Každé ráno se u mě doma na bílé zdi objevují náhodně rozvěšené shluky slov, písmen, obrazů. Vzkazy od lidí, kteří zemřeli. Přání k událostem, které se nestaly. Momentky ze zemí, do kterých nepojedu.
Chtěl jsem ti říct, že jsem ještě v rakvi čekal, jestli nepřijdeš. Ale tys ani nevěděla, že jsem zemřel.
Mocinky gratulujeme k narození dítěte! Miluška, Zdeněk a Ivetka Pelikánovi.
Negativ cizího muže v roztrhaných džínech, za ním kouřící továrna, černý dým se valí přes Čínské moře.
Zeď děsivých, neuskutečněných snů, traumat a hrozeb. Jiných možností. Neexistujících životů. Zeď toho mého - možná druhého? - já.
Můj domov. Moje mysl.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Hodně silné.
Aplír
Hodně silné.
Dík moc!
Lejdynka
Dík moc!
Wow. Fascinující, děsivé
Keneu
Wow. Fascinující, děsivé (hlavně ta gratulace).
Jo, docela to působilo, i
Lejdynka
Jo, docela to působilo, i když jsem to psala!
To je TAK dobré!
hidden_lemur
To je TAK dobré!
Jů, vážně? Díky! <3
Lejdynka
Jů, vážně? Díky! <3