49. Nenápadní hrdinové

Oban je přístav. Osobní i nákladní. Směřuje do něj - a z něj bezpočet lodí, vezoucích turisty i zajímavé předměty.
Většinou.
Teď už nějakou dobu ne. Turisti i zajímavé předměty zůstávají na jednom místě a smutně se dívají k západu.
A to je štěstí.
Znáte to, uděláte velký týdenní nákup; mléko, vajíčka, chleba, toaletní papír, nějaké mražené věci, maso, koláčky, zeleninu, polévky, konzervy, možná čerstvé ovoce, baterie a časopis. Během týdne pak dokupujete věci vysloveně denní spotřeby.
Jak všichni víme, zboží se líhne v supermarketu.
Až na to, že nelíhne.
Ze začátku to nebyl problém, aspoň ne moc velký. Když vypadla elektřina, supermarkety prostě zavřely a malé obchody vytáhly svítilny a braly jen hotovost.
Elektřina však nenaskočila ani další den.
Takže naskočila panika.
Kdo by se divil? Co je doma, to se počítá a já mám velký sklep. A v něm mražák. Plný pizzy.
Ale trouba netroubí, elektrická pec nepecá, mrazák nemrazí, pizzy roztávají a nepoživatelní a já si nemůžu koupit... nic. Supermarket je zavřený. A kromě toho ani tam mrazák nemrazí.
Ve Fort Williamu se distribuce rychle se kazících potravin ujali hráči shinty spolu se zaměstnanci supermarketů. Hole jim dodávaly autoritu.
V Obanu na distribuci ani nedošlo.
K supermarketům se slétla hejna starších paní, některé z nich i s rodinami. A vybalily plynové grily.
Bomb bylo, jak zjistil jakýsi nejmenovaný synovec na jedné z v přístavu kotvících nákladních lodí, dost.
„Dlabanec! Pojďte pro dlabanec, dokud je horký! Ano, i ty, Freddie! Zavolej mámu, ať řekne tetám! Sníst se to musí, co je v žaludku, to nám nikdo nevezme!“
„Dlabanec! Misty, poď porcovat tu krůtu, vcelku se to neupeče!“
„Netlačte se, na všechny se dostane, je toho až dost!“
„Piknik! Pojďte na piknik!“
A komu vadí, že prší. Od toho vynalezli deštníky.
Podle deštníku poznáš turistu.
Místní se tváří, že počasí je něco, co se děje někomu jinému.
Probíhají lukulské hody. Tváří v tvář záplavě jídla si je těžké uvědomit, že taková hojnost je prudce dočasná.
Však nás přijdou zachránit.
Městečko má asi osm tisíc obyvatel plus několik set turistů. Piknik je opravdu rozsáhlý.
Bernadette MacRae si sundá zástěru, otře si ruce do vlhčeného ubrousku a vyklouzne z polní kuchyně. Na jednom z mála obsazených parkovacích míst u potoka stojí minibus. Tam vedou její kroky.
„Mouky máme dost,“ povídá zrovna Jackie Mackenzie, která vede tu kavárničku na nábřeží. „A tím My nemyslím naši kavárnu, ale přímo město. Řekla bych tak i na dva roky.“
„Jo, ale co nám zrekvíruje Fort William?“
„Nic nám rekvírovat nebudou. Oni mají taky nějaký náklad. A kdyžtak jim něco dáme... ryby...“
„Ryby mají vlastní.“
„Ne, chci říct, že ryby jsou dobrý, ty máme v sádkách a tam se dostanem.“
„Na plachty,“ vložil se do hovoru Benedict Riley, místní rybář.
„Detaily necháme na vás. Ryby jsou. Mouka je. Na dobytek sahat nebudeme... drůbež! Rozjedeme program Kurník do každé rodiny. Vejce budou.“
„A krmit slepice budeš čím?“
„Zrním... aha.“
„No, aha. Kuchyňský zbytky.“
„Slepice sežere všechno. Klidně i jiný slepice.“
„Brambory, hele. Všechny jsem stáhla k sobě, na pikniku jsou jen ty předpečený. Vydávat na příděl a až dojdou...“
„Brambory nedávat!“ vstoupila do rozhovoru Bernadette. „Nechat naklíčit. Sadbu! Z jedný brambory, když dobře naklíčí, i šest kousků na sadbu může být. Narvat to všude, jen ať se každý snaží. Tak jsme to dělali jako děcka na severu... Celý roky na bramborách...“
„Vidíš, to je dobrý. To mně nedošlo.“
„Hezky to řekněte i Fort Williamu, ať to rozhlásí všude. Všichni ať sázej brambory, a co nejdřív, už na to bude akorát čas.“
„Jako, to je hezký. Ale brambory budou na podzim. Co do tý doby.“
„Hele, ryby, jo? Ryby. Vejce. Hm, mrkev? Mrkev...“
„Ta se taky ještě nějakou dobu neurodí.“
„Mrkev jde brzo. Ryby. Budem péct chleba, na příděl, když je ta mouka.“
„A co jestli se nám lidi začnou vraždit?“
„Ale prdlajs,“ Bernadette nešla pro ostřejší slovo daleko. „To je celej ten plán, ne? Nejdřív je nakrmit až k prasknutí a pak jim říct, jak si stojíme. S plným žaludkem se dobře dělaj předsevzetí.“
„Vždycky je tam ňákej potížista,“ brumlal si Riley. „Vždycky. Sedíme tu na sudu s prachem.“
„No a co, tak sedíme. Můžem brečet nebo s tím můžem sakra něco dělat.“
Pod přísnými pohledy dam středního až vyššího věku se trošku schoulil.
Pokud tahle magie vydrží, mají naději.
„A já,“ prohlásila Bernadette tak odvážně, až tomu sama nemohla věřit, „jedu do Fort Williamu. Tohle se totiž musí centrálně. Tady musí bejt nějaká ta potravinářská komise a ať ji koukaj dát dohromady. Jako pomůžu jim, to jo, ale ne, že budou sedět na zadku a čekat, až jim přiletí holubi do úst!“
„Holubi!“ plácla se to čela Jackie. „Taky se budou hodit... ne nic, už mlčím, pokračuj.“
„Voni tam zemědělství prd rozuměj. Ale maj tam farmy a ve Velkým údolí je půda dobrá, tam by i obilí šlo! Někde nějaký seženem, ne že ne. Až že dojde ta mouka...“
„Za dva roky? Tohle přece nebude pokračovat tak dlouho!“
„A co když bude, no? Proč si myslíš, že tu sedíme a piklujem, rybáři?“
Protože jste tak trochu šílené báby, co se rády pletou do toho, do čeho jim nic není, spolknul Riley odpověď.
„Hele, a jak tam pojedeš? Máš vůbec v Humýšovi benzín?“
„Naftu, naftu... no, mám, ale...“
Prastaré Hyundai bylo poněkud nepojízdné.
„Nafta se musí šetřit! Hele, kterej tvůj synovec má tu pěknou plachetku, Jackie?“
„Je nejistý počasí...“
„Já plachtila když tys ještě chodila na nočník. Klidně pojedu sama!“
Nejela.

Do hotelu na nábřeží, který se pomalu stával čím dál tím víc velitelským centrem (už chybělo přesunout jen ty největší mapy; čekali s tím, až ty hrozné přeháňky a nárazy větru povolí) rázně vpochodovala menší paní. Působila zcela suverénně, jen ruka svírající kabelku ji svírala trochu moc křečovitě.
Bernadette se na svou misi náležitě oblékla.
Zhluboka se nadechla a zamířila k nejbližšímu mladému muži.
„Ty! Odvedeš mě k tomu, kdo to tady má na starost.“
„Eh...“
Přísný pohled.
„Ano, paní.“
„Slečno!“
„Ano, slečno.“
Co jiného mu zbývalo.
Věděla, co jim řekne.
„Nevidíte, jak se vám to sype pod rukama? Koukejte sestavit potravinářskou komisi a něco s tím udělat! A já vám řeknu, co!“
A přesně věděla, co jí na to odpoví.
Ano, paní.
Být starší dámou má něco do sebe.