
„Kočky se o sebe postarají samy.“
Pravda.
Polínko v krbu se sesunulo.
Kočky se o sebe postarají samy, i když neumí přiložit na oheň. Ale oni jsou hlídka a ne záchrana zvířat.
Kromě toho bílá kočka svou lhostejností působila vysloveně protivně.
„A co s tamtím?“
„Uzemníme, svážem, pozdějc vyslechnem.“
Plán by to byl dobrý, kdyby se pozornost postřeleného nepřesunula z okna na dveře. Jak jimi vyšli ven, kulhavě k nim vyrazil.
Timothyho kulka mu prošla hlavou, právě když se Andrew napřahoval k ráně pažbou.
„Škoda.“
„Moment... bacha!“
Jeden ze zastřelených se pohnul.
Toho už pažba uzemnila efektivně. Přece jen bude koho vyslýchat.
Pro jistotu zkontrolovali, zda nehodlá ožít ještě někdo další. Ale jak se zdálo průstřel hlavy i krku dokázal útočníky uzemnit dokonale.
Při dalším postupu měli zbraně v pohotovosti.
Vyplatilo se to.
Napůl kulhající a napůl běžící postava, bláznivě hýkající a přibližující se až nelidskou rychlostí?
Prásk.
Dva peroucí se muži, tak ponoření do své rvačky, že ani nevnímají jejich přiblížení, rvoucí jeden z druhého šaty, kůži a snad i svaly?
Prásk, prásk.
To bylo vysloveně milosrdenství.
Za zatáčkou (kolikátou už?) se vynořila potácející se postava. Tentokrát, překvapivě, žena. Ale než se na ni stačila přesunout miřidla, zavrávorala a sesunula se k zemi.
Když k ní opatrně došli, nehýbala se.
Nedýchala.
Srdce netepalo.
„Asi bychom to měli otočit,“ zněl úzus.
Otočit, to ano. Hranice bezpečného území už bude určitě blízko. Oni jsou jen dva, invazi útočníků sami nezastaví.
A že tu nějaká invaze probíhá je jasné.
Canniští hlídají sever, doporučí jim postavit barikádu. Hlídanou barikádu.
Oni by se měli vrátit do Drumnadrochitu, a to rychle. Jestli se v téhle části, po několika dnech klidu, rozběhla invaze, tam to může být podobné. A pokud po téhle silničce míří k jihu jedinci, možná desítky útočníků, kolik to asi může být po široké, pohodlně silnici kolem jezera?
Do Drumnadrochitu se vydají poklusem. Cestou jen vyrozumí hostinského a nechají místní, ať si domobranu zorganizují sami.
Jsou jen dva a právě teď litují, že si na průzkum nevzali auto. Zvítězila opatrnost a šetření benzínem.
Asi lepší než vjet do nějakého překvapení, pravda.
Zpátky, zpátky, zpátky, ženou je obavy. Průzkum jihu bude muset počkat.
Ale až na něj dojde, přes všechnu opatrnost a šetření, vezmou si auto. Koneckonců, zdá se, že jih bude v zázemí. A průzkum tím směrem nijak nespěchá.
Komunita nějaké církve?
Ta nikdy nebude důležitá.