Dobře, tak je po půlnoci, ale ještě jsem nešla spát, takže je dneska!
Hlavněže jsem se zasekla na kapitole Koloběžky...
Upozornění: místy trochu syrové
„Je jich moc. Je jich prostě moc,“ brumlal si plukovník MacKay a koukal na mapu. Pokoušel se odhadnout... jak to nejlépe nazvat... migrační trasy.
Nevěděl jestli má být rád nebo znepokojený, že v prostoru Obanu se ještě neobjevily mátohy žádné.
A co, tamní babky by je nakrmily koláčky, napojily čajem a nechaly těžit rašelinu, nebo tak něco. Řekly by nám o nich vůbec?
Poznali bychom, kdyby jich pár přišlo třeba od Inveraray?
Crianlarich je na křižovatce. Od jihu se tam táhlo procesí, ale za poslední den se objevilo vysloveně už jen pár jedinců. Kolik jich bude dohromady, sedmdesát, devadesát? A kde teď začíná nebezpečné území na A85?
Roybridge nehlásil nic. Tím směrem nebyl vyslaný žádný tým; tak trochu to postrádalo smysl. Těch pár usedlostí na východ... buď se odtamtud ukážou nebo ne. Newtonmore je červené, to vědí.
Drumnadrochit teď hoří. Začali se tam objevovat o něco později, ale začíná jich tam být moc. Je hezké, že je mají kam přesunout, ale kolik jich může být nakonec? A kolik že to máme lidí my, třicet tisíc? Kolik nesoběstačných uprchlíků zvládneme?
A když se ukáže, že jsou nebezpeční?
Skye je vpořádku, tam se nemá objevit kdo odkud. Leda by zase připluli Vikingové na drakkarech, dneska už by se nedivil snad ničemu. Na severozápadní větvi pomrkává Lochcarron jako největší možný uzel, odtamtud taky nic divného nehlásili.
No měl by si to ověřit sám. Aspoň si určil klíčové body.
Dopoledne strávil obvoláváním kdekteré zapadlé vísky, už zase. Aspoň se mohl soustředit jen na ty hraniční. Kde o mátohách nevěděli, tam se podělil o informace.
Kromě červenozelené mapy to bude chtít taky nějakou pro vyznačení téhle invaze.
Nakonec zavolal Glasgow. Vyhýbal se tomu, protože měl dojem, že nikdy nezíská žádné podstatné informace, za to ho i naprosto nesmyslně úkolují.
Chvíli mu trvalo, než se dovolal na jedno z mnoha čísel a ještě déle, než dostal k telefonu někoho, kdo skutečně něco vědět.
„Mátohy? Mátohy, to nevím, máme tu vztekloně. Policajti a pár dalších chlapů dělají domobranu a se vztekloněma krátkej proces. Jde to, když je vás na to dost. Nějaký uprchlíci... chodilo to od východu a od severu, obojí jsme blokli. Dneska jeden neví, žejo. Musíme se nejdřív postarat o svý lidi.“
Informace z Fort Williamu Glasgow nijak zvlášť nezajímaly. Když se pokusili začít úkolovat, spojení se z nějakého záhadného důvodu přerušilo.
Tak.
A teď Fort Augustus.
„Je to na pytel,“ Martin Moore pozoroval, jak se jeho parník, už zase, plní sotva vnímajícími mátohami. Řekl by to jinak, ale támhle stojí malej kluk a pomáhá směřovat proud těl.
Co tu dělá takový děcko?
Když je seženete do stáda, jako ovce, a postrčíte je, správně, jako ovce tak jdou tam, jak potřebujete. Jako ovce.
Můžou přešlapovat před barikádou klidně i pár dnů, ale dáte je na loď, zamíříte na jih a začnou vám kapat. Některý.
Zbylý vyženete do starýho opatství, ten luxus rychle mizí. Nejsou postele, nejsou matrace, sakra, není ani dost dek! Lidi ze začátku dávali, sem tam něco, ale teď už sami nemají dost. A co. Tihle si zvyknou. Zvyknou si, nebo umřou.
Někdy asi vobojí.
Je to na hovno.
A nejhorší je kopat ty hroby. Masový hroby, protože to jde přece jen snáz, obětujete trochu nafty a nějakej Sammy nebo Tom vám bagrem udělá díru, kam se vejde těl dost. Ale tahejte to, a pak, sice si můžete myslet, že jste otupěli, ale pak to na vás celý spadne, mrtví a jak jim trčí ruce a nohy když ztuhnou a jak mají vytřeštěný voči a sakra kolik moc jich je.
A že ten útok plynem nebo co to bylo, teďka se říká něco vo zóně smrti, bůh ví, ale já měl v Inverness známý...
Když vidíš v každým jediným člověku jen Stádo, ale přitom koukáš, jestli to není třeba Julie, cos s ní chodil na základku... slejvaj se ti v jeden dav, ale pak jsou to zase individuality, parchanti.
Ve Fort Augustus je vyženeš na břeh, převezmou si je vod tebe stejný, jako jseš ty.
A pak taháš ven ty, co holt zaklepali bačkorama. A druhej den jedeš zase.
A sháníš Sammyho nebo Toma s bagrem.
Pohřeb do vln je vhodný na moře, ne na jezero. Byť velký jezero.
Lochnesska by byla přežraná.
Mapa menšího měřítka se vejde na stůl. Jsou na ní načrtnuté šipky, vedoucí hlavními silničními tahy a údolími od velkých aglomerací.
Inverness na Drumnadrochid. Stirling? (s otazníkem) k Loch Lomond a na sever k Crianlarichu. Perth, Aberdeen, Dundee na jih k Edinburghu a na západ ke Glasgow.
Ti si asi užijí.
Peter MacKay toho spoustu neví.
Neví, že přeživší z Edinburghu, které to táhlo na západ, se po zablokování z větší části stočili na sever. Neví, že Perth, Dundee, Aberdeen jsou čistý chaos. Hromady mrtvých, běsnící vztekloni, potácející se mátohy.
Umírající.
Je jich stále méně. I tak jich je dost.
A když Glasgowští použili za Drymenem plamenomety, způsobili takový šok, že ani nevědomé mátohy se na jih nevydají.
Nevědomé ne.
Táhne je to mimo zóny umírání. Většinu.
Na západ.
V cestě jim stojí Crianlarich.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Dloooouhý komentář
Apatyka
Včera večer jsem dala 30 kapitol, dneska dopoledne zbytek a teď už konečně můžu komentovat. Nejdřív se ale omluvuju, že jsem to v minulé padesátce vzdala už někdy na přelomu května a června – byl to tehdy návrat z online výuky k běžné prezenční a sesypalo se tolik testů a restů… A pak prázdniny bez internetů, maturitní ročník… Prostě, co nebyla povinná četba, šlo stranou :) Ale teď už jsem ty knížky z knihovny přečetla, vrátila a mohla se vrhnout na Ostrovy. A pokusím se odteď až do konce komentovat každou kapitolu.
A teď už k povídce samé:
Tahle povídka a vůbec celý svět Ostrovů mě prostě a jednoduše baví. Jak nemám ráda postapo, předapo a teďapo příběhy, tak ten tvůj je výjimka s velkým V. Čtivě, uvěřitelně napsaný svět, drsný přiměřeně okolnostem, ale ne zbytečně brutální, mající hlavu a patu a skvělé postavy navrch. Prostě splněný sen a já vážně, VÁŽNĚ doufám, že se dočká i knižní podoby.
Líbí se mi, jak staré známé postavy dostávají pozadí a spolu s nimi i celý svět. Zvládají to tam obdivuhodně klidně – chvílemi mi přijde, že až nerealisticky, ale sledujeme převážně vojáky a vysloužilce, tam je to vnímání asi trochu posunuté. Čtenář ví víc než postavy, zatím prakticky neustále, takže občas se jen chytá za hlavu, protože VÍ, že zrovna lezou do maléru – ale lezou do něj uvěřitelně a ze svého pohledu logicky, takže… jo. Palec nahoru poprvé, nikoli naposled.
Několik konkrétních drobností:
Když se poprvé objevil Chrám, aniž by kdo z postav tušil, že se objevil Chrám (sektářská výspa! strategicky nedůležitý bod!), měla jsem tendenci zapištět. Je to logický, milý a zapadá to do všeho, co už o Chrámu víme. A je mi to o moc milejší, než kdyby to byl Skutečný Chrám nějaké Skutečné Církve. Palec nahoru podruhé.
Hospodskej a vovec (kapitola č. 35), aneb když čtenář zase jednou ví víc než postavy. Malér jsem čekala od chvíle, kdy tu přejetou ovci naložil, pamatuju si drabble se lnem (nebo co to bylo za kytku) pěstovaným moc blízko Zóny, ale že až tak… No, dopadlo to, jak asi muselo. Každopádně začnu shánět recept na masový koláč (pro jistotu ne ze skopového) :D
Kdekoli a kdykoli se objeví popis Přeměny z pohledu přeměňujícího se, padá mi brada. Tomuhle se totiž říká pů-so-bi-vě napsané scény. Chci víííc!
Ke starým známým postavám:
Racek a Liška. Dlouho se neobjevili, přinejmenším ne jmenovitě, ale to cos o nich napsala se mi líbí, pasuje to k jejich charakterům z drabblat a nepochybuju, že se v pravou chvíli do věci a děje vloží :)
Rezka policajtuje a jde jí to. Začínám jí jako postavě přicházet na chuť, třeba si tu poštovskou službu /která jednou vznikne/ taky ještě oblíbím, zatím mě spíš míjela.
Poprvé a zřejmě naposled mi v téhle povídce byl /budoucí/ Vran bezvýhradně sympatický (konkrétně v kapitole č. 29). Vydrželo mu to přibližně čtyři řádky, ale i tak je to úspěch :) Jinak ho ale definitivně nemám ráda. Jako postava je napsaný skvěle, uvěřitelně (což jsou zas víceméně všechny, rozhodně všechny hlavní nebo aspoň hlavnější) a do koloritu Ostrovů prostě PATŘÍ, ale do fanklubu se vážně neřadím. Ale srdce na správném místě mu přiznávám bez výmluv a zdravou míru praktického myšlení taky. Co se týče jeho pokusů o záchranu sestry a sebe… Myslel to dobře, ale dopadlo to jako vždycky, no :D Na stranu druhou asi líp, než mohlo, kdyby zůstali.
Roy/Jezevec. Jo, definitivně ho mám nejradši z celých Ostrovů. U scény, která předcházel jeho Přeměně (teda, předpokládám, vzhledem k tomu, že jinak to tam asi přežít nemoh), jsem měla na krajíčku :‘( Navíc to, jak se jeho prostřednictvím lidi z velení poprvé setkávají se Zónama, ne jen tak, že do toho vletí po čenichu, ale konečně aspoň nějaké relevantní informace…. :‘( Prostě ho mám ráda, a i když vím, jak to s ním dopadne, tak mě jeho lidskej život takovým zvláštním způsobem dojímá. Jeden z mála postav, které bych fakt ráda potkala i ve skutečnosti.
Peter, McKay a další velitelé. Ti lidi tam si ani neuvědomují, jakou mají s těmihle vysloužilými vojáky kliku. A jak moc v háji by bez nich byli. Tak snad jim to dojde dřív, než nějaký člověk znovuobjeví kouzlo revoluce.
Zajímalo by mě, co se děje s učitelem Smrtonošem. Ale obávám se, že nic moc hezkého.
Několik věcných závěrem:
1. Pod lidskýma nohama, nikoli nohami. Pod nohami stolu, nebo židle :) Máš to tam několikrát, hlavně v prvních kapitolách (pardon, konkrétní čísla jsem si nepoznamenala) a docela to tahá za oči.
2. Občas chybí tečky a chybí/přebývají čárky. Tak nějak napříč celou povídkou, v mnoha případech z toho vyloženě čiší krácení souvětí/prodlužování jednoduché věty. Není to nijak často, ale až dojde na závěrečnou editaci, bude to chtít zkontrolovat. A jednou (někde na začátku, to jsem si ještě nepoznámkovala) tam bylo zdvojené slovo, myslím „co co“.
3. V kapitole č. 26 značí do mapy (nebo mají v mapě?) červené a červené body, asi mělo být červené a zelené, ne?
4. Občas bych uvítala nějaké ty předělové hvězdičky, nebo něco ji podobného. Když se v půlce kapitoly mění „vypravěč“ je to trošinku matoucí :)
5. Občas jsem se ztrácela v tom, která hlídka je která, která co ví a neví a jak kdo zrovna (ne)může navázat kontakt s velením. A chvílemi jsem potřebovala i mapu. Asi je to tím, jak se v zeměpise obecně a Skotska zvlášť moc nevyznám a tudíž bez mapy neodhadnu, jak daleko od sebe jsou, co je mezi nimi a co z toho plyne… Třeba jsem s tímhle problémem sama, ale možná by místy neškodilo to zeměpisně-informační povědomí čtenáře nějakým šikovným krátkým souvětím nakopnout :) Aby si to „Aha, jasně, jsem tady a s těmihle postavami“ řekl hned na začátku a ne až ve druhé půlce kapitoly :) Ale já jsem v tomhle trochu ztracenej případ, takže to může být fakt problém na straně mého přijímače a nikoli tvého vysílače :)
6. Poslední věc (!): Občas mi trochu nekoresponduje styl vyprávění s obsahem. Jako by postavy, které jsou ve stresu – konec světa? Atomová válka? ZOMBÍCI?! – situaci jen tak zlehka glosovaly, místo aby vyprávěly. Někdy je to vtipný a do stylu povídky to vyloženě sedne, jindy mě to vysloveně zatahalo za oči (ale možná je to zas jen můj dojem, chtělo by to víc komentářů :D). Třeba v kapitole č. 35:
„Na okolních loukách se páslo skopové a on by tak jedno středně větší a spíš trochu mladší potřeboval...
Silnička se zanořila do lesíčka a když se opět vynořila, číhalo za zatáčkou překvapeníčko.
Několik ovcí našlo nebo vyrobilo díru v plotě a nyní se nepředvídatelně vynořily za horizontem. Na tak stoická zvířata vypadaly celkem vyděšeně.“
Zejména to překvapeníčko… a obzvlášť, když pak člověk čte dál a ví, co ze skopového pošlo (zatracená čeština mnohovýznamová :D)…
A to je ouplně, ale ouplně všechno. Slibovala jsem dlouhý komentář a tohle má přes tisíc slov, tak snad jsem dostála slibu :D Díky za krásné čtení! A teď se jdu těšit na neděli a další kapitolu.
Páni, to je nějaký komentář,
Tess
Páni, to je nějaký komentář, delší než kdekterá kapitola.
Na začátek musím říct, že si ohromně vážím toho, že sis s ním dala práci, a i konstruktivního feedbacku.
Ad knižní podoba - jsem zaseklá v "prvním dílu" (200 let po) a zásek prakticky souvisí s tím, jak se mi podaří vyřešit Chrám tady, takžeeeee... je to nadějné. Nejmenovaný Vydavatel slíbil, že je ochotný si to přečíst. Tak pak jen aby to bylo dobrý, že jo.
Je dobrý poznatek, že to postavy zvládají hodně klidně. Asi by to při editaci dodat tomu možná i nějaké pestřejší barvy; je pravda, že hybatelé děje mají věci víceméně pod kontrolou. Ale taky to na ně pak může dopadnout, a je dobré mít to na mysli. Hlavně, aby nereagovali na stejné podněty úplně stejně.
Chrám mi vlastně od začátku dělal jednu z největších potíží, protože to je pro svět Ostrovů klíčový bod. Když jsem se z drabblů dostala k románu, strávila jsem spoustu času s jeho umístěním - věděla jsem, že je trochu stranou a u jezera. Tak jsem ho tedy umístila... a pak jsem nedávno zjistila, že ve Fort Augustus je bývalé opatství. Na břehu Loch Ness! Perkele! Ne, vůbec nevadí, zakomponuju ho tam jinak. To, jak Chrán začal, se vlastně rozvíjí až během téhle Padesátky a je to jedna z nejdůležitějších dějových linií, tak se samozřejmě bojím, že to zvořu.
Upozorňuju, že v Marks a Spencer mají momentálně slevu na masový koláč, mražený. Krůtí!
Nevím, jestli tam těch popisů Přeměny není moc a jestli nejsou už spíš chaotické a v závěrečném editu je nevypustit. Samozřejmě, že budu některé kapitoly přehazovat, to jo. No, uvidíme.
Racek by ještě měl mít epizodní roli, stejně jako Liška. Nijak extra zvlášť se tu dál neprojeví, to až jinde. Jsou tu tak trochu jako easter egg, aby znalci světa mohli propojit stávající děj s tím, co už znají, ale pro tenhle příběh jako nositelé děje důležití nejsou. Jen jako ilustrace.
Rezka je taková zvláštní postava, trochu mimo a může i jít na nervy. Myslím, že je to spíš typ postavy co ji miluješ nebo nesnášíš, málokdy něco mezi tím. Trochu víc o ní před Přeměnou se můžeš dozvědět právě v drabblové linii z roku 2021 https://sosaci.net/node/44973 a počítám s tím, že to bude víceméně základ jedné části dalšího dílu.
Co se Vrana týče, mám asi ráda všechny své postavy (a je částečně psaný podle skutečné osoby; mentalita, ne fyzický zjev). Je to takový člověk, co se o něm dobře vypráví, ale ve skutečnosti ho moc potkat nechceš :D Možná proto má takový fanklub - protože se s ním jako s literární postavou potkat nemusíš a člověk se rád potěší tím, jaké kalamity dokáže způsobit. Když je nemusí řešit.
To, kdy a kde do toho Roy asi vletí, byla jedna z mála věcí, které jsem měla rozmyšlené od začátku. Ale v danou chvíli se mi to právě hrozně moc hodilo na to, abych dostala k velení informace, které nějakým způsobem zjistit měli. Ale vlastně nebylo jak. No a je první, kdo přišel s termínem Zóna.
Vnější Hebridy čeká dost divné období a je to buď na drabblovou sérii nebo dlouhou povídku. Velitel k tomu přišel jak slepý k houslím, a přitom je primárně jen koordinátor. Pravý zelený mozky se tam snaží nějak poskládat to námořnictvo, Stornoway je největší námořní základnou Velké Británie, to bude ještě zajímavý. Vojáci žijí v jiném světě než civilisti.
MacKay byl jako postava už taky nějak lehce načrtnutý dřív, teď získává jasnější obrysy. Dobré na něm je to, že je hrozně rovnej, špatnej politik a vlastně o velení ani moc nestojí. Proto Ostrovy můžou začít fungovat, naštěstí. Zatímco v Glasgow je děsnej bordel, kterému se předvídavě úplně vyhýbám, protože fakt neumím psát politiku.
Kapitola se Smrtonošem přijde v editu vyhodit a bude otvírat čtvrtý díl, který se (kromě linie Severu) bude zabývat i linií Smrtonoše a jak se vlastně dostal k moci.
K věcným
1. a 2. gramatika - já to po sobě před uveřejněním čtu, ale jen jednou a spousta mi toho proklouzne. Říkám si - edit to jistí :D
3. červené a zelené, ano. píšu si pro edit
4. Děkuju za podnět, taky jsem si říkala, že by to něco možná chtělo, jen si ještě nejsem jistá přesně jak. Třeba King takhle i do kapitol často natvrdo píše jméno postavy, jejíž dějová linie to je. Vyzkoušíme, uvidíme.
5. To je asi podobné jako bod 4, trochu. Až to (snad) půjde po editu ven, bude u toho mapa
6. Lehké, glosující vyprávění je pro Ostrovy hodně typické. Ale máš pravdu, že to ne vždycky dobře koresponduje s dějem. Nenechat tak přemýšlet úplně všechny postavy, a třeba konkrétně v kapitole 35, kde mi to sedne do nálady, protože to posouvá hrůzu absurdním směrem, by to chtělo zmínit, že postava, jejímaž očima děj vnímáme, je cynická kam až vidíš a ještě za roh.
Ještě jednou moc děkuju za tu práci, kterou sis s komentářem dala. Pokud někde objevíš něco, co tak úplně nesedne (nebo naopak vysloveně potěší), bez váhání upusť i krátký komentář s výkřikem.
Autorka samozřejmě ví, že veškerá kritika je výhradně z důvodu, že jí závidíš její talent, ale ráda vezme cizí pohled do úvahy, protože má jen jednu hlavu. A samozřejmě to neznamená, že tvá přání budou splněna, to zase ne ;) ale povídce prospěje, když se nad věcmi zamyslím a případná riziková místa si dobře rozvážím.