DMD 2026

Magický vír popadl nezkušené letce a vzápětí zbyli na nádvoří jen zkoprnělí profesoři.
„Tak to abysem vzal pár domácích skřítků a šel ty nešťastný mudly hledat, co?“ povzdechl si Hagrid.
„Podejte mi koště,“ pronesla Minerva ledově. „Kdyby mě někdo hledal v ředitelně, už tam nejsem. Chodby v nejhlubším sklepení čekají.“
Křiklan a Kratiknot na sebe nešťastně pohlédli.
„Vy!“ vyštěkla. „Tvrdili jste, že kopule vydrží neporušená celou hodinu.“
„A vydržela,“ ohradil se Kratiknot. „Dokonce jsme přidali rezervu pět minut.“
Madam Hoochová nesouhlasně poklepala na hodinky. „Kopule zmizela přesně za padesát minut.“
„Samozřejmě. Podle zadání,“ přikývl Křiklan. „Vyučovací hodina plus pětiminutová rezerva.“

Čtveřice lodí ukrajovala míli za mílí z nekonečné šedomodré dálavy. 
Frances vyšla na palubu. Pravačku zavěšenou v květovaném šátku. Do tváří už se vrátil život, ale stále byla nezdravě vyhublá. Přehlédla konvoj. S trochou štěstí jim do cíle zbývaly dva měsíce. Přetrvávající únava ji přiměla k návratu do kajuty. 

Odpoledne přebíral hlídku pan Milton. Chybějící bílá na límci hlásala, že si vysloužil povýšení. Nově nabytá zodpovědnost tížila na ramenou, když hlídka oznámila blízkost hory ledu. Následoval záchvěv úlevy, když se objevil pan Layton.
„Informujeme kapitána?“ 
Starší muž zavrtěl hlavou.
„Je dost daleko. Bezpečně se vyhneme.“
Nebylo potřeba rušit kapitánův odpočinek.

Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem, 
kdybych tady nebyla, no tak sakra, kde jsem?!

Kdybych tady nebyla, Země se dál točí, 
dvě děti si vypláčou svoje krásné oči. 

V hrobě by mi chyběla vůně předjaří 
a mým dětem maminka, co jim navaří. 

Buchty s láskou pečené nebyly by k mání, 
a mě chyběl prožitek z doby vyrůstání. 

Ještě horší nežli snášet doživotní půst, 
je neslyšet slova lásky z maminčiných úst. 

Netisknout se v objetí, nepohladit dlaní, 
smlouvám dlouhý mezičas, než mě pepka raní. 

Proto doufám za celý rod v tuhé kořínky,
ať nás ještě dlouho pojí víc, než vzpomínky.  


 

"Nedávno jsem slezla hrobníkovi z lopaty, vlastně, každej znás už se někdy koukal smrtce na kosu, kdy to bylo nejblíž?"

Klíšťák nezaváhal: "Když jsem se učil u poustevníka bylinkařit. Šel jsem za bouřky sbírat, chvíli na to do chalupy praštil blesk. Bejt uvnitř, bylo po mně."

"Já asi tenkrát jak sem vlez do toho sklepa plnýho ghúlú."

Fleuriot chvíli přemýšlel: "Jednou jsme prolejzali sídlo divnýho mága. Spustili jsme alarm. Pronásledovali nás horem dolem. Doběhli jsme do místnosti se dvěma portály. Kolega vlez do pravého, já vlevo. Objevil jsem se v lese a dobloudil do města. Jeho už nikdy nikdo nespatřil."

"You keep saying different things," Rook said, as they stumbled out of the tavern. 

"What's that?" Varric looked drunk, but she'd taken his tankard away one night she felt like he'd had too much, and it had been full of water and bitter lemon. 

"About my name. You say I'm resilient, that I'm the most versatile piece on the board, that I'm a protector, not a leader - different, every time."

Varric shrugged. "You contain multitudes." 

"Anyway, who are you, then? If this is all about chess."

"The King, obviously."

Rook nodded, and tried not to think too hard about that. 


 

Byla prorokyní a soudkyní. A nikdo její místo nezpochybňoval. Nedochovalo se nám jméno žádného z jejích dětí, a přesto o ní text mluví jako o matce - té, která se stará a vzdělává celý národ.

Muž, jemuž byla v tu dobu svěřena úloha soudit, vést a chránit, nikomu odvahy nepobral.

Když se za ním vydá a poselstvím, které jej vede na bitevní pole, odmítne. Ačkoli bitvu a vítězství má v rukou Hospodin.

Pak zvedne oči k poslané. A nastrčí ji před sebe. Jako hradbu. Jako toho, kdo se má obětovat, ne pro národ, ale pro něj.

"Tvůj nepřítel zemře rukou ženy."

S nečekanými problémy se museli potýkat zaječí florbalisté před zápasem s mývaly. Jejich brankář se totiž těsně před zahájením kamsi vypařil a nebyl k nalezení. 

„Měl jsem ze zápasu trochu bobky, a tak jsem vzal do zaječích,“ vysvětloval později brankář své zmizení. 

Zaječí florbalisté neměli za brankáře žádného vlastního náhradníka, a tak nakonec do brány postavili ochotného fanouška z publika. Přestože mývali náhradního brankáře ze začátku několikrát pořádně vykoupali, zajícům se nakonec podařilo skóre otočit. 

„Pomyslná koupě zajíce v pytli se nám tedy vyplatila,“ pochvaloval si jeden z florbalistů. „Ale stejně doufám, že našeho brankáře teď aspoň trochu hlodá svědomí.“

Sabé si na hlavu posadila diadém a s pohledem do zrcadla ho urovnala. V honosné róbě a s vlasy vyčesanými do složité konstrukce byla na první pohled od královny k nerozeznání. Líčení se silnou vrstvou pudru pak zakrylo rozdíly i na ten druhý.
Padmé jí podala své náušnice. „Sotva ti můžu dost poděkovat,“ řekla.
„Bude mi ctí, má paní,“ odpověděla Sabé.
Přesto se Padmé cítila provinile. Jedna věc byla vyměnit si šaty, aby se mohla nenápadně vypařit, ale něco úplně jiného bylo poslat Sabé do situace, kde hrozilo nějaké nebezpečí. Nebo, jako dnes, na slavnostní otevření expozice pavouků v zoo.
 

"Tak plán je jasný. Skupina A pod vedením V pojede zadním vjezdem do podzemních garáží, skupina B upoutá pozornost stráží u hlavního vjezdu." Rozhlédl se po místnosti.

"Vy tři jdete s V." Ukázal na levnou stranu stolu. "A zbytek jde se mnou."

"Nemohl bych být ve skupině s V?" ozval se Paulie.

"Ale copak, tady se někdo bojí vytáhnout paty z baráku, když mu za prdelí nestojí V, aby mu chránila prdel?" ozvalo se popichovačně z druhé strany stolu. "Ale jestli chceš, klidně se s tebou prohodím ... mi je to docela fuk."

Plácnul se do čela. "Tak se teda prohoďte ..."

Král Jeremiáš stál na hradbách. Shlížel na louku, kde již brzy bude prolito mnoho krve.

Pěšci se již řadili do formace. Jeremiáš pro ně pronesl připravenou motivační řeč. Ale popravdě jí ani on sám nevěřil.

Královna mu stála po boku. Připravená za něj bojovat. A i zemřít.

Ale Jeremiáš nebyl připravený zemřít. Ani za vlast, ani za lásku, ani za pravdu. Nic z toho pro něj nebylo důležité. Jen jeho vlastní život.

Střelci vystřelili první salvu. Kavalérie tryskem vyrazila vpadnout do boku nepřítele.

Mezitím Jeremiáš potají utíkal věží až k připravenému únikovému koni u cesty.

Město Carcassonne nechal za sebou.

The stasis didn't allow Swan to regenerate her magic fully. But it also didn't totally stop her power from trickling back in. They couldn't allow her to die of exhaustion either.

When they brought her back, the Queen gave her a little opening. 

You are not working alone, Swan suggested. Or should I say, you are not working for yourself? 

A sneer should have been the answer, but there her inner eye could suddenly see a dark shape looming over her tormentor. 

Hidden, unseen and yet menacing and pulling strings.

You're his last ditch attempt to reinforce what has failed.

Stárnul. Chřadnul. Nořil se sám do sebe a do víry, která ve vlnách přinášela úlevu i zármutek.

Do boje mu nedovolili vytáhnout už roky - prý byl příliš důležitý. Věděl, že zahálka ve stínu hradby nesvědčí ani jemu, ani lidu, kterému měl vládnout.

Synové, kteří měli být požehnáním, si začali brousit zuby a meče na jeho korunu. 

Otec pokoje rozněcuje vzpouru, za kterou zaplatí životem. Neměl tedy nikdy pomazání, nebo je Bůh odňal od nich obou?

Ten, jehož pánem je Hospodin, na svou stranu strhne podstatnou část kultu.

Ale pak do temnoty promluví hlas ukradené královny, která na trůn vsune Pokojného.

Nešlo to po dobrém ani po zlém. Prakticky neomylný detektiv tápal. Mučili ji, nezazpívala. Chovali se k ní galantně, ani to ji neobměkčilo. Přece se musí podřeknout!

Pak objevil článek na internetu. Lehce opitá žena prý ztrácí zábrany. Možná to není nejlepší způsob získávání informací, ale zřejmě bude ten jediný vhodný. 

A proto teď sedí v baru a křehká blondýnka se opírá o svého zmateného vyvoleného a černovlasý detektiv je zaujatě pozoruje. Teď snad řekne něco kloudného!

„Kdybych tady nebyla, tak už tady nejsem,“ škytne hvězdička a hledá oporu. „Lighte, já tě tak miluju!“ 

El se zachmuří. Tenhle plán nevyšel. 

"Co si tak dát partičku, drahý příteli?"

"To zní jako skvělý nápad, připravím nám čaj."

...

A tak nakonec usedli ke konferenčnímu stolu s čajem vedle šachovnice.

Začínal. 

Vždycky.

Tedy... Ne, že by vždy měl v šachu bílé... Spíše v životě vždy určoval první krok. Nikdy nikoho nedovolil, aby byl před ním.

Jeho společník provedl rošádu. Zcela zbytečně. Ubohý tah.

"Víš, že slovo rošáda pochází z perského rokh, což znamená válečný slon..?" Položil mu částečně jen řečnickou otázku a upil trochu ze svého čaje.

Popravdě... Neměl v plánu jej nechat opustit - po skončení hry - jeho dům.

Chtěl mu říct všechny chyby.

Pravý můstek křižníků třídy Venator byl vyhrazen veliteli, levý dispečinku té hromady stíhaček, co z lodi pravidelně startovala. Tak tomu bylo vždy a konfederační admirálové si toho nakonec taky všimli a začali toho využívat.
Kapitánka Avis tedy po pár střetech s nepřáteli, jejichž kanóny viditelně mířily právě na její pozici, zvažovala, že by to na Mstiteli prostě prohodila. Takticky to smysl dávalo, protože by tím předcházela trapné situaci, kdy jeden přesně zacílený zásah může zneschopnit celou docela drahou loď. Nakonec to ale neudělala, protože jí to přišlo poněkud zbabělé.
Což je trochu škoda, protože by jí to později zachránilo život.

Ach, prekérní situace. Zrušili ti nabídku modelu? Slib pro lidi dneska nic neznamená. Co si počneš? Jistěže ti budu sedět modelem, chlapče. Ale nebudu stát, na to už nemám sílu. 

Chci ti usnadnit práci. Nebudu se hýbat, neboj se. Zatímco mne budeš malovat, můžeme si povídat. Měli jsme k tomu tak málo příležitostí. Život se žene jako bystřina. Pravda, já už jsem v etapě, kdy je voda spíš stojatá. 

Spolehni se. Budu tady každý den v deset hodin. Určitě. A kdybych tady snad nebyla, už tady nebudu, synku. Smrt mne chytí za ruku a odvede si mne na onen svět. 

Slávka pečlivě sbírá rozkutálené prsteny a řetězy a mění je na beztvaré valounky.
Drahoš se od ní nehne na krok. Ostřížím zrakem probodává tmu, sebetišší zvuk vnímá jak výstřel z děla. Dneska o ni málem přišel! Nebýt jeho, neocitla by se v té bitce! Nikdy už nedopustí, aby ji cokoliv ohrozilo.
Jeho mysl však stále zalétá k rodičům. Měl by být s nimi. Ví, co vydlakové dokážou. Pořád má před očima ty strašlivé plameny. Tátovy popáleniny. Mámino vyčerpání. Otřese se hrůzou při představě, že by mohli v boji podlehnout.
„Asi je to všechno,“ šeptne Slávka.
Drahoš už nemá stání: „Poběž!"

„Jenže my stejně máme krále,“ krčí Liška rameny. „To už tak chodí, víš? Je sice nešikovný, že nám umřel, ale už je tu nový. Takže se to snad nějak... utřepe.“
Věta končí polovičním otazníkem.
„Ten nepodarek mrňavej? Vsadím se, že za sebe teďka nastrkává někoho jinýho a sám peláší, až se mu za patama práší, někam se pěkně schovat. Pche, král. No, i s tím se počítalo..."

Nepodarek mrňavej sedí u ohně, který teď, ve dne, rozdělali a vytvrzuje si špičku hole do nepříjemného bodce. V očích se mu mihne odhodlání.
To by tak bylo, aby si někdo něco zkusil!
 

Vtrhl do místnosti, ale ve tmě plápolala jen nervózní svíčka u postele. Místnosti byly důkladně prohledány, že ani myš by neproklouzla, ale nenašel ji. 

Pročítal znova a znova její poslední vzkaz. Mladá žena se, jako by pod zem propadla. Jednoduše zmizela.

Vše holé zívá pečlivě učesanou prázdnotou. A prázdnota rozkřesala oheň tušení, které zavolalo tu nejniternější paniku, že je pozdě, že to nestihl. 

Začínající bolest by se mohla krájet, marnost rozkvetla svým temným květem. Závan chladu prošpikoval smysly, které byly ochromeny, bezmocné a bludné.

Čeho se však obával ho omráčilo svým nevinným odleskem. Na stolku u dveří byl položen klíč.

"Ach! Dobré ráno. Tak časný návštěvník! Hosta jsem nečekala."

"I vám dobré jitro, má paní. Odpusťte, že ruším. Měl jsem práci poblíž, a navzdory kuropění jsem již znaven. Chvíli si u vás odpočinu."

"Promiňte, jsme ještě neoděni."

"Nevadí. Ani já toho nemám příliš na sobě."

"Spali jsme totiž. Synka ale probudil lomoz. Copak se venku stalo?"

"Strašlivá nehoda. Automobil a tramvaj... Tolik mrtvých!"

"Ach, jak smutné! Sama jsem měla odjet, víte... Byla jsem však líná."

"Vím. Neželte toho. Kdybyste nebyla tady, už tady nejste vůbec."

"Tedy přeci štěstí!"

"Jistě. Dovolte, jen si vás vyměřím. Pro příště."

"Jak je libo, pane."

Bylo to jedno z těch líných deštivých odpolední, jako stvořené k hraní her.

„Tvůj pekelný kůň mě pozoruje!“

Crowley zaúpěl: „Slovy tvých smrtelníků… je to... interaktivní. Co ti pořád vadí?“

„Dívá se to na mě. A ta tvoje černá horda je určitě nastavená na podvádění!“ vypískl Aziraphael. 

„Dobrá, vezmu si bílé.“

„Ale...,“ zaprotestoval, ale Crowley už obrátil šachovnici. „Takže, protože se změnily strany, jsem znova na řadě.“ Prohodil mezi sebou krále a věž.

„A teďka ten nejpodlejší trik! Taková zbabělá rošáda!“ Anděl už nadskakoval.

„Klídek! Prý to šetří čas. Takže usedni na svou zkostnatělou zadnici, anděli, a začni konečně hrát!“

Poslední den, poslední velké stoupání.
Moc se o něm nemluví, ale je snad horší než proslulé Devil's Staircase.
Naštěstí je úplně na začátku dne.
Někteří vyjdou nahoru a pohlédnou na cestu vinoucí se dál, do vzdáleného údolí, načež ztratí odvahu, protože čtyřiadvacet kilometrů je čtyřiadvacet kilometrů a nedá se z toho utéct, vrátí se dolů a do Fort Williamu jedou autobusem.
Vyjdeš nahoru. Mrzne a svítí Slunce, kopec není tak strašný, jak ho pamatuješ. Další takový.
Cesta míří do údolí, na druhé straně zátoky ti kyne Pap of Glencoe, za tebou, hrozně hluboko, odpočívá Kinlochleven.
Autobusem?
Tak tu hru nehraješ.

Ernie zvedl ruce otevřenými dlaněmi před sebe: „Kamarádi, přece ho nenecháte, aby z nás udělal zvířata.“

„Kamaráde,“ zavrčel Michael: „prostě mu řekněte, co chce vědět a můžeme spokojeně pokračovat.“

Erniemu ztuhl úsměv.

Proč vlastně? Proti čemu tady brojíme?

Ramena mu klesla, otočil se nejdřív k Justinovi, pak k Edgarovi: „Skončili jsme, drazí přátelé.“

Tucet tváří se rozjasnil nadějí.

Pak se rozšafně otočil ke Snapeovi: „Milé publikum, podívejte se na tenhle kotlík. Na vysokém plameni z něj hořká kaše vytryskla. Proč však? Jaká ingredience to způsobila?“

Dramatická pauza.

Ernie se ďábelsky zachechtal a utekl za katedru: „Chyť mě, kdo to dokážeš!“

Pan Pollock a pan Rappaport spolu opět seděli nad šachovnicí. 

V hlavě pana Rappaporta se jako vždycky odvíjely slavné partie. Toužil jít ve stopách velmistrů, používat jejich oblíbená zahájení a gambity. Jenomže jako obvykle mu to pan Pollock kazil, bezstarostně táhl podle svého a neohlížel se pranic na to, jak má správná partie vypadat. Zvláštním řízením osudu to většinou býval on, kdo vyhrál.

Pan Rappaport opravdu nerad porušoval své zásady. Ale když viděl, jak se nečekaně přiblížil soupeřův jezdec, který v příštím tahu hrozil vidličkou, potom se zbaběle odchýlil od svých krásně promyšlených tahů a místo toho provedl neplánovanou rošádu.

Jimram hraje se Lvem. Na Lvu je vidět podstatně menší zkušenost s touto hrou. Ale snaží se, seč může.

"Vida, rošáda! Vidím, že přece jenom už začínáš chápat principy hry a souvislosti," okomentuje Jimram a odpoví svým tahem.

Hra pokračuje. Leč relativně brzy Lev povstane a potřese Jimramovi rukou:

"Vyhrál jsi."

"Myslím, že jsi to vzdal příliš brzy. Mohl jsi ještě pár tahů zkusit. Dáme odvetu?"

"Kdepak. Příští partii si dej raději s Tadeášem."

"Zbabělče."

"Houby zbabělec. Já toho chci co nejvíc odpozorovat. Ať je to příště lepší. A Méďo, pivko prosím, vyschlo mi z té náročné hry v krku!"

Na té kočce od sousedů bylo něco… divného.

Samozřejmě, všechny kočky byly trochu zvláštní, ale tahle byla podivín i na jejich poměry. A ostatní jí to dávaly nepokrytě najevo.

Ne, že by se s ní praly. To občas zkusil nějaký obzvlášt natvrdlý kocour, a pokud ho nezpacifikovala sama, dostavil se rychle její páneček. Ale vyhýbali se jí, jak jen to šlo, v té obří plíživé partii šachů, které kočky hrávaly na dvorcích a zahradách.

“Kirjavo, nevíš, kam jsem dal klíče od auta?”

Ono taky s pánečkem, který s ní nejen mluví, ale taky za ni odpovídá, je těžké být normální.

Maria vkročí na univerzitní půdu. Za kamenným výrazem dokonale skrývá strach, hlad, zimu i vyčerpání. Ví, že dneska jde o všechno. 
Je prakticky bez akademického vzdělání. 
Cizinka. 
Její sestra dře do úmoru, aby jí posílala peníze na skromný život v Paříži.
Žije v podkroví, kde není v oknech sklo.
Učí se celé noci.
Hladoví.
A přesto ví, že ji přijmou. Někde uvnitř už ví, že tenhle krok je jenom posledním krokem na dlouhé cestě. 
Už vyhrála.
Doslala se z Varšavy až do Paříže.
"Madame Skłodowska," ozve se hlas a Maria vstupuje před přijímací komisi.
Ví, že její místo je tady.

Rázně vezmu za kliku.
Sedí u stolu. Spatří mě a vytřeští oči. Vidim nevěřícný úžas, postupně se měnící v strach.

Ráno jsem Jurovi řekla, že kdybych se nevrátila, tak mě šéf nejspíš zabil. Pak jsem naklusala do jeho kanceláře a všechno mu vyklopila. Jak mě Jura oslovil kvůli své sestře, když jeho snahy o nápravu selhávaly. Jak mi ukázal chlápka, kterého podezříval, že jeho sestru dohnal k smrti. Neměl nic, než tušení.  Moc jsem mu nevěřila, ale zkusila jsem být návnada. Klaplo to. Navíc…

Podívám se na muže na druhé straně stolu. 
„Kapitán Vavříková, Odbor obecné kriminality. Přebírám váš případ."

„Co to je, toto?“ mává Gwen jakýmsi papírem.
„Když s tím máváš, tak to nepřečtu,“ povídám klidně. „Kdybys mi to půjčila...“
Mé oči skenují text. Jednou. Podruhé.
„Co to je, toto?“
„Dyť na to jsem se právě ptala!“
„Pozvánka na bál?“
„No!“
„A seznam zvaných?“
„No právě!“
„Voldemort?“
„Co budem dělat? Jako někdy se zdá, jako by byl upír, protože dokud ho nepozveš, tak sem nesmí, nebo tak nějak, ale vony ho pozvaly.“
„Na bál? On bude tančit?“
„Tess! Soustřeď se! Co budem dělat?“
„Nevím, jak ty,“ povídám, „ale já si najdu tu největší mařenu a schovám se za ni.“

„Jenže je pravda… Ano, kdybych to byla neudělala, tak tady nejsem. Tedy, nebyla bych už tady, kdybych to nebyla udělala. Nejsem tady, nebyla-li bych… Nebyla bych, kdybych byla… a nejsem…“ Madi bezradně rozhodila rukama. Vzápětí ze sebe vychrlila proud slov – nejspíš arabsky, jak si Eliška domyslela. K jejímu překvapení teta Toninka odpověděla stejně. Říkalo se o ní, že už v mládí uměla spoustu jazyků, ale arabsky? 

„Když si to vezmeme kolem a kolem, kondicionály ve francouzštině jsou zatraceně těžké,“ podotkla po chvíli teta. „Člověk se do toho hnedle zamotá. Každopádně, sehrát divadlo, že je Madi mrtvá, vypadá jako smysluplný plán.“

“...a tak při svém pádu strhl z nebes třetinu andělských duší a uvěznil je do pozemské hmoty, kterou sám přetvořil po svém. To jsou lidé, my všichni, naši sousedé a bližní, odsouzení k vezdějšímu soužení, než se duše rozpomenou a vydají se zpět k Bohu. V jejich probuzení leží váš úkol.”
"Hej, a potrestal ho někdo?" špitla za pokrčenou dlaní Claria.
"Koho?"
"Zlého, ďábla, přece."
"Hmmm... ne? Tedy i samotný pobyt na zemi je trest a jestliže je tu s námi..."
"Takže nastrčil lidi, aby to odnesli za něj?"
"Učíš se rychle, sestřičko."
“Ty, Bibi, není ten ďábel trochu zbabělec?” 

Konec směny se obvykle nesl v úlevném veselí, ale tentokrát bylo ve Dvoře ticho. Každý věděl, co se stalo, a i kdyby nevěděl, ta rošáda Osudu byla cítit všude.

Doktor Mechorost dokázal té nešťasné ženě šipku vyoperovat a tvrdil, že se zotaví, ale Šichtusem lomcoval střídavě vztek, výčitky, a zoufalství. Kdyby nešlo o něj, tak by se do toho přece Osud nevkládal. Karotka se snažil přivést ho na jiné myšlenky, a i ta žena, když se probrala, mu děkovala, že ji odnesl sem a zachránil ji.

Nakonec to vyřešili Tračník s Nobym. Prostě Šichtuse sebrali a šli ho pořádně opít.

“Ten chlap je hroznej,” špitla Bibi Darje. “My si přišly pokecat, a on se nedá odbýt!”
“Jsi prostě moc atraktivní,” vyprskla Darja. 
“A on ztřískanej jak Dán!”
Teď vyprskly obě. Číšník před ně postavil druhou láhev.
“Slečno, můžu vás pozvat na drink?” připotácel se znovu muž ve středním věku.
“Moment,” odbyla ho Bibi. Naklonila se k Darje. 
“Hele, jdu na WC. Zkus ho nějak vyprovodit. Prostě řekni, že jsem pryč.”
“Jak pryč?”
“No, že kdybych tady do pěti minut nebyla, tak už tady nejsem.”
“Ale vždyť tu seš?”
“Ale nebudu! Jestli ten vobejda do pěti minut nezmizí, zdrhám záchodovým okýnkem!”

Z dálky zaslechla nějaký zvuk - jemné hučení - bzučení.  Zaposlouchala se víc - ten hluk znala.

Zvuk létající pracovní plošiny.

Její dedukce se ukázala jako správná. Vypadá to, že další výsadek proběhl nebo probíhá na třetím místě. 

Musí si pospíšit. Zrychlila ještě více. Dron již objekt také zaznamenal a označil živé organismy poblíž. Stihne to?! Bude možné někoho zachránit? 

Zvuk plošiny se začal od Eremi vzdalovat.

Kruci. 

Došlo k výsadku.

Ten zbabělec David určitě vysadil další nakažené lidi a zmizel se schovat. Zbaběle pomáhá svým miláčkům nám škodit. Moc dobře ví, co by se mu stalo, kdyby se nám podařilo jej chytit. 

Jaroslav se natáhl na trávu. Země ho trochu studila, ale sluneční paprsky pronikající bělostnými okvětními plátky hřály. Přivřel oči a přestal poslouchat debatu svých společníků. Štěrbinou přimhouřených víček pozoroval hru světla ve větvích.

Býval by snad usnul, kdyby mu do uší zničehonic nevtrhla věta "Kdybych tady nebyl, tak už tady nejsem!"  

Vytřeštil oči, neschopný utlumeným mozkem rozklíčovat zjevný logický paradox.

"A kdybys tam nebyl, tak nás tu dnes není víc!" přiložil polínko druhý hlas.

"Jenže tu jsme a není moc možností nebýt někde jinde."

"Aspoň víš, že se nikdy nestane, abychom nebyli nikde."

"Jen jsme občas tady i tam zároveň."

„Dva sa rozpadli!“ Paula si prepočítavala vlastné molekuly v skafandri.

„Vysvetlím!“ šepol dúhový skafander Roch.  „Dendro – drevený raketoplán – slúžil na rýchly štart. Keď dohorel, teleportovali sme sa do Carbonea. Odklonil nás mimo nespojitých gravitačných síl. Je odolný, nemagnetický, ale ľahký.“

„Preto letíme v Aramídii. Tú nerozfúkne ani medzihviezdny vietor,“ Kroov skafander zadymil.

Grab si veľavýznamne odgrgol: „Táto premyslená rošáda nie je zbabelá. Vesmír je zbabelý. Neustále od nás uniká. Nechce, aby sme mu preleteli cez hranice.“

Mimo hviezdolet sa mihali guľaté planéty a Paule sa zdali dokonale ploché.  

„Už žiadny hluk. Vstupujeme do Ružovej diery, vypľuje nás pri Striebornej planéte.“  

Sylvain si naposledy dodal odvahy a pak se chopil mocného klepadla.
"Kdo si žádá vstoupit?" ozval se zpoza vrat ženský hlas.
"Je suis Sylvain Verlac, Chasseur d'Ombres, je demande une audience auprès de mon père."
Křídlo těžkých dveří kostela se rozrazillo a Matthew spatřil drobnou blondýnku v bojové výstroji. 
Dívala se na Sylvaina jako na ducha.
"Sylvain? Tu est... mort!" vydechla.
"Ne, nejsem," přepnul do angličtiny.
"Sylvain..." zopakovala. "Tu noc..." lovila anglická slova, "kdy zahynul Lucas... umřeli všichni mimo tyto zdi. Myslela jsem, že i ty."
"Elise," zjihl Sylvain, "jsem rád, že jsi naživu. Ale teď nás doveď k otci."

Považoval to za geniální plán.

Zachrání lidstvo, když podpoří enklávu v Nordkappu. Pošle tam Grace s Henrym, respektive je nezastaví, jen je nechá sledovat.

Andrageny bude chlácholit, co to půjde, že rozjíždí plán na uskutečnění jejich plánu, aby získal čas. I když mu dost šlapali na krk a byli netrpěliví.

Nakloní si zpátky Henryho, zapomenou na těch pár výhružek, které možná jeho směrem vypustil, obejmou se, však jim jde o totéž… a pak ho nastrčí místo sebe.

Lockwell měl skoro chuť si oklepat dlaně v gestu dobře odvedené práce.

Jenže se nechal uchlácholit vlastní bláhovostí a zapomněl na plán B.

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si do dediny za Ančou nešiel, keď ti je predseda v Bratislave, kam si ho tá kontrola predvolala.
- Jáj, Jarík. Vari nevieš, že predseda do tej Bratislavy nešiel?
- Akože nešiel? Veď ho predvolali.
- Vymyslel si, že tam nemusí on. Že tam môže niekoho iného z úradu poslať. A tak poslal.
- A koho že tam poslal, Pištík môj?
- Anču poslal. Tá jediná sa tam nebála ísť.
- A čo teraz budeš robiť?
- Čo by som robili? Pôjdem do vedľajšej dediny. Za Marienou.

Kůly se skácely jeden po druhém. Provazy a sítě povolily. Neovladatelný kolos prolétl přímo prostředkem a zanechal po sobě zkázu, zhoubu a dvanáct strnulých dětí.
"Jsme v naprostém háji, vážení," shrnula to Catra.
Ozval se výbuch.
"Jo, v naprostém."
Kit se podíval směrem k domu.
"Musíme to říct."
Následovala hádka, kdo za to zničené pole a traktor vlastně může.
Skupinka se pak schlíple vydala směrem k domu a nevyhnutelnému trestu.
"Teto?" zavolal Fi do otevřených dveří.
"Ano?" ve dveřích se zjevila Gwen.
Fi zpanikařil a postrčil před sebe Nuuse.
"Promiň, bráško. Tohle nezvládnu. Snaž se."
Gwen pozvedla tázavě jedno obočí.

Ti shora se mohli vrátit dolů. A ti zdola odejít nahoru. Dělo se to. 

Mysli uondané virtuálním ruchem odcházely zpět do pomalu rozmrzajících těl a znovu opatrně okoušely skutečný svět. Nacházely pokřivené odrazy svých vzpomínek a někdy litovaly.

Těla udřená přežíváním mezi zimou, sluncem a nekonečnou samotou, která naplnila Zemi, uléhala do kryokomor a konečně zavírala oči. Jejich myšlenky se pak rozletěly po barevných cestičkách virtuálu a vesele štěbetaly. Někdy je z toho pak začala bolet hlava a někdy srdce.

Mara se do svého těla utekla schovat před bolestí. Rychle ale zjistila, že žal a truchlení přesahují hranice obou světů.

"Nouze!" ohlásila supervizorovi Grangerová. "Let PA3110 vysílá 7700."

Shacklebolt obrátil pozornost k jejímu monitoru.

"Převezmu je," rozhodl, jemně ji odsunul stranou a naladil se na příslušnou frekvenci.

"Jsem si jistá, že tohle zvládnu," namítla.

"Jste tu na stáži."

"S nouzovými stavy mám zkušenosti."

"Jenomže tohle je Londýn!" uzemnil ji. "PA3110, středisko Londýn jih, jaké máte potíže?"

"PA3110, požár v prostoru levého křídla, vysazení obou motorů v důsledku nedostatku paliva, jedeme na záložní zdroj, máme asi 12 minut, než zhasnou přístroje. Potřebujeme kurz k nejbližšímu letišti s přítomností záchranných složek."

"Proboha, to je Severus," špitla Hermiona. 

Narozdíl od něj zněla vyděšeně.

Eclipse opustila Maledivy a zvolna zamířila ke Srí Lance. Moře bylo stále modré, počasí stále slunečné, v noci měsíčné. Sovátko se trochu nudilo. Myšák ne, protože podváděl a koukal do mobilu.

"Tak co dělají?" zeptalo se Sovátko.

"Nic, nic," vymlouval se Myšák.

"Nelži!"

"Jenom....asi něco pečou."

"To dává smysl," uvažovalo Sovátko. "Jídlo, kytka... Byla už kytka?"

"Kytka nebyla!" hlásil Myšák. 

"Divné. Jídlo, kytka, nemožné téma, proti kterému všichni protestují... Bylo?"

Myšák pokrčil rameny. Nepodváděl pořád.

"A co tedy pečou?"

"Zbabělou roládu!"

"Cože?" Sovátko natáhlo nožku a Myšák neochotně vydal mobil.

"Zbabělá... Aha. Takže jakmile přistaneme, jdeš k očnímu, Myšáku!"

Když jeden chce mít  doma klid, musí se uchýlit k malým nepravostem, zvlášť když má za manželku bytost tak žárlivou jako je Héra, která pro ostré slovíčko nejde daleko.
Na druhou stranu, copak jsem z kamene, abych se vzdal toliké krásy, co chodí po světě. Třeba Alkméné z Tírynthu.

Jak se k ní vypravím? V podobě býka, ne to bylo s Europou, jako zlatý déšť jsem pronikl do věže k Danaé, jako labuťák zase k Ledě. Asi se nebudu namáhat s vymýšlením a  proměním se v jejího manžela Amfítryóna. No co, má sedět na zadku doma a hlídat si ženu.

"Šachy?!" 

"Vždycky hrajeme šachy," Azirafal dotčeně zvedne pohled od šálku.

"Právě. Nezpestříme to?" zablýskne se Crowleymu v očích.

Azirafal znepokojeně míchá lžičkou mimo šálek.

"Když vyhraju," Crowley se líně protáhne, "pojedeme na výlet, kam budu chtít. Když vyhraješ ty..."

"...promluvíme si o nás," řekne Azirafal pevně.

Crowley málem spadne z křesla.

*

Azirafal sleduje Crowleyho soustředěnou tvář. Hrají spolu šachy skutečně věčnost, napadne ho. Rozhodně přesune figurku.

"Azirafale," vybuchne Crowley, "co to je za zbabělou rošádu?! Mohls... vyhrát!"

"Vskutku," hlesne Azirafal.

Crowley ho pozoruje. Pak předvede nejhorší tah své šachové historie.

"Ale..."

"Zřejmě mi teď musíš dát mat," pousměje se Crowley.

Když se Trnilam vrátil do jeskyně, Vajgor seděl na masivním kamenném víku.

„Musím tě připravit,“ oznámil Trnilam. Vložil na Vajgora dlaně. Soustředil se. Mohl využít svou sílu, ale rozhodl se, že vysaje Vajgora. Muž tento střet stejně nepřežije a on bude potřebovat každý ždibec energie. Třeba i jen pro útěk. Vytáhl z muže několik let života a proměnil je ve schopnost na chvíli prohlédnout přeludy. Přidal také odolnost, aby netvor Vajgora hned nerozsápal. 

„Teď schránka.“ 

Vybídl Vajgora, aby se také dotkl kamene. Opět využil jeho síly a několik let zaklel do schránky. Netvora by to mělo vtáhnout a snad udržet.

Míňa je štěně. I když má jméno jako kočka a někdy i kočičí povahu. Pořád je to čistokrevný pes. Tedy štěně.

Míňa má svůj vlastní jazyk. „Zbožňuju tě a chci si hrát“ se v něm řekne „koušu ti ruce, nohavice i nos“.

Míňa není moje. (Naštěstí.) Pozoruji ji vyrůstat z bezpečné vzdálenosti, což znamená, že mě kouše až ve chvíli, kdy okousala všechny svoje lidi.

Někdy bychom si to možná rádi vyměnili. Já bych měla štěně a oni klidnou noc a neohryzané ruce. Odvaha, zbabělost nebo naivita? Nevím. Na konci jsme ale všichni spokojení. Oni mají Míňu a já klid.

Už jako dítě byl malý. Když se dozvěděl, že je kouzelník, začal věřit, že je výjimečný. Nástupem do Bradavic začalo největší dobrodružství jeho života. Toužil si najít přátele, kteří by ho chránili a starali se o něho. Našel je. Čas plynul a tak začal věřit, že skutečně našel to, kam patří. Jenže pak se objevil někdo silnější, mocnější a slíbil mu, že když se k němu přidá, bude také silný a důležitý. Věřil, že konečně zapadne. Bude součástí celku. A tak zradil své slabé přátele a uskutečnil největší rošádu svého života. Nastražil past a zemřel. Zbabělé? Možná, ale geniálně provedené.

Dots si myslel, že bude mít klid. Že si prostě dá na týden dva dovolenou, bude se válet na sluníčku, pít předražené koktejly, a relaxovat. 

Prvního ze svých ex potkal už na recepci hotelu. Nějak se mu podařilo uhádat, aby ho přesunuli do sesterské pobočky na vedlejším měsíci. 

Další k němu přisedl přímo v horkém prameni. Po pár trapných větách se vymluvil na migrénu a zmizel do pokoje.

Třetí se prosmeknul dovnitř s večeří. Dots utekl přes balkon.

Po dalších několika setkáních a změnách lokací skončil zpátky na lodi s taškou rychlého občerstvení.

Do pěti minut někdo klepal na dveře.