Tma - prolog

Karla Vrbenského probudí naléhavý pískot a třepotání křídel.
Neochotně shodí deku a rozsvítí. Nad pohovkou poletuje v kruzích zrzavý netopýr. Pod pravým křídlem má k bradavce přisáté mládě.
Karel zívne, otevře okno dokořán, roztáhne záclony a zhasne, aby netopýr mohl najít cestu ven, a zaleze zpátky pod deku. Jsou dvě ráno. Pět hodin spánku je pět hodin spánku. Netopýr může ječet jak chce. Karel zavře oči.
Netopýr ječí jak chce.
Karel se rozhlédne, stáhne kouzlem ze stropu pavouka a pošle jej netopýrovi do cesty. Ječení ustane na osm vteřin. Karel si přetáhne deku přes hlavu.
Na dece něco přistane, přeleze pod deku, doleze Karlovi k obličeji, drobnými drápky se přichytí levého ucha a začne vztekle vřískat. Karel po tom sáhne. Dotkne se hebkého kožíšku. Vřískot utne vzteklé prsknutí. Drápky se pustí ucha a přelezou o kus dál.
„To jsi ty, Agentko?“ zamumlá Karel.
Dva drobné černé korálky na něj hledí, jako kdyby na něco čekaly.
„Copak se děje?“
Karel se posadí, nastaví netopýrovi ruku a přinutí se soustředit.
Tma. Obraz poskládaný z odrazů. Mateřská kolonie. Matky, mláďata, Agentčina malá dcerka, několik mladistvých, pár kamenů na zemi, klopýtající lidská postava, za ní kostlivec s poletující lucernou. Kostlivec hledí na zem, ale pařáty natahuje po své oběti a trhá ji na kusy.
Karel trhne hlavou. Svět je vzhůru nohama. Agentka se mu zavěsí na prst a svět se vrátí do původního stavu. Karel setřese deku a jde si do kuchyně uvařit kafe.
Těch pět hodin rozhodně spát nebude.
Patrně někdo plašil iluzí zákonem chráněná zvířata. Tohle vyřeší strážníci.
Ale pro jistotu se tam půjde podívat.