Návrat kladiva

Thor stojí uprostřed mé ložnice. Nehýbe se, pusou dělá jako kapr a třeští oči.
Třeštím zpátky, protože jestli jsem v něčem opravdu dobrý, je to staring contest.
“To je… co to… jak…?”
Výborně, už zase mluví!
“To,” ukážu na spící hromadu v mojí posteli, “je kamarád.”
Ale ne, Thor ukazuje kamsi na stěnu.
Samozřejmě. Ta jeho hloupá hračka.
“Tenhle krám?!” řeknu a sundám kladivo ze zdi. “Válelo se to na dvoře. Myslel jsem, že by to byla zajímavá dekorace, ale... mno. Nechceš si to odnést? Je na tom tvoje jméno.”
A to bylo poprvé, co jsem svého nevlastního bratra rozplakal.